Jmenoval se ve skutečnosti Bedřich Fremmr a byl jedním z herců „Plzenínů“. S divadlem začal na tamní reálce a v Praze se zdokonalil soukromou výukou u předního naturalistického herce a režiséra Národního divadla, Josefa Šmahy. Ten učil, jako jiní...
Životopis
Jmenoval se ve skutečnosti Bedřich Fremmr a byl jedním z herců „Plzenínů“. S divadlem začal na tamní reálce a v Praze se zdokonalil soukromou výukou u předního naturalistického herce a režiséra Národního divadla, Josefa Šmahy. Ten učil, jako jiní ze „staré gardy“tamního souboru jevištní řeč podle nedoce-něné knihy Josefa Durdíka: Kallilogie čili O výslovnosti, 1873. Šmaha s ním pracoval i na rolích a pro pohybové studium neváhal vyklidit nábytek, aby použil pokojové zkoušky. Karen získal cvičením hlasu (baryton) vzornou artikulaci a práci s dechem. (Srv. Karen: Episody, Šmaha: Dělali jsme divadlo, Benoni: Kniha vzpomínek).
Karenovu rytmickou a dynamickou deklamaci veršů ovlivnil ředitel Městského divadla v Plzni, legendární herec a režisér Vendelín Budil: jeho vliv se projevil v protahování dlouhých samohlásek, výrazném předním „rrr“(ač Budil sám ráčkoval) a nepolykání koncovek. Doporučil mladému adeptovi školu praxí a Karen proto vystřídal několik kočovných společností, kde se zdokonalily i jeho pěvecké a taneční vlohy v operetách nebo smysl pro humor a elegance v konverzačních hrách a fraškách. Atletickou kondici získal v Sokole a udržoval ji celý život, stejně jako ovládání hlasu v různých žánrech. Od milovníků a hrdinů směřoval k charakterním rolím. Hostující Eduard Vojan ho už tehdy doporučil jako náhradu za sebe v Cyranu z Bergeracu či Hamletu. To bylo slibné uznání!
Roku 1914 sice nebyl Kvapilem zprvu angažován po hostování v Národním divadle v Praze, ale získal ho Karel Hugo Hilar jako pro Městské divadlo na Královských Vinohradech v letech 1917-1921. Karenovo cenné svědectví o spolupráci s Hilarem dochovala pozdější nahrávka v rozhlasovém archivu DF 2939/II . Herec se stal právem jedním z členů velké „hilarovské čtyřky“ (s Václavem Vydrou st., Eduardem Kohoutem a Romanem Tumou - viz). Z vinohradské éry nahrál na desku monolog Corneillova Cida (jehož obdobou je deska s tirádou o Gaskoňských kadetech ze Cyrana z Bergeracu v podání Eduarda Kohouta.) Cid (1919) byl velmi úspěšný (hrál se 19x) a partnerkou v roli Chimény byla Karenovi Anna Iblová. Ještě když v roce 1955 hostovalo v Praze francouzské Národní lidové divadlo (TNP) s Gérardem Philipem, dávali někteří pamětníci přednost spádu a dynamice Hilarovy inscenace.(Hercovu bilanci spolupráce s Hilarem najdeme zčásti v Hovorech s herci od Antonína Veselého (1926) a celou v pamětech Episody, 1946. ) Karen vytvořil na vinohradské scéně též např. Kněze Prokopa v Dvořákových Husitech, Héreniena ve Verhaerenově davové alegorii revoluce (Svítání, 1920), majora Tellheima v Lessingově veselohře Mína z Barnhelmu, titulní roli klauna v Andrejevově hře Ten, jejž políčkují (srv. Karenův názor na cirkusové inspirace avantgardy ve vyznání Herec nebo clown (Kodíček-Rutte: Nové české divadlo 1918-1926, s.113-114) starý slepý věštec Teireisias ve Fischerově Heraklu, titulní role v Racinově Bajazetu nebo Büchnerově Dantonově smrti. Když přešel Hilar jako šéf činohry roku 1921 do Národního divadla, postupně si tam z Vinohrad vzal své věrné herce. Karen byl mezi prvními a vynikl v neobvyklé roli králova milce Gavestona v Marlowově hře Eduard II. . V Episodách cituje verše o Hilarových zkouškách na Romea a Julii (1924), kde vytvořil Mercutia po boku Tumova Romea. Hrál i Bagamoia v Marinettiho futuristickém Ohnivém bubnu (1922),kde odvážnou kubistickou výpravu navrhl Prampolini. Tato novátorská inscenace přivedla k divadlu studenta filozofie a zakladatele Osvobozeného divadla (podzim 1925), režiséra Jiřího Frejku, kterého si sám Hilar vybral jako svého mladého nástupce. Svěřil mu mj. roli výsměšného Kata v davové inscenaci Šaldových Zástupů (deska dochovala jeho dialog s Václavem Vydrou st. v postavě Lazara – nahrávka připomíná Mefista s Faustem). Hrál ostatně i Fausta Goethova či Ivana Karamazova v dramatizaci Dostojevského Bratrů Karamazových. Významnou nahrávkou z Frejkovy režie je deska z Hilbertova Falkenštejna (dialog s Kunhutou – Jarmila Kronbauerová a monolog v žaláři se střídáním dynamiky a pianissima). V Hilarově inscenaci Shakespearovy komedie Mnoho povyku pro nic byl jiskřivým a pružným Benešem s Annou Sedláčkovou (viz) v roli Blaženy. Měli tam i akrobatické prvky, inspirované ruským avantgardním režisérem Tairovem.Se Sedlákovou je Karen na rozhlasové fólii z 30. let jako Higgins a Líza Doolittlová v úryvku ze Shawova Pygmaliona. V komice dovedl i karikaturu či grotesku. Edice Divadelní profily (reedice Supraphonu na CD) Karena zachytila jako Estébana v Lope de Vegově Fuente Ovejuně (režie Frejka), Jana v Hilbertově Pěsti (s O. Scheinpflugovou), Kreonta v Sofoklově Antigoně (opět se Scheinpflugovou, Boháčem a režisérem Dostalem jako náčelníkem chóru). Stejně neústupným a tvrdým vládcem byl Karenův král Thoas v Goethově Ifigenii na Tauridě (s Šejbalovou a Kohoutem). Jeho hrdinský obor ve filmu představuje především Jan Kozina v Psohlavcích (1931, zvukový film) či legionářská legenda – Plukovník Švec (němý film, 1929) a záporná role německéh šlechtického hejska a zloděje, Davida Wolframa - Cech panen kutnohorských, 1938. Tam je i záběr, který ukazuje jeho schopnosti šermířské. Nejcennějším dokladem, vycházejícím z Dostalovy inscenace Čapkovy Bílé nemoci, je Haasova filmová verze (1937), patřící k vrcholům naší kinematografie a poválečná rozhlasová verze této hry. V obou si Karen podržel roli politizujícího lékaře, prof. Sigelia, kterou napsal Čapek právě pro něj. Dokonce i odborníci tehdy ocenili jeho podání: Ano, takto se chová primář kliniky. Ve filmu s ním dr.Galéna hraje Hugo Haas, v rozhla-sové pozdější nahrávce (vyšla na CD) František Smolík. Barevně je herec zachycen v různých postavách Vávrovy poválečné Husitské trilogii jako v Kostnici triumfující a ironický kardinál Pierre d´Ailly (Jan Hus) , kterého hrál i na scéně s gestem v rukavici „Odvolej!“ podle Brožíkova obrazu Hus na Kostnickém koncilu nebo Probošt (Proti všem), hamižný, despotický, schopný přetvářky i vraždy, ale pak zlomený strachem (končí upálením a modlí se předtím latinsky). Biskupa hrál Karen též ve filmu Ďáblova past, kdežto v životopisném Krškově filmu o Bedřichu Smetanovi (Z mého života) všemocného a mstivého „vůdce národa“ Františka Ladislava Riegra, vyloženého jako záporná postava skladatelova úhlavního nepřítele. Televize zaznamenala tv. verzi jednu z posledních hercových divadelních rolí – Jakova Bardina v Gorkého Nepřátelích, 1956.
Sám režisér Hilar byl komunisty znectěn tak, že paní Baldová řekla, že „se v Národním divadle cítí jako vdova po Babinském.!“ Karen byl z politických důvodů po válce obsazován převážně do záporných rolí„třídních nepřátel“ a jelikož mu nemohl režim zapomenout účast v Hilarových inscenacích a zejména legionářském Plukovníku Švecovi, třebaže ho hrál znovu v inscenaci 1938 jako posilu k obraně republiky, mohl se stát (podobně jako dlouho Eduard Kohout) jen zasloužilým umělcem. Penzionován byl v Národním divadle v roce 1959, ale půlhodinový dokumentární film z Tylovy hry Drahomíra a její synové v Krejčově inscenaci (1960) ho zachycuje naposled v menší roli kněze Chrastěje na scéně milovaného Národního divadla.
(PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog )
Další bibliografie: Karel Hugo Hilar: Boje proti včerejšku, Praha 1925
Jóža Götzová: Profily českých herců, Praha 1931
Karel Hugo Hilar: Mých deset avantgardních představení na Městském divadle, in Čtvrtstoletí Městského divadla na Královských Vinohradech, 1907-1932 Praha 1932, s.104-106
Miroslav Rutte a kol.: K. H. Hilar. Čtvrt století české činohry, Praha 1936
40 let umělecké činnosti a 25 let členství v Národním divadle: Bedřich Karen , Divadlo, č. 6, 31. 8. 1946
Bohumil Polan: Pozdrav 60. letému Bedřichu Karenovi (vzpomínky na jeho plzeňská léta), Divadlo, č.7, 15. 10.1947
Bedřich Karen, hrdina jeviště, zjitřeného válkami (sborník s fotografiemi a přehledem rolí, redigoval J. M. Kvapil, Praha 1947
Bedřich Karen, Národní divadlo, roč. 33, 1957-58, č.3, jež je mu věnováno
Jindřich Vodák: Tváře českých herců, Praha 1967
Jakub Rydvan: Herec ušlechtilého pathosu, Československé divadlo, II (VII) 1924, s.73-74
O vlivu Budila na Karenovu deklamaci viz František Pala: Opera Národního divadla v období Otakara Ostrčila, III, Divadelní ústav, Praha 1965,s. 149. Na desce byl nahrán roku 1929 s Karenem monolog krále Tantala ze Smíru Tantalova (táž trilogie Hippodamie)"Vám jistě dítky bude s podivem" s doprovodem klavíru. Monolog v rámci celé inscenace má Český rozhlas s dalšími dvěma budilovskými herci - Rudolfem Deylem starším a Václavem Vydrou starším, takže je možné je navzájem v technice melodramu srovnat - patří k rozhlasovému Zlatému fondu.
Karenovu rytmickou a dynamickou deklamaci veršů ovlivnil ředitel Městského divadla v Plzni, legendární herec a režisér Vendelín Budil: jeho vliv se projevil v protahování dlouhých samohlásek, výrazném předním „rrr“(ač Budil sám ráčkoval) a nepolykání koncovek. Doporučil mladému adeptovi školu praxí a Karen proto vystřídal několik kočovných společností, kde se zdokonalily i jeho pěvecké a taneční vlohy v operetách nebo smysl pro humor a elegance v konverzačních hrách a fraškách. Atletickou kondici získal v Sokole a udržoval ji celý život, stejně jako ovládání hlasu v různých žánrech. Od milovníků a hrdinů směřoval k charakterním rolím. Hostující Eduard Vojan ho už tehdy doporučil jako náhradu za sebe v Cyranu z Bergeracu či Hamletu. To bylo slibné uznání!
Roku 1914 sice nebyl Kvapilem zprvu angažován po hostování v Národním divadle v Praze, ale získal ho Karel Hugo Hilar jako pro Městské divadlo na Královských Vinohradech v letech 1917-1921. Karenovo cenné svědectví o spolupráci s Hilarem dochovala pozdější nahrávka v rozhlasovém archivu DF 2939/II . Herec se stal právem jedním z členů velké „hilarovské čtyřky“ (s Václavem Vydrou st., Eduardem Kohoutem a Romanem Tumou - viz). Z vinohradské éry nahrál na desku monolog Corneillova Cida (jehož obdobou je deska s tirádou o Gaskoňských kadetech ze Cyrana z Bergeracu v podání Eduarda Kohouta.) Cid (1919) byl velmi úspěšný (hrál se 19x) a partnerkou v roli Chimény byla Karenovi Anna Iblová. Ještě když v roce 1955 hostovalo v Praze francouzské Národní lidové divadlo (TNP) s Gérardem Philipem, dávali někteří pamětníci přednost spádu a dynamice Hilarovy inscenace.(Hercovu bilanci spolupráce s Hilarem najdeme zčásti v Hovorech s herci od Antonína Veselého (1926) a celou v pamětech Episody, 1946. ) Karen vytvořil na vinohradské scéně též např. Kněze Prokopa v Dvořákových Husitech, Héreniena ve Verhaerenově davové alegorii revoluce (Svítání, 1920), majora Tellheima v Lessingově veselohře Mína z Barnhelmu, titulní roli klauna v Andrejevově hře Ten, jejž políčkují (srv. Karenův názor na cirkusové inspirace avantgardy ve vyznání Herec nebo clown (Kodíček-Rutte: Nové české divadlo 1918-1926, s.113-114) starý slepý věštec Teireisias ve Fischerově Heraklu, titulní role v Racinově Bajazetu nebo Büchnerově Dantonově smrti. Když přešel Hilar jako šéf činohry roku 1921 do Národního divadla, postupně si tam z Vinohrad vzal své věrné herce. Karen byl mezi prvními a vynikl v neobvyklé roli králova milce Gavestona v Marlowově hře Eduard II. . V Episodách cituje verše o Hilarových zkouškách na Romea a Julii (1924), kde vytvořil Mercutia po boku Tumova Romea. Hrál i Bagamoia v Marinettiho futuristickém Ohnivém bubnu (1922),kde odvážnou kubistickou výpravu navrhl Prampolini. Tato novátorská inscenace přivedla k divadlu studenta filozofie a zakladatele Osvobozeného divadla (podzim 1925), režiséra Jiřího Frejku, kterého si sám Hilar vybral jako svého mladého nástupce. Svěřil mu mj. roli výsměšného Kata v davové inscenaci Šaldových Zástupů (deska dochovala jeho dialog s Václavem Vydrou st. v postavě Lazara – nahrávka připomíná Mefista s Faustem). Hrál ostatně i Fausta Goethova či Ivana Karamazova v dramatizaci Dostojevského Bratrů Karamazových. Významnou nahrávkou z Frejkovy režie je deska z Hilbertova Falkenštejna (dialog s Kunhutou – Jarmila Kronbauerová a monolog v žaláři se střídáním dynamiky a pianissima). V Hilarově inscenaci Shakespearovy komedie Mnoho povyku pro nic byl jiskřivým a pružným Benešem s Annou Sedláčkovou (viz) v roli Blaženy. Měli tam i akrobatické prvky, inspirované ruským avantgardním režisérem Tairovem.Se Sedlákovou je Karen na rozhlasové fólii z 30. let jako Higgins a Líza Doolittlová v úryvku ze Shawova Pygmaliona. V komice dovedl i karikaturu či grotesku. Edice Divadelní profily (reedice Supraphonu na CD) Karena zachytila jako Estébana v Lope de Vegově Fuente Ovejuně (režie Frejka), Jana v Hilbertově Pěsti (s O. Scheinpflugovou), Kreonta v Sofoklově Antigoně (opět se Scheinpflugovou, Boháčem a režisérem Dostalem jako náčelníkem chóru). Stejně neústupným a tvrdým vládcem byl Karenův král Thoas v Goethově Ifigenii na Tauridě (s Šejbalovou a Kohoutem). Jeho hrdinský obor ve filmu představuje především Jan Kozina v Psohlavcích (1931, zvukový film) či legionářská legenda – Plukovník Švec (němý film, 1929) a záporná role německéh šlechtického hejska a zloděje, Davida Wolframa - Cech panen kutnohorských, 1938. Tam je i záběr, který ukazuje jeho schopnosti šermířské. Nejcennějším dokladem, vycházejícím z Dostalovy inscenace Čapkovy Bílé nemoci, je Haasova filmová verze (1937), patřící k vrcholům naší kinematografie a poválečná rozhlasová verze této hry. V obou si Karen podržel roli politizujícího lékaře, prof. Sigelia, kterou napsal Čapek právě pro něj. Dokonce i odborníci tehdy ocenili jeho podání: Ano, takto se chová primář kliniky. Ve filmu s ním dr.Galéna hraje Hugo Haas, v rozhla-sové pozdější nahrávce (vyšla na CD) František Smolík. Barevně je herec zachycen v různých postavách Vávrovy poválečné Husitské trilogii jako v Kostnici triumfující a ironický kardinál Pierre d´Ailly (Jan Hus) , kterého hrál i na scéně s gestem v rukavici „Odvolej!“ podle Brožíkova obrazu Hus na Kostnickém koncilu nebo Probošt (Proti všem), hamižný, despotický, schopný přetvářky i vraždy, ale pak zlomený strachem (končí upálením a modlí se předtím latinsky). Biskupa hrál Karen též ve filmu Ďáblova past, kdežto v životopisném Krškově filmu o Bedřichu Smetanovi (Z mého života) všemocného a mstivého „vůdce národa“ Františka Ladislava Riegra, vyloženého jako záporná postava skladatelova úhlavního nepřítele. Televize zaznamenala tv. verzi jednu z posledních hercových divadelních rolí – Jakova Bardina v Gorkého Nepřátelích, 1956.
Sám režisér Hilar byl komunisty znectěn tak, že paní Baldová řekla, že „se v Národním divadle cítí jako vdova po Babinském.!“ Karen byl z politických důvodů po válce obsazován převážně do záporných rolí„třídních nepřátel“ a jelikož mu nemohl režim zapomenout účast v Hilarových inscenacích a zejména legionářském Plukovníku Švecovi, třebaže ho hrál znovu v inscenaci 1938 jako posilu k obraně republiky, mohl se stát (podobně jako dlouho Eduard Kohout) jen zasloužilým umělcem. Penzionován byl v Národním divadle v roce 1959, ale půlhodinový dokumentární film z Tylovy hry Drahomíra a její synové v Krejčově inscenaci (1960) ho zachycuje naposled v menší roli kněze Chrastěje na scéně milovaného Národního divadla.
(PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog )
Další bibliografie: Karel Hugo Hilar: Boje proti včerejšku, Praha 1925
Jóža Götzová: Profily českých herců, Praha 1931
Karel Hugo Hilar: Mých deset avantgardních představení na Městském divadle, in Čtvrtstoletí Městského divadla na Královských Vinohradech, 1907-1932 Praha 1932, s.104-106
Miroslav Rutte a kol.: K. H. Hilar. Čtvrt století české činohry, Praha 1936
40 let umělecké činnosti a 25 let členství v Národním divadle: Bedřich Karen , Divadlo, č. 6, 31. 8. 1946
Bohumil Polan: Pozdrav 60. letému Bedřichu Karenovi (vzpomínky na jeho plzeňská léta), Divadlo, č.7, 15. 10.1947
Bedřich Karen, hrdina jeviště, zjitřeného válkami (sborník s fotografiemi a přehledem rolí, redigoval J. M. Kvapil, Praha 1947
Bedřich Karen, Národní divadlo, roč. 33, 1957-58, č.3, jež je mu věnováno
Jindřich Vodák: Tváře českých herců, Praha 1967
Jakub Rydvan: Herec ušlechtilého pathosu, Československé divadlo, II (VII) 1924, s.73-74
O vlivu Budila na Karenovu deklamaci viz František Pala: Opera Národního divadla v období Otakara Ostrčila, III, Divadelní ústav, Praha 1965,s. 149. Na desce byl nahrán roku 1929 s Karenem monolog krále Tantala ze Smíru Tantalova (táž trilogie Hippodamie)"Vám jistě dítky bude s podivem" s doprovodem klavíru. Monolog v rámci celé inscenace má Český rozhlas s dalšími dvěma budilovskými herci - Rudolfem Deylem starším a Václavem Vydrou starším, takže je možné je navzájem v technice melodramu srovnat - patří k rozhlasovému Zlatému fondu.
