Bedřich Prokoš byl český herec.
Vyučil se rytcem kovů, vzdělání si doplnil večerním studiem obchodní akademie, ale od jinošských let tíhl k herectví.
Začínal jako ochotník v divadelním spolku při sboru Církve československé husitské v...
Životopis
Bedřich Prokoš byl český herec.
Vyučil se rytcem kovů, vzdělání si doplnil večerním studiem obchodní akademie, ale od jinošských let tíhl k herectví.
Začínal jako ochotník v divadelním spolku při sboru Církve československé husitské v Nuslích. Na několika desítkách inscenací se tu podílel jako herec, jevištní a kostýmní výtvarník a od roku 1936 i jako režisér.
Mnichov, a pak německá okupace ale jeho aktivity významně omezily. Protektorátní cenzura zakázala 3 představení, která připravil. František Grabinger, manžel slavné subrety Mařenky Zieglerové, zakládal právě kočující společnost Divadlo práce, která měla hrát na perifériích a v nejbližším okolí Prahy. Prokoš tu přijal plné angažmá, přestože byl formálně stále zaměstnán jako účetní, aby mu nehrozilo totální nasazení.
V červenci 1945 odešel Prokoš s Grabingerovou společností do Mostu, a tam spoluzakládal Divadlo pracujících. Ale už pár týdnů na to přišla nabídka od režiséra Jana Škody, který zakládal v Praze na Smíchově Realistické divadlo. 15. září 1945 tu Prokoš absolvoval první z představení, kterých tu odehrál do konce roku 1953 stovky. Dočkal se za ně desítek nadšených recenzí a za roli valcíře Kadlece v Klímově hře Štěstí nepadá z nebe i Státní ceny.
Když se pak Prokošův umělecký guru – režisér Jan Škoda – přesunul ze Smíchova na Vinohrady, do divadla, které tenkrát neslo název Ústřední divadlo čs. armády, Prokoš ho tam rád následoval.
V té době už také hojně filmoval, pravidelně vystupoval v rozhlase, několik let učil na DAMU (nejslavnějším hercem z jeho studentů je R. Brzobohatý), a od roku 1952 byl předsedou Odborového svazu pracovníků v umění a kultuře.
V září 1958 byl povolán na post ředitele Národního divadla, kde působil do ledna 1965. Pak se jako herec vrátil do Divadla na Vinohradech a od září 1969 působil znovu v Národním divadle, nejprve dvě sezóny jako šéf činohry a pak až do svého odchodu do důchodu v roce 1983 jako herec. Se scénami Národního divadla se kromě několika menších rolí, v nichž hostoval až téměř do konce osmdesátých let, rozloučil rolí rozšafného dědečka Dubského v Macháčkově slavné inscenaci Stroupežnického Furiantů.
Vyučil se rytcem kovů, vzdělání si doplnil večerním studiem obchodní akademie, ale od jinošských let tíhl k herectví.
Začínal jako ochotník v divadelním spolku při sboru Církve československé husitské v Nuslích. Na několika desítkách inscenací se tu podílel jako herec, jevištní a kostýmní výtvarník a od roku 1936 i jako režisér.
Mnichov, a pak německá okupace ale jeho aktivity významně omezily. Protektorátní cenzura zakázala 3 představení, která připravil. František Grabinger, manžel slavné subrety Mařenky Zieglerové, zakládal právě kočující společnost Divadlo práce, která měla hrát na perifériích a v nejbližším okolí Prahy. Prokoš tu přijal plné angažmá, přestože byl formálně stále zaměstnán jako účetní, aby mu nehrozilo totální nasazení.
V červenci 1945 odešel Prokoš s Grabingerovou společností do Mostu, a tam spoluzakládal Divadlo pracujících. Ale už pár týdnů na to přišla nabídka od režiséra Jana Škody, který zakládal v Praze na Smíchově Realistické divadlo. 15. září 1945 tu Prokoš absolvoval první z představení, kterých tu odehrál do konce roku 1953 stovky. Dočkal se za ně desítek nadšených recenzí a za roli valcíře Kadlece v Klímově hře Štěstí nepadá z nebe i Státní ceny.
Když se pak Prokošův umělecký guru – režisér Jan Škoda – přesunul ze Smíchova na Vinohrady, do divadla, které tenkrát neslo název Ústřední divadlo čs. armády, Prokoš ho tam rád následoval.
V té době už také hojně filmoval, pravidelně vystupoval v rozhlase, několik let učil na DAMU (nejslavnějším hercem z jeho studentů je R. Brzobohatý), a od roku 1952 byl předsedou Odborového svazu pracovníků v umění a kultuře.
V září 1958 byl povolán na post ředitele Národního divadla, kde působil do ledna 1965. Pak se jako herec vrátil do Divadla na Vinohradech a od září 1969 působil znovu v Národním divadle, nejprve dvě sezóny jako šéf činohry a pak až do svého odchodu do důchodu v roce 1983 jako herec. Se scénami Národního divadla se kromě několika menších rolí, v nichž hostoval až téměř do konce osmdesátých let, rozloučil rolí rozšafného dědečka Dubského v Macháčkově slavné inscenaci Stroupežnického Furiantů.
