Bohumil Kafka byl český sochař, který tvořil v duchu secese a symbolismu.

Po absolvování sochařskokamenické školy v Hořicích v Podkrkonoší pokračoval v Praze v dalších studiích na Uměleckoprůmyslové škole u prof. Suchardy a v letech 1898-1901 na Akademii výtvarných umění u J.V.Myslbeka. Od roku 1898 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes.

V letech 1904–1908 žil a pracoval v Paříži, kde se v roce 1906 stal členem Société du Salon d'Automne.

Se svým učitelem Stanislavem Suchardou spolupracoval na pomníku Františka Palackého. Po Suchardově úmrtí v roce 1916 byl jmenován profesorem dekorativního sochařství na Uměleckoprůmyslové škole. V roce 1925 se stal profesorem sochařství na Akademii výtvarných umění. Vedle své volné tvorby vytvořil mnoho dekorativních prvků fasád, bust, soch a pomníků.

Raná Kafkova díla (Mrtvá labuť, Ruina života, 1902), a zvláště ta z pařížského pobytu (Hasnoucí hvězdy, 1906; Mumie, Šílení), patří k nejhodnotnějším projevům českého secesního symbolismu. Vyniká zvláště socha Somnambuly, jejíž stavba se vymyká dřívější tradici prostorové kompozice. Postupně však silný expresívní výraz přešel do klidnější polohy, díla byla plošnější a silněji svázaná se secesním dekorativismem.

Ve své další tvorbě se Kafka už nevyrovnal s moderními podněty novoklasicismu; v posledním období se vrátil k již překonané realistické tradici v Myslbekově duchu (pomník Jana Žižky na Vítkově) a jeho tvorba ztratila svou dřívější aktuálnost. Žižkův pomník ovšem vznikal za pohnutých okolností v době okupace a byl po částech ukrýván. Teprve po válce, už po Kafkově smrti, došlo k jeho osazení. Je pozoruhodný tím, že jde (podle statistik UNESCO) o největší jezdeckou sochu svého druhu na světě.