Čeněk Koliáš pochází z Hradce Králové, kde prožil dětství a mládí, zcela nezasažen literaturou, poezií či něčím připomínajícím divadlo. Jako se klátí topoly v podzimním vichru, klátil se i Čeněk, s hlavou v dlaních, mezi zájmovými kroužky. Pokoušel se o hru na klavír, která ho však zoufale nebavila. Jeho paní profesorka, klepající ho v rytmu tužkou do ramene se slovy: „ ne-zpo-ma-luj“, mu na dlouhou dobu hudbu znechutila. Hrál volejbal, závodil v orientačním běhu, jako panelákové dítě se snažil vetřít mezi vodáky, kteří dokázali založit oheň bez papíru, zatlouct hřebík jednou ranou sekerky. To nikdy nedokázal a brzy byl odhalen, zneuctěn a vyhozen. V oddílu orientačního běhu byl stále na čerstvém vzduchu a dokázal jako patnáctiletý uběhnout 25 kilometrů. Od té doby ví, co je štrupna, hustník a kufrování. Při cestě na závody vyhodil ve své ztřeštěnosti láhev od limonády z okna jedoucího vlaku. Člen Ústředního výboru orientačního běhu a člen Okresního výboru Komunistické strany pan Hloušek ho uviděl a legitimoval. Chlapec podstoupil kárné řízení, byl zbaven možnosti běhat po lese v dresu Rudé Hvězdy, byl znovu zneuctěn a vyhozen. Tak Čeněk bojoval proti komunismu.

Hledajícího a tápajícího chlapce přivedl spolužák Jakub Krofta (dnes režisér královehradeckého DRAKu) do místního amatérského divadla. Čeňkovi se vyjevilo, že v něm dosud dřímal divadelník. Zde se protrhla přehrada hereckého talentu, která se valí českou kotlinou již mnoho let, strhávaje s sebou davy nadšených diváků a spokojeně pokyvujících spoluobčanů u televize.

Pro divadlo je ochoten udělat cokoliv. Neváhal znovu se stát žákem LŠU, aby se pro potřeby inscenace naučil hrát na trubku.

A pro rodinu se obětuje také: pro začátek se oženil, počal a u porodu uvítal na svět syna Matěje.