Dalida, vlastním jménem Yolanda Christina Gigliottiová, se narodila 17. ledna 1933 v Káhiře jako nejmladší z dětí Pietra a Giuseppiny Gigliottiových. Její rodiče emigrovali z chudého jihu Itálie v době hospodářské krize a otec se nakonec v Káhiře...
Životopis
Dalida, vlastním jménem Yolanda Christina Gigliottiová, se narodila 17. ledna 1933 v Káhiře jako nejmladší z dětí Pietra a Giuseppiny Gigliottiových. Její rodiče emigrovali z chudého jihu Itálie v době hospodářské krize a otec se nakonec v Káhiře uchytil coby houslista orchestru káhirské opery. Její matka zůstala ženou v domácnosti. Měla dva starší bratry, Bruna a Orlanda, ze kterých se ten mladší, Bruno, pod uměleckým jménem Orlando posléze stal jejím manažerem a vydavatelem. Stejně jako stovky a tisíce mladých děvčat v té době byla připravována na svoji budoucí roli manželky a matky. Po základní škole studovala střední zaměřenou na sekretářské práce a díky tomu se kromě psaní na stroji a podobných dovedností naučila též základy několika cizích jazyků. Nakonec hovořila pěti jazyky (italsky, arabsky, francouzsky, německy a anglicky). Jako malé děvče byla fyzicky slabá a do svých čtyř let musela prodělat dvě vážné oční operace. Problémy s očima ovšem bylo to, co ji pronásledovalo až do konce jejího života. Jako malá nebyla nijak oslnivě krásná dívka nicméně během puberty doslova rozkvetla v půvabnou mladou ženu.
I když se měla dle představ své rodiny vdát za solidního partnera a vést normální rodinný život jako tisíce jiných žen, ji samotnou to nijak nelákalo. V hloubi duše jako dospívající dívka věřila že se stane, jako jedna z jejích vzdálených tet, filmovou herečkou. V 17 letech vyhrála svoji první soutěž krásy zvanou Miss Ondina a následně v 21 létech soutěž Miss Egypt. Po tomto úspěchu dostala i své první filmové role a to nejdříve jako dabérka a následně jednu z hlavních rolí ve filmu „Sigara Wel Kas“ („Sklenka vody a cigareta“) kde si i zazpívala a zatančila aniž tušila že se zpěv stane jejím hlavním životním posláním. Nicméně navzdory tomuto úspěchu se jí zdály šance v Egyptě příliš malé a tak se rozhodla opustit Káhiru a odcestovat do Paříže. Tam odletěla na Štědrý den roku 1954.
Počátky jejího pobytu v Paříži byly kruté. Stále se ze začátku snažila získat angažmá coby herečka nicméně aby neztrácela čas začala navštěvovat hodiny zpěvu u Rolanda Bergera. Ten rychle vycítil její talent pro zpěv a během relativně krátké doby dokázal z měnit Yolandin hlas tak že mohla vystupovat na veřejnosti coby zpěvačka. Berger ji dohodil vystoupení v kabaretu Villa d´Este a tam začala vystupovat pod pseudonymem Dalila. Zde ji uviděl ředitel Olympie Bruno Coquatrix a pozval ji, v té době už coby Dalidu, do Olympie. Následovala její první vystoupení v rozhlase na stanici Europe 1 které nebylo hned tak úspěšné nicméně následovala píseň „Bambino“ a do té doby neznámá Dalida se stala počátkem roku 1957 okamžitě hvězdou Francie. Její kariéra prudce stoupala a každá další píseň či deska znamenala obrovský úspěch.
V roce 1959 už vyjíždí na zahraniční turné, zajíždí i do rodného Egypta. Rok před tím si pořizuje své vlastní první bydlení, velký mezonetový byt na rue d´Ankara v Paříži. V té době se také velice sblížila s ředitelem rozhlasové stanice Europe 1 Lucinenem Morissem za kterého se 8. dubna 1961 provdala. Manželství se však záhy rozpadlo, nakonec se rozvedli a ona se už do konce života znovu nevdala.
Počátkem 60. let dorazil i do Francie nový druh hudby zvaný ye-ye což byla místní verze rock-n-rollu tak odlišná od písní jež Dalida zpívala v přecházejícím desetiletí. I s tím se dokázala vypořádat po svém a v následujícím roce už na tom byla tak dobře že si koupila známý dům na rue d´Orchampt na Montmartru, kousek od basiliky Sacré Coeur a náměstí malířů Place Tetre. V těchto létech zpívala jak veselé písničky jako jsou třeba "Itsi bitsi petit bikini", "Le petit Gonzales", "La danse de Zorba" a další, na druhé straně do svých představení zařazovala i klasické písně a balady jako "O Sole Mio", "Parle-moi d´amour", "Romantica" (favorit festivalu San Remo 1960), "Que sont devenues les fleurs" a mnoho podobných. Také si zahrála v několika filmech. 13. srpna 1964 šokovala své publikum tím že se z uhrančivé brunety změnila v zářivou blondýnu kterou zůstala až do své smrti.
V roce 1966 se seznámila s italským zpěvákem Luigi Tencem. Zprvu pracovní a obchodní vztah přerostl v milostný poměr (alespoň ona to tak cítila) a vrcholem jejich spolupráce mělo být vystoupení na soutěžním festivalu v San Remu v lednu 1967. Tenco chtěl vyhrát a Dalida mu měla pomoci (soutěžní píseň zpíval jak domácí interpret, tak i host, v jeho případě Dalida). Soutěž dopadla pro Tenca špatně, nevyhrál. Ten večer odjel zpět do hotelu kde podle oficiální policejní verze spáchal sebevraždu. Dalida, která ho našla mrtvého, sice naoko situaci zvládla, nicméně přesně za měsíc, 27. února, se pokusila spáchat sebevraždu v pařížském hotelu Prince de Galles požitím velkého množství prášků na spaní. Byla včas objevena pokojskou, odvezena do nemocnice a po 122 hodinách v bezvědomí se probrala zpět do života. Zpátky do světa showbusinessu se vrátila 8. června 1967 kdy vystoupila s písní „Les grilles de ma maison" v televizním pořadu Guye Luxe „Palmarès des chansons“.
Na podzim roku 1967 se s obrovským úspěchem vrátila do Olympie. Současně s návratem na hudební scénu se sama soustředila na vlastní sebevzdělávání a mimo jiné objevila svět psychoanalýzy Sigmunda Freuda a východních filozofií. V roce 1968 obdržela nejvýznamnější ocenění jež mohla dostat. Francouzskou akademií věd a umění jí byl udělen „Croix de Vermeil Commandeur arts science et letters“ čili „Rubínový kříž rytíře umění, věd a literatury“, byla zvolena za „Marraine des poulbots de Montmarte“, čili „Kmotrou dětí Montmartru“, obdržela „La médaille de la ville de Paris“ (Čestnou medaili města Paříže) ale hlavně, a to jako jedinému umělci v historii, jí 5. prosince 1968 prezident Francouzské republiky generál de Gaulle předal „La médaille de la „Présidence de la République“ neboli „Medaili Prezidenta republiky“.
V roce 1970 měla velký úspěch s písní „Darla Dirladada“ a roce následujícím si po roztržce s ředitelem Olympie Bruno Coquatrixem tento sál pronajala sama pro sebe na tři týdny a každý večer měla vyprodáno. V těchto létech se Dalida hodně změnila, zvážněla a také změnila své image. Při svých představeních většinou vystupovala sama v dlouhých bílých jednoduchých ale elegantních šatech a zpívala své krásné a nezapomenutelné balady. Toto období je nazýváno obdobím Dalidy – bílé madony kdy její hlas získal svoji hlubokou smyslnost a v té samé době též zajímavý, "sametový", úžasně citlivý nádech. Můžete ho slyšet v jejích tak krásných písních jako jsou "Deux colombes", "Ils ont changé ma chanson, "Avec le temps", "Pour ne pas vivre seul", "Je suis malade" a v mnoha dalších.
70. léta minulého století byla pro její kariéru optimální dobou. V tomto čase panovalo skutečné nadšení a poptávka po televizních „kabaretech“ a velkých revuálních pořadech a ona se stala jejich nedílnou součástí s tím že prakticky nepřetržitě vystupovala ve francouzské televizi a cestovala aby se objevovala v těchto nových „varietních“ představeních i jinde po světě. To byl pro ni optimální způsob jak si udržet světovou popularitu bez nutnosti absolvovat vyčerpávající koncertní turné. Nicméně pokračovala ve svých pravidelných koncertech v Olympii např. v létech 1971, 1974 a 1977. A dále samozřejmě cestovala a zpívala na živých koncertech po celém světě. Během těchto svých cest navštívila v prosinci 1977 poprvé a naposled Prahu kde měla v Lucerně dva koncerty a vystupovala ve stejných šatech jako v Olympii. Jeden koncert měla též ve slovenských Košicích. V tomto období uvedla další ze svých nesmrtelných písní jako je „Gigi l´ amoroso“, která je velice originální skladbou trvající celých sedm a půl minuty, vyznačující se kombinací zpěvu a mluveného slova, a která stala se jednou z nejznámějších písní celé její kariéry, "Il venait d´avoir 18 ans", „Une femme à quarante ans“, „Salma ya salama“ a další.
V roce 1972 se seznámila s Richardem Chanfrayem který se vydával za nesmrtelného hraběte Saint-Germain. Navzdory tomu že to byl svým způsobem podvodník ji učinil po určitou dobu šťastnou. Nicméně toto období skončilo v červnu 1976 kdy Chanfray nešťastně postřelil přítele její hospodyně a následně byl odsouzen. Koncem 70. let nastupovala vlna diskotékové hudby, tak odlišné od šansonů a balad předcházejícího období a Dalida se s ní také vyrovnala velice úspěšně. V roce 1976 uvedla „disko“ verzi původně italské písně „J´attendrai“, následovala „Besame mucho“, "Tico Tico", "Amor amor", "Les feuilles mortes" a další. Koncem roku 1978 následoval velice úspěšný zájezd do Spojených států. 29. listopadu tak ohromila publikum ve slavné Carnegie Hall v New Yorku. Doprovázena neskutečným úspěchem svého amerického vystoupení se vrátila zpět do Francie kde šla rovnou do nahrávacího studia aby připravila další písně. V létě 1979 byla zpět na prvních místech francouzských hitparád s „Monday, Tuesday“, hitem, jímž se opět velice úspěšně vypořádala s diskotékovou vlnou.
Kolem roku 1980 jí už bylo hodně přes 40 let ale ona se jevila jako by nad ní příroda a čas neměly žádnou moc, jakoby byla z jiného světa, jakoby byla nesmrtelná. Vypadala na svůj věk velmi mladě a zlí jazykové říkali, že podstoupila několik plastických operací což ovšem nebyla pravda. Ve skutečnosti si svoji tělesnou kondici a figuru udržovala zdravou a přiměřenou stravou a dále pohybem, velice intenzivně se věnovala i ve svém věku cvičení a tanci, a chtěla-li uspět coby diskotéková hvězda a stačit svým o generaci mladším tanečníkům a potenciálním konkurentům v tomto druhu hudby musela na sobě tvrdě pracovat. Dalida, nyní na vrcholu své slávy zahájila 80. léta ohromující show v holywoodském stylu. 5. ledna 1980 se uskutečnila premiéra jejího nového programu v Palais-des-Sports v Bercy v Paříži.
Představení se uskutečnilo každý večer od 5. do 18. ledna 1980 a všechna byla zcela vyprodaná. Dalida se objevila na jevišti jak v třpytivých šatech s flitry, tak i ve zcela klasických zdobených peřím a se skvělou choreografií od Lestera Wilsona, obklopena jedenáctičlenným tanečním souborem, se dvěma zpěváky tmavé pleti v pozadí, skupinou třinácti hudebníků a propracovanými kulisami na jevišti a předvedla směs svého působivého hudebního repertoáru v broadwayském stylu což byla skutečná pastva pro oči a uši. Tato show způsobila obrovskou senzaci a zprávy o ní byly na titulních stranách nejdříve ve Francii a poté v Evropě, Japonsku a Středním Východě. V roce 1981 se uskutečnilo její představení v Olympii při kterém jako první žena v historii pop music obdržela diamantovou desku za prodaných 85 miliónů desek. K působivé sbírce 55 zlatých desek a množství dalších cen tak přibylo ocenění nejvyšší. V následujících létech stále vystupovala a nahrávala další písně jako například „Mourir sur scéne“, „Bravo“, „Partir ou mourir“ a „Lucas“. V této době se však zhoršily její potíže s očima, začalo jí vadit světlo a tak podstoupila další z nepříjemných očních operací. Krátce před svojí smrtí, v roce 1986 se konečně prosadila i jako herečka ve filmu Youssefa Chahina který jí nabídl hlavní roli v svém novém projektu nazvaném "Šestého dne" („Le sixiéme jour“). Film měl obrovský úspěch jak v Evropě tak i v Egyptě.
V roce 1985 už dosáhl prodej jejích nahrávek 100 miliónů kusů a ona nazpívala poslední ze svých úspěšných písní jako byly „Le visage de l´amour“, „Les hommes de ma vie“ nebo „Parce que je ne t´aime plus“. V posledních létech svého života udržovala postupně několik kratších vztahů nicméně žádný z nich nevyústil v pevný partnerský svazek který nyní už více jak padesátiletá žena tak zoufale hledala. Na přelomu let 1986 a 1987 ještě sporadicky vystupovala, v dubnu 1987 se naposledy sešla se svými příznivci z fan klubu, koncem dubna měla poslední živé vystoupení v Turecku.
Nakonec bohužel pro sebe i milióny svých fanoušků a obdivovatelů po celém světě nedokázala najít nikoho kdo by jí pomohl a dokázala tak překonat i toto pro ni tak těžké období svého života.
Svůj život tak dobrovolně ukončila během noci z 2. na 3. května 1987. Pod tlakem všech pro ni se hromadících negativních okolností a zcela fyzicky i psychicky vyčerpaná zcela osamocena ve svém pohádkovém domě na rue d´Orchampt spáchala sebevraždu požitím velkého množství barbiturátů. Na svém nočním stolku zanechala všem vzkaz „PARDONNEZ-MOI, LA VIE M´EST INSUPPORTABLE“ ("PROMIŇTE MI, ŽIVOT SE PRO MNE STAL NEÚNOSNÝM.").
Její pohřeb se konal 7. května 1987 z kostela St. Marie Madeleine v centru Paříže a na poslední cestu ji vyprovázely zcela dobrovolně davy těch kteří ji milovali. Je pochována na Cimetiére de Montmarte, kousek od jejího bývalého domu.
I když se měla dle představ své rodiny vdát za solidního partnera a vést normální rodinný život jako tisíce jiných žen, ji samotnou to nijak nelákalo. V hloubi duše jako dospívající dívka věřila že se stane, jako jedna z jejích vzdálených tet, filmovou herečkou. V 17 letech vyhrála svoji první soutěž krásy zvanou Miss Ondina a následně v 21 létech soutěž Miss Egypt. Po tomto úspěchu dostala i své první filmové role a to nejdříve jako dabérka a následně jednu z hlavních rolí ve filmu „Sigara Wel Kas“ („Sklenka vody a cigareta“) kde si i zazpívala a zatančila aniž tušila že se zpěv stane jejím hlavním životním posláním. Nicméně navzdory tomuto úspěchu se jí zdály šance v Egyptě příliš malé a tak se rozhodla opustit Káhiru a odcestovat do Paříže. Tam odletěla na Štědrý den roku 1954.
Počátky jejího pobytu v Paříži byly kruté. Stále se ze začátku snažila získat angažmá coby herečka nicméně aby neztrácela čas začala navštěvovat hodiny zpěvu u Rolanda Bergera. Ten rychle vycítil její talent pro zpěv a během relativně krátké doby dokázal z měnit Yolandin hlas tak že mohla vystupovat na veřejnosti coby zpěvačka. Berger ji dohodil vystoupení v kabaretu Villa d´Este a tam začala vystupovat pod pseudonymem Dalila. Zde ji uviděl ředitel Olympie Bruno Coquatrix a pozval ji, v té době už coby Dalidu, do Olympie. Následovala její první vystoupení v rozhlase na stanici Europe 1 které nebylo hned tak úspěšné nicméně následovala píseň „Bambino“ a do té doby neznámá Dalida se stala počátkem roku 1957 okamžitě hvězdou Francie. Její kariéra prudce stoupala a každá další píseň či deska znamenala obrovský úspěch.
V roce 1959 už vyjíždí na zahraniční turné, zajíždí i do rodného Egypta. Rok před tím si pořizuje své vlastní první bydlení, velký mezonetový byt na rue d´Ankara v Paříži. V té době se také velice sblížila s ředitelem rozhlasové stanice Europe 1 Lucinenem Morissem za kterého se 8. dubna 1961 provdala. Manželství se však záhy rozpadlo, nakonec se rozvedli a ona se už do konce života znovu nevdala.
Počátkem 60. let dorazil i do Francie nový druh hudby zvaný ye-ye což byla místní verze rock-n-rollu tak odlišná od písní jež Dalida zpívala v přecházejícím desetiletí. I s tím se dokázala vypořádat po svém a v následujícím roce už na tom byla tak dobře že si koupila známý dům na rue d´Orchampt na Montmartru, kousek od basiliky Sacré Coeur a náměstí malířů Place Tetre. V těchto létech zpívala jak veselé písničky jako jsou třeba "Itsi bitsi petit bikini", "Le petit Gonzales", "La danse de Zorba" a další, na druhé straně do svých představení zařazovala i klasické písně a balady jako "O Sole Mio", "Parle-moi d´amour", "Romantica" (favorit festivalu San Remo 1960), "Que sont devenues les fleurs" a mnoho podobných. Také si zahrála v několika filmech. 13. srpna 1964 šokovala své publikum tím že se z uhrančivé brunety změnila v zářivou blondýnu kterou zůstala až do své smrti.
V roce 1966 se seznámila s italským zpěvákem Luigi Tencem. Zprvu pracovní a obchodní vztah přerostl v milostný poměr (alespoň ona to tak cítila) a vrcholem jejich spolupráce mělo být vystoupení na soutěžním festivalu v San Remu v lednu 1967. Tenco chtěl vyhrát a Dalida mu měla pomoci (soutěžní píseň zpíval jak domácí interpret, tak i host, v jeho případě Dalida). Soutěž dopadla pro Tenca špatně, nevyhrál. Ten večer odjel zpět do hotelu kde podle oficiální policejní verze spáchal sebevraždu. Dalida, která ho našla mrtvého, sice naoko situaci zvládla, nicméně přesně za měsíc, 27. února, se pokusila spáchat sebevraždu v pařížském hotelu Prince de Galles požitím velkého množství prášků na spaní. Byla včas objevena pokojskou, odvezena do nemocnice a po 122 hodinách v bezvědomí se probrala zpět do života. Zpátky do světa showbusinessu se vrátila 8. června 1967 kdy vystoupila s písní „Les grilles de ma maison" v televizním pořadu Guye Luxe „Palmarès des chansons“.
Na podzim roku 1967 se s obrovským úspěchem vrátila do Olympie. Současně s návratem na hudební scénu se sama soustředila na vlastní sebevzdělávání a mimo jiné objevila svět psychoanalýzy Sigmunda Freuda a východních filozofií. V roce 1968 obdržela nejvýznamnější ocenění jež mohla dostat. Francouzskou akademií věd a umění jí byl udělen „Croix de Vermeil Commandeur arts science et letters“ čili „Rubínový kříž rytíře umění, věd a literatury“, byla zvolena za „Marraine des poulbots de Montmarte“, čili „Kmotrou dětí Montmartru“, obdržela „La médaille de la ville de Paris“ (Čestnou medaili města Paříže) ale hlavně, a to jako jedinému umělci v historii, jí 5. prosince 1968 prezident Francouzské republiky generál de Gaulle předal „La médaille de la „Présidence de la République“ neboli „Medaili Prezidenta republiky“.
V roce 1970 měla velký úspěch s písní „Darla Dirladada“ a roce následujícím si po roztržce s ředitelem Olympie Bruno Coquatrixem tento sál pronajala sama pro sebe na tři týdny a každý večer měla vyprodáno. V těchto létech se Dalida hodně změnila, zvážněla a také změnila své image. Při svých představeních většinou vystupovala sama v dlouhých bílých jednoduchých ale elegantních šatech a zpívala své krásné a nezapomenutelné balady. Toto období je nazýváno obdobím Dalidy – bílé madony kdy její hlas získal svoji hlubokou smyslnost a v té samé době též zajímavý, "sametový", úžasně citlivý nádech. Můžete ho slyšet v jejích tak krásných písních jako jsou "Deux colombes", "Ils ont changé ma chanson, "Avec le temps", "Pour ne pas vivre seul", "Je suis malade" a v mnoha dalších.
70. léta minulého století byla pro její kariéru optimální dobou. V tomto čase panovalo skutečné nadšení a poptávka po televizních „kabaretech“ a velkých revuálních pořadech a ona se stala jejich nedílnou součástí s tím že prakticky nepřetržitě vystupovala ve francouzské televizi a cestovala aby se objevovala v těchto nových „varietních“ představeních i jinde po světě. To byl pro ni optimální způsob jak si udržet světovou popularitu bez nutnosti absolvovat vyčerpávající koncertní turné. Nicméně pokračovala ve svých pravidelných koncertech v Olympii např. v létech 1971, 1974 a 1977. A dále samozřejmě cestovala a zpívala na živých koncertech po celém světě. Během těchto svých cest navštívila v prosinci 1977 poprvé a naposled Prahu kde měla v Lucerně dva koncerty a vystupovala ve stejných šatech jako v Olympii. Jeden koncert měla též ve slovenských Košicích. V tomto období uvedla další ze svých nesmrtelných písní jako je „Gigi l´ amoroso“, která je velice originální skladbou trvající celých sedm a půl minuty, vyznačující se kombinací zpěvu a mluveného slova, a která stala se jednou z nejznámějších písní celé její kariéry, "Il venait d´avoir 18 ans", „Une femme à quarante ans“, „Salma ya salama“ a další.
V roce 1972 se seznámila s Richardem Chanfrayem který se vydával za nesmrtelného hraběte Saint-Germain. Navzdory tomu že to byl svým způsobem podvodník ji učinil po určitou dobu šťastnou. Nicméně toto období skončilo v červnu 1976 kdy Chanfray nešťastně postřelil přítele její hospodyně a následně byl odsouzen. Koncem 70. let nastupovala vlna diskotékové hudby, tak odlišné od šansonů a balad předcházejícího období a Dalida se s ní také vyrovnala velice úspěšně. V roce 1976 uvedla „disko“ verzi původně italské písně „J´attendrai“, následovala „Besame mucho“, "Tico Tico", "Amor amor", "Les feuilles mortes" a další. Koncem roku 1978 následoval velice úspěšný zájezd do Spojených států. 29. listopadu tak ohromila publikum ve slavné Carnegie Hall v New Yorku. Doprovázena neskutečným úspěchem svého amerického vystoupení se vrátila zpět do Francie kde šla rovnou do nahrávacího studia aby připravila další písně. V létě 1979 byla zpět na prvních místech francouzských hitparád s „Monday, Tuesday“, hitem, jímž se opět velice úspěšně vypořádala s diskotékovou vlnou.
Kolem roku 1980 jí už bylo hodně přes 40 let ale ona se jevila jako by nad ní příroda a čas neměly žádnou moc, jakoby byla z jiného světa, jakoby byla nesmrtelná. Vypadala na svůj věk velmi mladě a zlí jazykové říkali, že podstoupila několik plastických operací což ovšem nebyla pravda. Ve skutečnosti si svoji tělesnou kondici a figuru udržovala zdravou a přiměřenou stravou a dále pohybem, velice intenzivně se věnovala i ve svém věku cvičení a tanci, a chtěla-li uspět coby diskotéková hvězda a stačit svým o generaci mladším tanečníkům a potenciálním konkurentům v tomto druhu hudby musela na sobě tvrdě pracovat. Dalida, nyní na vrcholu své slávy zahájila 80. léta ohromující show v holywoodském stylu. 5. ledna 1980 se uskutečnila premiéra jejího nového programu v Palais-des-Sports v Bercy v Paříži.
Představení se uskutečnilo každý večer od 5. do 18. ledna 1980 a všechna byla zcela vyprodaná. Dalida se objevila na jevišti jak v třpytivých šatech s flitry, tak i ve zcela klasických zdobených peřím a se skvělou choreografií od Lestera Wilsona, obklopena jedenáctičlenným tanečním souborem, se dvěma zpěváky tmavé pleti v pozadí, skupinou třinácti hudebníků a propracovanými kulisami na jevišti a předvedla směs svého působivého hudebního repertoáru v broadwayském stylu což byla skutečná pastva pro oči a uši. Tato show způsobila obrovskou senzaci a zprávy o ní byly na titulních stranách nejdříve ve Francii a poté v Evropě, Japonsku a Středním Východě. V roce 1981 se uskutečnilo její představení v Olympii při kterém jako první žena v historii pop music obdržela diamantovou desku za prodaných 85 miliónů desek. K působivé sbírce 55 zlatých desek a množství dalších cen tak přibylo ocenění nejvyšší. V následujících létech stále vystupovala a nahrávala další písně jako například „Mourir sur scéne“, „Bravo“, „Partir ou mourir“ a „Lucas“. V této době se však zhoršily její potíže s očima, začalo jí vadit světlo a tak podstoupila další z nepříjemných očních operací. Krátce před svojí smrtí, v roce 1986 se konečně prosadila i jako herečka ve filmu Youssefa Chahina který jí nabídl hlavní roli v svém novém projektu nazvaném "Šestého dne" („Le sixiéme jour“). Film měl obrovský úspěch jak v Evropě tak i v Egyptě.
V roce 1985 už dosáhl prodej jejích nahrávek 100 miliónů kusů a ona nazpívala poslední ze svých úspěšných písní jako byly „Le visage de l´amour“, „Les hommes de ma vie“ nebo „Parce que je ne t´aime plus“. V posledních létech svého života udržovala postupně několik kratších vztahů nicméně žádný z nich nevyústil v pevný partnerský svazek který nyní už více jak padesátiletá žena tak zoufale hledala. Na přelomu let 1986 a 1987 ještě sporadicky vystupovala, v dubnu 1987 se naposledy sešla se svými příznivci z fan klubu, koncem dubna měla poslední živé vystoupení v Turecku.
Nakonec bohužel pro sebe i milióny svých fanoušků a obdivovatelů po celém světě nedokázala najít nikoho kdo by jí pomohl a dokázala tak překonat i toto pro ni tak těžké období svého života.
Svůj život tak dobrovolně ukončila během noci z 2. na 3. května 1987. Pod tlakem všech pro ni se hromadících negativních okolností a zcela fyzicky i psychicky vyčerpaná zcela osamocena ve svém pohádkovém domě na rue d´Orchampt spáchala sebevraždu požitím velkého množství barbiturátů. Na svém nočním stolku zanechala všem vzkaz „PARDONNEZ-MOI, LA VIE M´EST INSUPPORTABLE“ ("PROMIŇTE MI, ŽIVOT SE PRO MNE STAL NEÚNOSNÝM.").
Její pohřeb se konal 7. května 1987 z kostela St. Marie Madeleine v centru Paříže a na poslední cestu ji vyprovázely zcela dobrovolně davy těch kteří ji milovali. Je pochována na Cimetiére de Montmarte, kousek od jejího bývalého domu.
