Jeho otec byl truhlář a obchodník s nábytkem.Rodina se přestěhovala do Plzně,kde malý chlapec ,který zprvu užíval své první křestní jméno (později si říkal Fráňa podle básníka Šrámka) chodil do školy a získával záhy divadelní i cirkusové...
Životopis
Jeho otec byl truhlář a obchodník s nábytkem.Rodina se přestěhovala do Plzně,kde malý chlapec ,který zprvu užíval své první křestní jméno (později si říkal Fráňa podle básníka Šrámka) chodil do školy a získával záhy divadelní i cirkusové dojmy.(Útěk do světa s cirkusem mu překazil otec.) V době gymnázia studoval Kohout soukromě herectví u pozdějšího významného herce a režiséra Národního divadla,Jaroslava Hurta a učil se také zpěvu u tenoristy Branžovského.Neukončil studium a prošel několika kočovnými společnostmi (mj.známou Zöllnerovou),kde musel hrát kromě činohry i v operettě a procházel všestrannou divadelní praxí a školou života.Velkým zážitkem mu bylo,že hrál s hostujícím největším soudobým českým hercem,Eduardem Vojanem
v Lotharově Králi Harlekýnu.(Později se podle něj psal svým druhým křestním jménem.)
Roku 1909 získal angažmá v Městském divadle v Plzni u proslulého hereckého ředitele Vendelína Budila (srv.parafráze jeho zahájení sezóny v Bezouškových Nových hrdinech okamžiku - na desce se S.Sejkem,R.Deyl:Milován a nenáviděn.Herecká legenda,Praha 1941 a zvláště O.Spalová:Sága rodu Budilova.Sto let českého divadla na jevišti i v zákulisí,Praha 1978).Budil dokončil jako zkušený herecký pedagog Kohoutovu profesionální průpravu a do své kartotéky si o něm napsal prorocká slova:„herec velice nadaný a nadějný a také všestranný“.Kohout působil v Plzni i za Budilova nástupce,ředitele Karla Veverky,až do roku 1913.
Roku 1914 hrál Kohout krátce ve Švandově divadle v Praze ne Smíchově,odkud ho průbojný představitel expresionistické režie,Karel Hugo Hilar,angažoval k Městskému divadlu na Královských Vinohradech.Kohout zde hrál např.Milence ve slavné Zavřelově inscenaci Dykova Zmoudření Dona Quijotta (partnerka:Anna Iblová, se kterou hrál též v Hilarově inscenaci Kleistovy Penthesiley).Hilar rozvíjel též jeho vlohy komediální.V Knoblockově Faunovi (režie V.Vydra st.) mu Hilar radil,aby se inspiroval hříbaty,psy a kočkami.Kohout hráĺ občas na Vinohradech také v operettě nebo tančil v opeře (Hilarova a Ostrčilova památná inscenace Prodané nevěsty).
V roce 1916,kdy Kvapil uváděl v Národním divadle Shakespearovský cyklus,byl Kohout angažován a již v tomto cyklu hrál (viz J.Vodák:Shakespeare.Kritikův breviář,Praha 1950,s.124,298).Mohl tak jako partner znovu sledovat velké výkony Vojanovy.Občas hrál též role pantomimické jako Vaška v Nedbalově baletu Pohádka o Honzovi nebo Pierota v Dohnányiho Závoji Pierotčině,kterého hrál už kdysi v Plzni a nyní ji pod vedením téhož choreografa A.Bergera vytvořil s půvabnou Annou Sedláčkovou.Jeho sklon ke lkavé intonaci zejména ve veršované tragédii připomínal Reinhardtova herce Moissiho,hostujícího často v Novém německém divadle v Praze.(Moissi byl vůdčím představitelem impresionismu,jeho „mluvený zpěv“ byl velmi emocionálně působivý a Moissi sám ,podobně jako Kohout,prošel vývojem od romantických prostředků až k realismu.)
Po Kvapilově odchodu z Národního divadla roku 1918 nastalo několik let určité stagnace.Nový vzestup a odvaha k experimentům nadešly se jmenováním K.H.Hilara šéfem činohry ND.Hilar reformoval světelný park, zavedl točnu,pohyblivý chodník atd.Kohout patřil záhy mezi čtyři hlavní Hilarovy herce spolu s Václavem Vydrou st.,Bedřichem Karenem a Romanem Tumou,kterého však vzala divadlu předčasně těžká choroba. Byli to herci atletických postav (Kohout cvičil v Sokole a v tělocvičně u Hoyera či doma,kde měl švédský žebřík až do stáří),trénovali svůj hlas,uměli zpívat,tančit,šermovat.Zvládli hravě jakýkoliv úkol i prostor,uměli odlišovat požadavky jevištní,rozhlasové a filmové..Kohout navíc rád štíhlou a pružnou postavu předváděl minimálně oblečenou (srv.Hilar:“Eduard Kohout je oficiální akt Národního divadla.“). Za Hilarovy éry vytvořil Kohout v Národním divadle např.Benvolia v Romeovi a Julii (1924),titulní postavu v Hamletovi (1926),kterým překonal Štěpánkova Hamleta v Kvapilově inscenaci na Vinohradech (ukázky z obou zachytila deska a Kohouta při pozdější rekonstrukci Hamletova monologu i zvukový filmový šot) a titulní postavu Sofoklova Krále Oidipa (1932,zachycen na desce v rekonstrukci a na němém filmovém šotu).Vedle toho hrál Kohout často v konverzačkách i moderním repertoáru.Jeho groteskní možnosti ukázal např.Dauphin v Shawově Svaté Janě (1924) nebo titulní role ve Fauchoisově Mluvící opici (1925),pro niž deset dní studoval chování a skřeky šimpanze v berlínské ZOO.Nebyly mu cizí ani vnitřně rozpolcené,složité postavy v dramatizacích Dostojevského (Myškin v Idiotu,Smerďakov v Bratrech Karamazovových,Verchovenskij v Běsech).
Hilarovo omlazování souboru vedlo ke Kohoutovu sblížení s avantgardou (viz Nezvalova studie Eduard Kohout z roku 1928,otištěná v úvodu knihy E.Kohout:Divadlo aneb snář,Praha 1975,vydané ve spolupráci s O.Spalovou).S rozhlasem spolupracoval Kohout sice od jeho počátků v roce 1926,ale nahrávalo se až od poloviny třicátých let.V letech 1927 a 1935 získal Kohout po právu za herectví Státní cenu.
Když roku 1930 Hilar povolal do Národního divadla režiséra Frejku,který nezapřel své avantgardní zdroje a zval ke spolupráci další avantgardisty,ještě tento vliv zesílil.Kohout dokázal naplnit i představy režisérů Dostala,Nováka,později Bora,Podhorského aj.Jeho tvůrčí typ i povahu výstižně charakterizovala v pamětech Byla jsem na světě,Praha 1988 jeho častá partnerka Olga Scheinpflugová nebo v různě publikovaných vzpomínkách Jiřina Šejbalová.Byl přítelem mnoha moderních básníků,výtvarníků,skladatelů.Na manifestačním Máchově pohřbu na Vyšehradě 9.5.1939 je zachycen při přednesu Horových veršů (rozhlas,film).
Z protektorátní doby k jeho výrazným a umělecky statečným výkonům patřil např.Genesius (Lope de Vega-Václav Renč:Císařův mim),Sigismundo (Calderón de la Barca:Život je sen) nebo titulní hrdina (Goethe:Torquato Tasso),o jehož jinotajném působení píše M.Horníček ve Vyznání Mariánským lázním v červnu a červnu v Mariánských lázních,Praha 1975).Ostatně Kohout tehdy prokázal občanskou statečnost i jinak,když svůj byt půjčoval Juliu Fučíkovi a jeho druhům,bojujícím v ilegalitě.Ztělesněním životní radosti,hravosti a fantazie se stal Kohoutův Lélio v Goldoniho-Hlávkově Benátské maškarádě,kde často zpíval (viz deska).Jeho oslnivý vstup patřil také do pásma Slavné monology,se kterým Kohout hostoval od roku 1942 po Čechách ,vždy s doprovodem hudby a v kostýmu.Roku 1945,kdy se poměry v Národním divadle změnily, skončila plodná Kohoutova spolupráce s režisérem Frejkou.,který odešel do Městského divadla na Vinohradech.
Kohout byl po válce jako protagonista z doby První republiky politicky znehodnocován.Titul zasloužilý umělec dostal roku 1953 a národním umělcem se stal až za politické obrody roku 1968.Přesto čestně obstál jako Cyrano z Bergeracu vedle Cyrana Högrova či Štěpánkova (deska zachytila jeho vzletné Gaskoňské kadety, rozverně parodickou Tirádu o nose a „ lunatickou smrt“s partnerkou Vlastou Fabianovou).V ruském repertoáru zaujal jako titulní postava v Suchovo-Kobylinově Svatbě Krečinského,Gajev z Čechovova Višňového sadu nebo pouťový fakir Rahuma (Leonov:Zlatý kočár,režie A.Radok v jehož inscenaci Ďábelského kruhu od Zinnerové nebo dřív ve filmu Daleká cesta našel rovněž vděčnou příležitost).S nostalgií a rozechvěním deklamoval svého Prvního herce v Pleskotově inscenaci Hamleta s Lukavským,kterého při přípravě kolegiálně podpořil.Své hudební školení uplatnil v melodramu jako Pelops ve Vrchlického-Fibichových Námluvách Pelopových (deska) ,Tantalos (titíž:Smír Tantalův) nebo při recitaci Máchova Máje jako kantáty ( deska).Zpěv žalmů působivě předvedl jako Rabín v muzikálu Steina-Bocka:Šumař na střeše. V Macháčkově inscenaci hry bratří Čapků Ze života hmyzu,častoval zase jako motýl Viktor trochu závistivou ironií a sarkasmem mladé milovníky,jaké sám kdysi tak úspěšně hrával (deska,ukázka v 1.televizním medailónku – viz dále).Byl by si chtěl na rozloučenou s Národním divadlem zahrát Sofoklova Oidipa na Kolónu,ale nebylo mu to dopřáno.Režisér Pleskot ho za to odškodnil posledním malým sólem v roli sluhy Adama v Jak se vám líbí, s tím,že tuto úlohu si napsal pro sebe sám Shakespeare.Po tomto monologu zazněl vždy aplaus na otevřené scéně: byl upraven tak,aby mu umožnil být osobní zpovědí...
Eduard Kohout hrál ve filmu od roku 1913 (němá komedie Pan profesor, nepřítel žen - film se nedochoval). Podrobný rozbor jeho filmových postav i prostředků viz P.Taussig:Eduard Kohout (edice Profily),1974. Česká televize s ním má vedle Zpěvů sladké Francie (srv.stejnojmenná deska),Hereckých anekdot a Hereckých Vánoc také střihový pořad P.Taussiga Úsměvy Eduarda Kohouta a zejména dva pěkné medailonky – Herecký kníže z Kampy (k 80.tinám,scénář O.Spalová,1969 se vzácnou rekonstrukcí monologu z Hilarovy inscenace Krále Oidipa) a Můj život je divadlo (1975,kde Kohout zpívá jako host s Českým skifflem bratří Traxlerů v Horníčkově inscenaci Kantor Barnabáš a žáci darebáci a je tu zachycen i kus z jeho recitalu ve Viole,který má Viola celý ve svém zvukovém archívu.Supraphon natočil ukázku jeho umění anekdotářského na kolektivní desce Smích jeviště i zákulisí a v roce 1976 vydal konečně desku Národní umělec Eduard Kohout – portrét herce. (Kohout zemřel v Praze právě téhož roku.Jeho urna byla roku 1978 pietně uložena ve vyšehradském Slavíně.)
Rozhlasové záznamy se pokusil shrnout a doplnit pořad J.Kazdy Zastavení pro jeden hlas (1977).Bibliografie viz Národní divadlo a jeho předchůdci. Slovník umělců divadel Vlastenského,Stavovského,Prozatímního a Národního,Praha 1988.Už zmíněná Kohoutova vzpomínková kniha Divadlo aneb snář (1975) představuje dosud zřejmě nejlepší české herecké memoáry a dává nahlédnout do jeho vnitřního světa i neopakovatelného způsobu vyjadřování,i když je místy pro širší veřejnost poněkud zeslušněn.(Filmový režisér Vladimír Čech měl i soukromé květnatější nahrávky pikantních historek,“nad nimiž by Rabelais zaplesal“,jak by řekl sám Kohout.)Velmi čtivá a oblíbená kniha je doplněna přehledem rolí,alespoň v Národním divadle.
Autor: PhDr. Jaromír Kazda, divadelní historik
v Lotharově Králi Harlekýnu.(Později se podle něj psal svým druhým křestním jménem.)
Roku 1909 získal angažmá v Městském divadle v Plzni u proslulého hereckého ředitele Vendelína Budila (srv.parafráze jeho zahájení sezóny v Bezouškových Nových hrdinech okamžiku - na desce se S.Sejkem,R.Deyl:Milován a nenáviděn.Herecká legenda,Praha 1941 a zvláště O.Spalová:Sága rodu Budilova.Sto let českého divadla na jevišti i v zákulisí,Praha 1978).Budil dokončil jako zkušený herecký pedagog Kohoutovu profesionální průpravu a do své kartotéky si o něm napsal prorocká slova:„herec velice nadaný a nadějný a také všestranný“.Kohout působil v Plzni i za Budilova nástupce,ředitele Karla Veverky,až do roku 1913.
Roku 1914 hrál Kohout krátce ve Švandově divadle v Praze ne Smíchově,odkud ho průbojný představitel expresionistické režie,Karel Hugo Hilar,angažoval k Městskému divadlu na Královských Vinohradech.Kohout zde hrál např.Milence ve slavné Zavřelově inscenaci Dykova Zmoudření Dona Quijotta (partnerka:Anna Iblová, se kterou hrál též v Hilarově inscenaci Kleistovy Penthesiley).Hilar rozvíjel též jeho vlohy komediální.V Knoblockově Faunovi (režie V.Vydra st.) mu Hilar radil,aby se inspiroval hříbaty,psy a kočkami.Kohout hráĺ občas na Vinohradech také v operettě nebo tančil v opeře (Hilarova a Ostrčilova památná inscenace Prodané nevěsty).
V roce 1916,kdy Kvapil uváděl v Národním divadle Shakespearovský cyklus,byl Kohout angažován a již v tomto cyklu hrál (viz J.Vodák:Shakespeare.Kritikův breviář,Praha 1950,s.124,298).Mohl tak jako partner znovu sledovat velké výkony Vojanovy.Občas hrál též role pantomimické jako Vaška v Nedbalově baletu Pohádka o Honzovi nebo Pierota v Dohnányiho Závoji Pierotčině,kterého hrál už kdysi v Plzni a nyní ji pod vedením téhož choreografa A.Bergera vytvořil s půvabnou Annou Sedláčkovou.Jeho sklon ke lkavé intonaci zejména ve veršované tragédii připomínal Reinhardtova herce Moissiho,hostujícího často v Novém německém divadle v Praze.(Moissi byl vůdčím představitelem impresionismu,jeho „mluvený zpěv“ byl velmi emocionálně působivý a Moissi sám ,podobně jako Kohout,prošel vývojem od romantických prostředků až k realismu.)
Po Kvapilově odchodu z Národního divadla roku 1918 nastalo několik let určité stagnace.Nový vzestup a odvaha k experimentům nadešly se jmenováním K.H.Hilara šéfem činohry ND.Hilar reformoval světelný park, zavedl točnu,pohyblivý chodník atd.Kohout patřil záhy mezi čtyři hlavní Hilarovy herce spolu s Václavem Vydrou st.,Bedřichem Karenem a Romanem Tumou,kterého však vzala divadlu předčasně těžká choroba. Byli to herci atletických postav (Kohout cvičil v Sokole a v tělocvičně u Hoyera či doma,kde měl švédský žebřík až do stáří),trénovali svůj hlas,uměli zpívat,tančit,šermovat.Zvládli hravě jakýkoliv úkol i prostor,uměli odlišovat požadavky jevištní,rozhlasové a filmové..Kohout navíc rád štíhlou a pružnou postavu předváděl minimálně oblečenou (srv.Hilar:“Eduard Kohout je oficiální akt Národního divadla.“). Za Hilarovy éry vytvořil Kohout v Národním divadle např.Benvolia v Romeovi a Julii (1924),titulní postavu v Hamletovi (1926),kterým překonal Štěpánkova Hamleta v Kvapilově inscenaci na Vinohradech (ukázky z obou zachytila deska a Kohouta při pozdější rekonstrukci Hamletova monologu i zvukový filmový šot) a titulní postavu Sofoklova Krále Oidipa (1932,zachycen na desce v rekonstrukci a na němém filmovém šotu).Vedle toho hrál Kohout často v konverzačkách i moderním repertoáru.Jeho groteskní možnosti ukázal např.Dauphin v Shawově Svaté Janě (1924) nebo titulní role ve Fauchoisově Mluvící opici (1925),pro niž deset dní studoval chování a skřeky šimpanze v berlínské ZOO.Nebyly mu cizí ani vnitřně rozpolcené,složité postavy v dramatizacích Dostojevského (Myškin v Idiotu,Smerďakov v Bratrech Karamazovových,Verchovenskij v Běsech).
Hilarovo omlazování souboru vedlo ke Kohoutovu sblížení s avantgardou (viz Nezvalova studie Eduard Kohout z roku 1928,otištěná v úvodu knihy E.Kohout:Divadlo aneb snář,Praha 1975,vydané ve spolupráci s O.Spalovou).S rozhlasem spolupracoval Kohout sice od jeho počátků v roce 1926,ale nahrávalo se až od poloviny třicátých let.V letech 1927 a 1935 získal Kohout po právu za herectví Státní cenu.
Když roku 1930 Hilar povolal do Národního divadla režiséra Frejku,který nezapřel své avantgardní zdroje a zval ke spolupráci další avantgardisty,ještě tento vliv zesílil.Kohout dokázal naplnit i představy režisérů Dostala,Nováka,později Bora,Podhorského aj.Jeho tvůrčí typ i povahu výstižně charakterizovala v pamětech Byla jsem na světě,Praha 1988 jeho častá partnerka Olga Scheinpflugová nebo v různě publikovaných vzpomínkách Jiřina Šejbalová.Byl přítelem mnoha moderních básníků,výtvarníků,skladatelů.Na manifestačním Máchově pohřbu na Vyšehradě 9.5.1939 je zachycen při přednesu Horových veršů (rozhlas,film).
Z protektorátní doby k jeho výrazným a umělecky statečným výkonům patřil např.Genesius (Lope de Vega-Václav Renč:Císařův mim),Sigismundo (Calderón de la Barca:Život je sen) nebo titulní hrdina (Goethe:Torquato Tasso),o jehož jinotajném působení píše M.Horníček ve Vyznání Mariánským lázním v červnu a červnu v Mariánských lázních,Praha 1975).Ostatně Kohout tehdy prokázal občanskou statečnost i jinak,když svůj byt půjčoval Juliu Fučíkovi a jeho druhům,bojujícím v ilegalitě.Ztělesněním životní radosti,hravosti a fantazie se stal Kohoutův Lélio v Goldoniho-Hlávkově Benátské maškarádě,kde často zpíval (viz deska).Jeho oslnivý vstup patřil také do pásma Slavné monology,se kterým Kohout hostoval od roku 1942 po Čechách ,vždy s doprovodem hudby a v kostýmu.Roku 1945,kdy se poměry v Národním divadle změnily, skončila plodná Kohoutova spolupráce s režisérem Frejkou.,který odešel do Městského divadla na Vinohradech.
Kohout byl po válce jako protagonista z doby První republiky politicky znehodnocován.Titul zasloužilý umělec dostal roku 1953 a národním umělcem se stal až za politické obrody roku 1968.Přesto čestně obstál jako Cyrano z Bergeracu vedle Cyrana Högrova či Štěpánkova (deska zachytila jeho vzletné Gaskoňské kadety, rozverně parodickou Tirádu o nose a „ lunatickou smrt“s partnerkou Vlastou Fabianovou).V ruském repertoáru zaujal jako titulní postava v Suchovo-Kobylinově Svatbě Krečinského,Gajev z Čechovova Višňového sadu nebo pouťový fakir Rahuma (Leonov:Zlatý kočár,režie A.Radok v jehož inscenaci Ďábelského kruhu od Zinnerové nebo dřív ve filmu Daleká cesta našel rovněž vděčnou příležitost).S nostalgií a rozechvěním deklamoval svého Prvního herce v Pleskotově inscenaci Hamleta s Lukavským,kterého při přípravě kolegiálně podpořil.Své hudební školení uplatnil v melodramu jako Pelops ve Vrchlického-Fibichových Námluvách Pelopových (deska) ,Tantalos (titíž:Smír Tantalův) nebo při recitaci Máchova Máje jako kantáty ( deska).Zpěv žalmů působivě předvedl jako Rabín v muzikálu Steina-Bocka:Šumař na střeše. V Macháčkově inscenaci hry bratří Čapků Ze života hmyzu,častoval zase jako motýl Viktor trochu závistivou ironií a sarkasmem mladé milovníky,jaké sám kdysi tak úspěšně hrával (deska,ukázka v 1.televizním medailónku – viz dále).Byl by si chtěl na rozloučenou s Národním divadlem zahrát Sofoklova Oidipa na Kolónu,ale nebylo mu to dopřáno.Režisér Pleskot ho za to odškodnil posledním malým sólem v roli sluhy Adama v Jak se vám líbí, s tím,že tuto úlohu si napsal pro sebe sám Shakespeare.Po tomto monologu zazněl vždy aplaus na otevřené scéně: byl upraven tak,aby mu umožnil být osobní zpovědí...
Eduard Kohout hrál ve filmu od roku 1913 (němá komedie Pan profesor, nepřítel žen - film se nedochoval). Podrobný rozbor jeho filmových postav i prostředků viz P.Taussig:Eduard Kohout (edice Profily),1974. Česká televize s ním má vedle Zpěvů sladké Francie (srv.stejnojmenná deska),Hereckých anekdot a Hereckých Vánoc také střihový pořad P.Taussiga Úsměvy Eduarda Kohouta a zejména dva pěkné medailonky – Herecký kníže z Kampy (k 80.tinám,scénář O.Spalová,1969 se vzácnou rekonstrukcí monologu z Hilarovy inscenace Krále Oidipa) a Můj život je divadlo (1975,kde Kohout zpívá jako host s Českým skifflem bratří Traxlerů v Horníčkově inscenaci Kantor Barnabáš a žáci darebáci a je tu zachycen i kus z jeho recitalu ve Viole,který má Viola celý ve svém zvukovém archívu.Supraphon natočil ukázku jeho umění anekdotářského na kolektivní desce Smích jeviště i zákulisí a v roce 1976 vydal konečně desku Národní umělec Eduard Kohout – portrét herce. (Kohout zemřel v Praze právě téhož roku.Jeho urna byla roku 1978 pietně uložena ve vyšehradském Slavíně.)
Rozhlasové záznamy se pokusil shrnout a doplnit pořad J.Kazdy Zastavení pro jeden hlas (1977).Bibliografie viz Národní divadlo a jeho předchůdci. Slovník umělců divadel Vlastenského,Stavovského,Prozatímního a Národního,Praha 1988.Už zmíněná Kohoutova vzpomínková kniha Divadlo aneb snář (1975) představuje dosud zřejmě nejlepší české herecké memoáry a dává nahlédnout do jeho vnitřního světa i neopakovatelného způsobu vyjadřování,i když je místy pro širší veřejnost poněkud zeslušněn.(Filmový režisér Vladimír Čech měl i soukromé květnatější nahrávky pikantních historek,“nad nimiž by Rabelais zaplesal“,jak by řekl sám Kohout.)Velmi čtivá a oblíbená kniha je doplněna přehledem rolí,alespoň v Národním divadle.
Autor: PhDr. Jaromír Kazda, divadelní historik
