Eduard Vojan byl největším českým hercem na přelomu 19. a 20.stol.,srovnatelným s předními světovými herci své doby (to konstatovala i zahraniční kritika). Jako dvanáctiletý začal chodit do Prozatímního divadla v Praze,kde obdivoval zejména...
Životopis
Eduard Vojan byl největším českým hercem na přelomu 19. a 20.stol.,srovnatelným s předními světovými herci své doby (to konstatovala i zahraniční kritika). Jako dvanáctiletý začal chodit do Prozatímního divadla v Praze,kde obdivoval zejména výkony Josefa Jiřího Kolára a Františka Kolára.Sám začíná hrát tajně roku 1868 v malostranském ochotnickém spolku Thalia.Jako šestnáctiletý utíká z domova a nastupuje roku 1869 dráhu kočovného herce u ředitele J.Krämera.V letech 1870-71 působí u ředitele E.Rotta a 1871-73 u ředitele V.Brauna.1873-76 plní vojenskou službu v Plzni.1876-78 hraje u ředitele J.E.Kramueleho, 1878-79 u ředitele F.Pokorného,1879-81 u ředitele J.Pištěka (mj.v pražské aréně Kravín), 1881-84 znovu u ředitele F.Pokorného (s ním dočasně zakotví v Plzni),1884-88 u ředitele P.Švandy ze Semčic, zvláště v Praze a Brně (zde je objeven kritikem Josefem Merhautem) a sbližuje se s herečkou Hanou Kubešovou,která se však později provdala za básníka,dramatika a režiséra J.Kvapila. 1888 hostuje u společnosti V.Choděry na Moravě a 1888 u J.Pištěka v Plzni.(Podrobněji o působení u kočovných společností,kde musel občas hrát i v operetách či operách viz R.Deyl: Vojan zblízka,Praha 1953.)
1.6. a 15.6.1888 hostuje v Národním divadle v Praze na angažmá a je 11.7. angažován. Zde se však prosazoval vedle představitelů tzv. deklamační školy zprvu jen těžce - ostrý,trochu zastřený hlas ho vedl k důrazu na mimiku a hru celého těla.Za hostování polské tragédky Modrzejewské vynikl jako Mortimer v Schillerově Marii Stuartovně a roku 1894 se úspěšně stal prvním Franckem v Maryše Viléma a Aloise Mrštíků (režie Edmund Chvalovský,který již dřív prosazoval realistický přístup jako režisér oper Bedřicha Smetany). Roku 1895 Vojan do třetice zaujal,když za Jakuba Seiferta zaskočil v roli Marca Antonia v Shakespearově Juliu Caesarovi.Sňatek s Růženou Štěpánkovou mu poskytl bezpečné zázemí – manželka pak nechyběla na žádné jeho premiéře,byla jeho prvním divákem i rádkyní.Jejich druhá dcera, Olga Vojanová (1896-1922) se stala z nutnosti německou herečkou, žačkou školy režiséra Maxe Reinhardta.
Vojana,podobně jako Kvapilovou,Mošnu či Hűbnerovou prosazovali do svých her současní čeští dramatici,zejména přívrženci naturalismu,jehož vůdčím režisérem i hereckým vyznavačem byl Josef Šmaha.Uplatňoval v práci inspiraci životem,poskládání postavy z odpozorovaných detailů v chování, jednání či řeči,dokonalou individualizaci každé role.Na druhé straně si ale nevěděl rady s Čechovovým Strýčkem Váňou (1901) a právě Vojan jako Astrov mu svým psychologickým přístupem ukázal cestu.
To však bylo už za nového vedení Národního divadla (1900-1918),kdy vyvrcholila Vojanova tvorba ve spolupráci s režisérem Jaroslavem Kvapilem,který se stal roku 1911 zároveň šéfem činohry. Ibsen,Čechov,Jirásek, Mahen,Dyk,Dvořák aj. dramatici, památný Shakespearovský cyklus roku 1916,slovanský a český cyklus 1918,Mefisto v Goethově Faustu (1906 a 1911 s prologem v nebi), Valdštýn v Schillerově Valdštýnské trilogii nebo Rostandův Cyrano z Bergeracu,to jsou jen viditelné vrcholy této strhující éry,která navíc politicky připravovala vznik samostatného státu (Kvapil byl členem tzv. české Maffie,která byla ve spojení s T.G.Masarykem a naším zahraničním odbojem). Vojan byl právem pokládán za vůdčího představitele psychologického realismu,ale jeho hra nepostrádala vnitřní pathos (podle Evy Vrchlické jeho heslem bylo „Všechno ven!“ a „Raději přehrát,než nedohrát!“).Proto též Vojan sympatizoval s Hilarovými expresionistickými výboji v Městském divadle na Královských Vinohradech a Hilar mu už počátkem 20.stol. věnoval nadšené kritiky v časopise Divadlo.Vojan dokázal tvořit i v duchu jiných moderních směrů. Podstata jeho metody spočívala v tom,že na zkouškách jen markýroval a s Kvapilem připravovali roli při debatách jinde.Naplno ukázal vše až o představení a tím nutil partnery být stále ve střehu,vnášel do hry potřebné napětí,nedovoloval ji zcela fixovat ani zmechaničtět.Uměl tak šeptat,že ho bylo slyšet až na druhé galérii,ale nutno připomenout,že Kvapil např. v inscenacích Ibsena užíval stropů jako rezonanční desky,která bránila unikání zvuku do provaziště a umožňovala relativní ztišení řeči. Památné rovněž je,že Kvapil jako režisér,který přišel k divadlu od literatury, chtěl škrtnout v Mahenově Janošíkovi tanec hrdiny pod šibenicí,ale Vojan si takové herecké sousto a vyvrcholení role nedal vzít.
Pokud víme,nedochovala se s Vojanem žádná nahrávka,ale němý filmový dokument ho zachytil o Hereckých slavnostech 1918 a natočen byl i jeho pohřeb roku 1920,svědčící o obdivu a lásce,jež si získal i za četných hostování mimo Prahu.V cizině hostoval triumfálně jen jednou - 1910 v Záhřebu a Bělehradě. Nabídky k hostování v Německu z jazykových i národnostních důvodů odmítal.
Autor: PhDr. Jaromír Kazda, divadelní historik
1.6. a 15.6.1888 hostuje v Národním divadle v Praze na angažmá a je 11.7. angažován. Zde se však prosazoval vedle představitelů tzv. deklamační školy zprvu jen těžce - ostrý,trochu zastřený hlas ho vedl k důrazu na mimiku a hru celého těla.Za hostování polské tragédky Modrzejewské vynikl jako Mortimer v Schillerově Marii Stuartovně a roku 1894 se úspěšně stal prvním Franckem v Maryše Viléma a Aloise Mrštíků (režie Edmund Chvalovský,který již dřív prosazoval realistický přístup jako režisér oper Bedřicha Smetany). Roku 1895 Vojan do třetice zaujal,když za Jakuba Seiferta zaskočil v roli Marca Antonia v Shakespearově Juliu Caesarovi.Sňatek s Růženou Štěpánkovou mu poskytl bezpečné zázemí – manželka pak nechyběla na žádné jeho premiéře,byla jeho prvním divákem i rádkyní.Jejich druhá dcera, Olga Vojanová (1896-1922) se stala z nutnosti německou herečkou, žačkou školy režiséra Maxe Reinhardta.
Vojana,podobně jako Kvapilovou,Mošnu či Hűbnerovou prosazovali do svých her současní čeští dramatici,zejména přívrženci naturalismu,jehož vůdčím režisérem i hereckým vyznavačem byl Josef Šmaha.Uplatňoval v práci inspiraci životem,poskládání postavy z odpozorovaných detailů v chování, jednání či řeči,dokonalou individualizaci každé role.Na druhé straně si ale nevěděl rady s Čechovovým Strýčkem Váňou (1901) a právě Vojan jako Astrov mu svým psychologickým přístupem ukázal cestu.
To však bylo už za nového vedení Národního divadla (1900-1918),kdy vyvrcholila Vojanova tvorba ve spolupráci s režisérem Jaroslavem Kvapilem,který se stal roku 1911 zároveň šéfem činohry. Ibsen,Čechov,Jirásek, Mahen,Dyk,Dvořák aj. dramatici, památný Shakespearovský cyklus roku 1916,slovanský a český cyklus 1918,Mefisto v Goethově Faustu (1906 a 1911 s prologem v nebi), Valdštýn v Schillerově Valdštýnské trilogii nebo Rostandův Cyrano z Bergeracu,to jsou jen viditelné vrcholy této strhující éry,která navíc politicky připravovala vznik samostatného státu (Kvapil byl členem tzv. české Maffie,která byla ve spojení s T.G.Masarykem a naším zahraničním odbojem). Vojan byl právem pokládán za vůdčího představitele psychologického realismu,ale jeho hra nepostrádala vnitřní pathos (podle Evy Vrchlické jeho heslem bylo „Všechno ven!“ a „Raději přehrát,než nedohrát!“).Proto též Vojan sympatizoval s Hilarovými expresionistickými výboji v Městském divadle na Královských Vinohradech a Hilar mu už počátkem 20.stol. věnoval nadšené kritiky v časopise Divadlo.Vojan dokázal tvořit i v duchu jiných moderních směrů. Podstata jeho metody spočívala v tom,že na zkouškách jen markýroval a s Kvapilem připravovali roli při debatách jinde.Naplno ukázal vše až o představení a tím nutil partnery být stále ve střehu,vnášel do hry potřebné napětí,nedovoloval ji zcela fixovat ani zmechaničtět.Uměl tak šeptat,že ho bylo slyšet až na druhé galérii,ale nutno připomenout,že Kvapil např. v inscenacích Ibsena užíval stropů jako rezonanční desky,která bránila unikání zvuku do provaziště a umožňovala relativní ztišení řeči. Památné rovněž je,že Kvapil jako režisér,který přišel k divadlu od literatury, chtěl škrtnout v Mahenově Janošíkovi tanec hrdiny pod šibenicí,ale Vojan si takové herecké sousto a vyvrcholení role nedal vzít.
Pokud víme,nedochovala se s Vojanem žádná nahrávka,ale němý filmový dokument ho zachytil o Hereckých slavnostech 1918 a natočen byl i jeho pohřeb roku 1920,svědčící o obdivu a lásce,jež si získal i za četných hostování mimo Prahu.V cizině hostoval triumfálně jen jednou - 1910 v Záhřebu a Bělehradě. Nabídky k hostování v Německu z jazykových i národnostních důvodů odmítal.
Autor: PhDr. Jaromír Kazda, divadelní historik
