Elio de Angelis byl italský automobilový závodník a excelentní pianista. Byl mistrem Evropy v motokárách a také účastníkem závodů Formule 1 v letech 1979-1986.

Elio se narodil v Římě 26. března 1958 v rodině váženého a zámožného stavitele Giulia de Angelise. Eliuv otec Giulio nebyl jen stavitel, ale také pětinásobný mistr světa v závodech motorových člunů. Elio již v útlém mládí dosáhl jisté virtuozity ve hře na piano a stal se z něj skvělý pianista. V roce 1972, ve svých 14 letech začíná závodit na motokárách a o dva roky později si vychutnává titul italského šampióna ve třídě 100 cm³ a spolu s Riccardo Partesem a Eddie Cheeverem dostal šanci v národním týmu. V roce 1975 se stal vicemistrem světa a o rok později mistrem Evropy, navíc získal i Trofej CSAI ve třídě 100 cm³ a titul národního šampióna ve třídě 125 cm³ Super.

O jeho talentu nebylo pochyb a za plné podpory svého otce se v roce 1977 dostal do formule 3. Hned ve třetím závodě zvítězil a dal vale pomluvám, že si za peníze svého otce kupuje místo v kokpitu. Nejvíce na sebe upozornil v prestižním závodě formule 3 v Monaku, kde nestačil pouze na Didiera Pironiho. V polovině roku dostáva od svého otce zcela nový monopost Ralt RT1 a k prvnímu vítězství z Mugella přidává další tři v Monze, Misanu a Maggiore. První sezóna ve formuli 3 mu přinesla titul italského šampióna a sedmé místo v mistrovství Evropy. Ten samý rok dostal šanci ve formuli 2, kde v týmu Scuderia Everest nahradil Lamberta Leoniho. S vozem Ralt RT1, který poháněl motor Ferrari Dino, zazářil hned v prvním závodě v Misanu, kde v první jízdě na 30 kol po napínavém souboji o čelní pozice dojel na čtvrtém místě. Ve druhé jízdě už takové štěstí neměl a po kolizi s Cheeverem dojel patnáctý a v celkovém součtu obou jízd mu to vyneslo celkově osmé místo. Poslední dva závody sezóny si odbyl v Estorilu a Doningtonu, v prvně jmenovaném musel odstoupit v prvním kole a v Doningtonu si dojel pro 10. místo. Koncem roku získal Bronzovou přilbu jako ocenění časopisu Autosprint.

V roce 1978 dostal příležitost testovat v Fioranu testovat pro Ferrari a za jejich podpory absolvovat celý seriál mistrovství Evropy formule 2. Šasi Chevron však vykazovalo značné výkyvy ve výkonnosti a Elia stíhala jedna porucha za druhou a tak jediný úspěch přišel až v předposledním závodě v Misanu, kde dojel třetí. Morální podporou mu bylo vítězství s vozem formule 3 v Monaku, tady si ho všiml Jackie Stewart a představil ho Kenu Tyrrellovi. Koncem roku získal Zlatou přilbu jako ocenění časopisu Autosprint.

Formule 1
První možnost svézt se s vozem formule 1 dostal během testování motoru Ferrari Dino pro F2, na dráze ve Fioranu si ho všiml jak Gilles Villeneuve tak i Mauro Forghieri, hlavní konstruktér Ferrari. Netrvalo dlouho a seděl v kokpitu Ferrari 312T3 se kterým najezdil přes 500 testovacích kilometrů. V časech na jedno kolo zaostával za Villeneuvem jen o 0,2 s. Ve Ferrari pro něj ale místo nebylo, a tak začal vyjednávat s britskými týmy. Ken Tyrrell mu nabídl smlouvu a slíbil třetí vůz pro Grand Prix Kanady 1978, ale nakonec vůz připraven nebyl. Přes přítele Niki Laudu vyjednával s týmem Brabham, ale sponzor Parmalat si přál Piqueta. Nakonec si zajistil místo v týmu Shadow. Svůj debut si odbyl v Grand Prix Argentiny 1979, v kvalifikaci porazil nejen svého týmového kolegu Jana Lammerse, ale také Regazzoniho, Laudu i Hunta, startoval z 16 místa a do cíle dojel 7. Sezonu zakončil velkolepým čtvrtým místem v deštivém Watkins Glen, přesto nebyl spokojený a rozhodl se ze smlouvy u Shadow vyvázat. Aby si spravil náladu, nechal se zlákat ke startu v sérii Procar s vozem BMW M1, kde porazil celou světovou elitu.

Lotus
Pro následující rok mu místo nabídl Colin Chapman v týmu Lotus. Získal tak místo ve špičkovém týmu navíc po boku legendy Maria Andrettiho. Elio se za vše odměnil 5. místem hned v prvním závodě a v Brazílii dojel dokonce druhý a zažil tak své první stupně vítězů. V sezóně dokázal ještě několikrát bodovat a zcela tak zastínil mnohem zkušenějšího Andrettiho, který dokázal získat pouhý bod. Rok 1981 byl pro celo stáj určitým rozčarováním, odešel stárnoucí Mario Andretti, de Angelise doplnil v týmu Nigel Mansell. Potíže se nevyhnuli ani novému konceptu Lotus 88, vůz se dvěma šasi, byl prohlášen za ilegální. Proto, než byl přepracován, museli jezdci soupeřit s konkurencí s rok starými vozy. Elio přesto dokázal s vozem pravidelně bodovat, což mu vyneslo 8. místo v šampionátu.

Rok 1982 začal stávkou jezdců v Kyalami, při které Elio bavil své kolegy klavírním vystupováním. Elio de Angelis znovu dokázal pravidelně bodovat a v Grand Prix Rakouska 1982 si připsal své první vítězství. Již v kvalifikaci naznačil, že je dostatečně rychlý i s handicapem atmosférického motoru, vybojoval si 7. místo hned za silnými vozy s turbem. V závodě pak jeho soupeře potkaly technické problémy a Elio se pět kol před cílem dostal do vedení, které si pak ohlídal před dotírajícím Rosbergem až do cíle s nejtěsnějším rozdílem 5 setin. V týmu se slavilo, kdo mohl ale tušit, že to bude poslední oslava pro Colina Chapmana, který v zimě podlehl infarktu. Tým Lotus prožíval jedno z nejtěžších období, i přesto že konečně získal přeplňované turbomotory Renault, výsledkově se mu nedařilo, Elio de Angelis dokončil 2 z 15 závodů. Oba jezdci zahájili sezonu se starým typem 91 a 92, od druhého závodu měli být konkurencí s novým motorem Renault, ale s novým vozem si de Angelis nerozuměl. Spásou pro tým byl příchod konstruktéra Gerarda Ducarouge, který přizpůsobil Lotus 91 novému motoru a označil ho jako 94T. S tímto vozem dokázal Elio dojet pro body v Monze a Brands Hatch si vyjel pole position, nebýt nehody s Partesem, mohl si připsat i vítězství.

Jen málokdo věřil, že se Lotus dokáže přenést přes všechny potíže a že bude pro ostatní konkurencí. Elio de Angelis všechny zaskočil hned v úvodu sezóny 1984, když si vybojoval druhé pole position a v závodě si dojel pro třetí místo. Černo zlatý Lotus de Angelise patřil mez nejlepší, v tom roce nestačil jen na nedostižnou dvojici McLarenu. Elio de Angelis zaznamenal nejúspěšnější sezonu, když získal třetí místo v šampionátu. V týmu dochází k rozbroji, po které odchází Mansell a ani Elio de Angelis s novým vedením nevychází. Novým kolegou mu je Ayrton Senna, chráněnec Petera Warra (nový šéf týmu). Začátek sezóny vyšel Eliovi fantasticky, po prvních čtyřech závodech byl v čele šampionátu a v Grand Prix San Marina si dojel pro své druhé vítězství. Přesto se veškerá pozornost týmu soustředila na Sennu, a tak Elio musel tým opustit, přesto dokázal v šampionátu dojet pátý.

Brabham
S podporou firem Olivetti a Armani odešel do týmu kde o jeho schopnostech byli přesvědčení jak Bernie Ecclastone, mechanici, sponzoři tak dodavatel motorů BMW. Brabham BT55 byl nejnižším vozem ve startovním poli, byl tak nízký že i motor do něho byl uložen nakloněn. Ale nový koncept konstruktéra Gorgona Murraye trpěl řadou nedostatků. Vůz neměl trakci, motor se nedostatečně chladil i mazal. V prvním závodě dokázal Elio dojet na 8. místě, v dalších třech závodech však cíl neviděl. Po Grand Prix Monaka se tým rozjel k testování do Paul Richard. Elio de Angelis byl na trati sám, když mu v rychlosti okolo 300 km/h ulétlo zadní přítlačné křídlo, monopost skončil po sérii kotrmelců o 200 m dál za svodidly koly vzhůru a vzňal se. Zabezpečení okruhu bylo nedostatečné a tak první kdo se k Eliovi dostal byli Jones, Prost a Mansell, ale kvůli ohni se jim nepodařilo rychle obrátit vůz, což se stalo až po 10 minutách, následně museli čekat dalších 30 minut na vrtulník. Přestože příčinou jeho smrti bylo poškození mozku následkem nedostatku kyslíku, v oficiální zprávě stálo: „Vážná poranění hlavy a hrudníku“.