Emil František Burian byl český básník, publicista, zpěvák, herec, hudebník, hudební skladatel, dramaturg, dramatik a význačný režisér.

Narodil se v Plzni, kde byl jeho otec pěvec. Dostal se v Praze na konzervatoř, do její mistrovské školy.
E. F. Burian byl členem levicově orientované literární skupiny Devětsilu. V letech 1926 – 1927 spolupracoval s Osvobozeným divadlem, odkud po rozepřích s Jindřichem Honzlem spolu s Jiřím Frejkou odešeli a založili si vlastní divadlo Da-Da. Poté spolupracoval se scénou Moderní studio.
V roce 1923 vstoupil do KSČ, ve svých devatenácti letech, z přesvědčení, což ovlivnilo jeho další činnost, která byla často až agitační.


Roku 1927 založil hudebně recitační soubor Voiceband.
V sezóně 1930/1931 jej angažoval ředitel Antonín Drašar jako režiséra do divadla v Olomouci, kde Burian využíval i svého voicebandu a sám se také uplatnil jako jazzový zpěvák. Ve druhé polovině roku 1931 se vrátil Burian krátce do Brna do Zemského divadla.

Koncem roku 1933 založil divadlo D 34, kde uskutečňoval svůj program politicky vyhraněného levicového divadla – každý rok název divadla posouval o jedno číslo (v roce 1935 se tedy jmenovalo D 35 a tak dále až do D 41). V předválečných letech mimo jiné ve svém divadle zorganizoval protestní petici proti uvěznění slavného ruského režiséra Mejercholda, jenž byl později Stalinem zavražděn. Pro řadu komunistických funkcionářů byl proto, ač byl přesvědčeným stoupencem jejich hnutí, nepohodlným a nevypočitatelným členem.

V roce 1941 byl zatčen a celý zbytek druhé světové války prožil v koncentračních táborech. Nejprve byl v Terezíně, poté v Dachau a nakonec v Neuengamme, zde pracoval v továrně s válečnou výrobou, ve volném čase se, podle svých vzpomínek, podílel na organizaci ilegálních kulturních pořadů pro vězně. 3. května 1945 se mu za dramatických okolností podařilo zachránit se z lodi Cap Arcona po sporném útoku britského královského letectva RAF.

Po válce založil ještě divadlo D 46 a D 47, mimo těchto divadel řídil ještě tři brněnské scény a karlínskou operetu, které byly sdruženy do tzv. Družstva divadla práce.

Ve volbách roku 1948 byl zvolen do Národního shromáždění za KSČ ve volebním kraji Kladno. Zasedal zde do konce funkčního období, tedy do roku 1954.

Roku 1951 poté, co hrozil bezprostřední zánik jeho divadla, převedl své D 51 do svazku Československé armády a to se pak stalo Armádním uměleckým divadlem. V roce 1955 z armády odešel a toto divadlo přejmenoval opět na D 34.

V poválečné době se stal jedním z předních účastníků nastupující nomenklatury komunistické kultury. Patřil však k osobnostem, které byly do značné míry režimu nepohodlné a nevypočitatelné a byl často kritizován zprava i zleva. Krátce řídil týdeník Kulturní politika, v němž působila řada později známých noninářů – Antonín Jaroslav Liehm, Stanislav Budín aj.

V roce 1954 byl jmenován národním umělcem.
V roce 1958 navštívil SSSR a pod vlivem Chruščovovy kritiky Stalina a jeho praktik vystoupil ve Španělském sále Pražského hradu se zásadním sebekritickým projevem. Zemřel krátce poté za dosud nevyjasněných okolností ve státním sanatoriu na selhání jater.

Byl několikrát ženatý – s první ženou Ludmilou Matějovskou (nar. 1902), absolventkou mistrovské školy pražské konzervatoře, se oženil v roce 1927 a rozvedl v roce 1931. V roce 1934 se oženil s Marií Šubrtovou (nar. 1906), se kterou se seznámil v Brně, kde studovala na Filosofické fakultě Masarykovy university [5]. Jeho poslední manželkou byla Zuzana Kočová.

Dílo
Jeho dílo bylo ovlivněno dadaismem, futurismem a poetismem, je silně levicové a prakticky místy až agitační. Přesto především svou divadelní tvorbou pozitivně ovlivnil celé moderní české divadlo. Jeho inscenační postupy byly na svou dobu objevné (metafora jako hlavní výrazový prostředek, poezie, symbol, „vynálezy“ theatergraph a voice-band atd.) a divadlo z nich čerpá dodnes.