„Narodil jsem se několikrát a jsem si jist, že jednou jsem se narodil v Cannes.“ (E. Kusturica)

Emir Kusturica je jedním z nejkreativnějších a nejúspěšnějších evropských filmařů. Narodil se v Sarajevu, hlavním městě dnešní Bosny a Hercegoviny. Přestože je bosenský Muslim, jeho rodina má ortodoxní slovanské předky. Otec pracoval na ministerstvu vnitra a celkově spořádané rodině se příliš nezamlouvalo Emirovo přátelství s několika „sarajevskými výtržníky“. Na základě úspěšných amatérských filmů natočených na střední škole doporučila amatérská organizace Bosny a Hercegoviny Emira k přijetí na FAMU, kde studovali např. Miloš Forman nebo Goran Paskaljevic.

Emirovi první krátké filmy ukázali talent mladého studenta a byly dobře oceňovány. Guernica (1978) ale hlavně Bife Titanic (1979), který odolává židovskému rasismu v průběhu 2. světové války, udělali velký dojem na Emirova učitele, který mu řekl: „Jediná věc, kterou po sobě zanecháš, budou tvé filmy; účel světí prostředky.“ Tato věta se mu zaryla do paměti a pomohla mu uzavřít jeden z jeho prvních projektů Otec na služební cestě (Otac na služebnom putu, 1984) odsuzující politické deportace komunismu; předmět, který je v Jugoslávii stále tabu, o něco méně po smrti diktátora Tita.

Kusturica točil také ve svém rodném jazyce, dokonce chtěl, aby herci hovořili svým místním dialektem, aby tak přidal Jugoslávii více popularity: z tohoto důvodu je film Vzpomínáš na Dolly Bell? (Sjećaś li se Dolly Bell?, 1981) prvním jugoslávským filmem, který nebyl natočen v srbochorvatštině (ekvivalent „BBC angličtiny“).

Svým nejnáročnějším dílem Underground (1995) chtěl sdělit lidem ze západu, jaká byla historie jeho země a jak ji ovlivnila válka. Film se však nesetkal s takovým porozuměním, jaké Emir očekával, a tak začal uvažovat, že přestane točit filmy. Ale naštěstí svůj názor změnil a rozhodnul se pracovat na lehčím tématu a točit „happy endy“ u svých posledních filmů Černá kočka, bílý kocour (Crna maćka, beli maćor, 1998) a Super 8 Stories (2001).

Kusturica vyučoval na Akademii scénických umění v Sarajevu a pak přijal pozvání na Columbia University v New Yorku. Zpočátku tam vůbec neuvažoval o natáčení, nakonec však podle námětu jednoho ze svých žáků realizoval snímek Arizona Dream (1992).

Za své filmy již získal Kusturica řadu ocenění. Mezi nimi si nejvíce cení 2 Zlatých Palem z Cannes za filmy Otec na služební cestě a Underground a Stříbrného medvěda z Berlína za film Arizona Dream. Dále v roce 1988 vyhrál na festivalu v Cannes cenu za režii za film Dům k pověšení. 1998 jel do Benátek s Černou kočkou, bílým kocourem a domů se vracel se Stříbrným lvem.

Když se v roce 2001 dal na natáčení dokumentů, získal Stříbrnou Plaketu pro nejlepší dokument na Chicagském mezinárodním filmovém festivalu se snímkem Super 8 Stories, který rekapituluje dobrodružství na turné hudební skupiny No Smoking Orchestra. Je to sebereflexivní celovečerní dokument, natočený v německo-italské koprodukci v průběhu triumfálního turné původně sarajevské kapely No Smoking Orchestra.