Rok narození 1982. V ruském národním týmu v krasobruslení od roku 1998. Skutečný šampión.Pevný slovanský charakter. Trojnásobný šampión světa (2001, 2003, 2004) trojnásobný šampión Evropy (2000, 2001, 2003) trojnásobný vítěz finále gran prí...
Životopis
Rok narození 1982. V ruském národním týmu v krasobruslení od roku 1998. Skutečný šampión.Pevný slovanský charakter. Trojnásobný šampión světa (2001, 2003, 2004) trojnásobný šampión Evropy (2000, 2001, 2003) trojnásobný vítěz finále gran prí (2000, 2001, 2003) pětinásobný šampión Ruska (1999, 2000, 2001, 2002, 2004) a stříbrný medailista z olympijských her (2002)a zlatý medailista z olympijských her (2006). Nemilosrdný k soupeřům na ledě (mimo led s nimi hraje fotbal a tenis). Už dva roky je věrný své dívce. Je tak věrný že se líbá pouze se zlatými medailemi vybojovanými v čestném boji.
Jeho rodiče nikdy jeho závodění nesledují "živě". "Bylo tomu tak už když jsem byl dítě a nehodláme to měnit ani teď," vysvětluje.
Dětství
Evgeni Plushenko se narodil na dalném Východě. Jeho otec Viktor Vasilijevič v profesi zedník a dřevorubec se tam přestěhoval za prací. On a mamka Zhenyi Tatiana Vasilijevna strojili BAM. V té době rodiče a starší sestra Zhenyi Lena žili v osadě Uralského Chabarovského kraje. Tam se v listopadu roku 1982 o měsíc dřív narodil Evgeni Plushenko. Po slovech maminky byl chlapeček "dlouhatánský" vážil 2,9 kg a měřil 57 cm.
Život byl prostý. Domovem sedmi sloužila dřevěná maringotka “kde nebyl žádný televizor“. Kromě sedmi Plushenků tam pobývalo ještě několik rodin. Zhenya byl čiperným a energickým chlapcem. Brzo se naučil chodit a když mu bylo 9 měsíců začal i běhat. Mluvit se Zhenya naučil také brzo. Jediné, co omráčilo jeho dětství byla trvalá nachlazení. Za surového klima byl Zhenya často nemocen. Ve třech měsících se nachladil v jeslích. Lékaři nejprve stanovili diagnózu OP3 a za týden malého Zhenyu poslali do nemocnice. Onemocněl oboustranným zápalem plic. Tři měsíce Zhenya proležel v nemocnici. Teplota neklesala, nepomáhaly ani injekce, ani lékaři. Aby dále nemučili svého syna, nechala ho mamka Zhenyi dobrovolně propustit z nemocnice na vlastní nebezpečí. Jelikož lékaři prokázali bezmocnost, rodiče Zhenyi řešili, jestli potomka mají léčit sami.Po radách bábušek měli syna dovést na svěží vzduch, co v nejbližší době.
Začali se s ním zajímat o sport. Nejprve jízdou na sáňkách, potom ho postavili na lyže, pak mu koupili kolo. Speciálně mu doma vyrobili sportovní koutek ze dřeva, s klepadly a houpačkami. A Zhenya si chodil hrát. Bylo toho hodně.
Bylo třeba změnit klima. Proto v létě roku 1985 se rodina Plushenkova přestěhovala do Volgogradu.
Ve Volgogradě se jednou procházeli, po parku Zhenya s maminkou a potkali známou. Známá si stěžovala na svoji holčičku, která odmítala trénovat bruslit. Brusle tehdy byly běžnou součástí, a bylo by smutné, kdyby takové dobré brusle nebyly využity. Tehdy je známá předložila Zhenyovi, aby zkusil bruslit. Zhenya souhlasil. A známá, mu dala jeho první brusle "Botas". Zapsal se v sekci krasobruslení, na první sraz přišel hned druhý den 25. února 1987. Maminka řešila, jak by se zocelil "Žádné místo není lepší, než lekce krasobruslení". Zhenyu okamžitě souhlasili vzít, dokonce ho přijali jako holčičku (vinou byli jeho dlouhé, světlé vlasy). A potom, co chlapec rozhořčeně namítal, že je kluk ho ještě s větší radostí přijali, protože chlapců bylo málo. Za napnutou síťkou se Zhenya díval na dětičky, které bruslili "Mně se to zalíbilo a s radostí jsem začal sám bruslit". Zhenya se ocitl ve skupině mezi mladšími (byly mu 4 roky a 2 měsíce). Nadto se všichni ostatní už půlroku učili.Ze začátku to nebylo nejlepší, Zhenyovi to šlo ztěžka. Malinký Zhenya často plakal. Ale jeho první trenér Tatjana Nikolajevna Skala – si vždy našla chvíli, aby mu pomohla a utěšila ho – "Ničeho se neboj, Zhenyo, časem se to naučíš, a pak budeš vyhrávat závody." A Zhenya začal brzo dělat pokroky.
Doslova za týden se zlepšil. Každodenní trénink na bruslích ho přivedl ke zlepšení. Postupně se zotavoval a přestal být nemocný. Když se dříve musel třikrát zastavit, než došel k autobusu, neboť mu hned začínalo být nevolno, tak nyní si zocelil svůj organismus a žádné problémy v nemocích už nevznikaly.
Časem se Zhenya v krasobruslení úplně vytáhl. Maminka byla hrdá "dítě má dobré zdraví a venku neonemocní". Před krasobruslením Zhenya nejvíce miloval fotbal, ale nakonec zvítězilo krasobruslení. "Po 2 týdnech bruslení jsem řekl: Jaký fotbal? Bruslení pro mě bylo jako droga". Ale za chvíli se Zhenya začal zajímat o hokej. "Po tréninku jsem tam zůstával a díval se, jak ho chlapci hrají." Zhenya o tom řekl mamince. Maminka mu navrhla, aby ještě měsíc počkal, a pak se rozhodl. "Po měsíci jsem už nic jiného, než krasobruslení dělat nechtěl." Tehdy na tréninku maminka Zhenyi uviděla dívku, která prováděla točení "Bilman". Ona nabídla Zhenyovi, aby si to zkusil. Už za týden si tento prvek podmanil. "Když jsem poprvé udělal Bilman, maminka za odměnu zorganizovala piknik. Na ohni jsme opékali brambory, vařili boršč…" Zhenya byl z nového prvku nadšen a byl na sebe hrdý. "Sotva , když jsem přišel na trénink krasobruslení, uviděl jsem v televizi vystoupení Bilman a přišel od něho s nepopsatelným nadšením. Její pirueta mě očarovala. Přísahal jsem, že někdy se budu také tak točit." Ale "Právě maminka přemýšlela, co mě mohlo posílit, že jsem si osvojil tak vynikající piruetu."
Mnoho let Tatjana Vasilijevna neustále vytahovala Zhenyu nahoru. Jak on sám prohlašoval – "moje firemní otáčka – a "Bilman" - byly by nemožné bez vytrvalosti a obětavosti maminky."
Nápad postavit Zhenyu na brusle nikdy nevznikal - "Nebyl jsem nějakým pořízkem, abych nad sebe zvednul dívku, ale i já začátečník jsem začal dělat brzo pokroky v krasobruslení".
Již za tři měsíce nato, jak Zhenya poprvé přišel na kluziště, začal vystupovat. Na jeho první soutěži se umístil na sedmém místě z 15-ti dětiček, které byly už o dva nebo tři roky starší, než on.
Snít o ledových vítězstvích začal Zhenya v pěti letech, když uviděl v televizi vystoupení známého Viktora Petrenka. Na svoje první vítězství si Zhenya pamatuje dodnes. "V sedmi letech jsem vyhrál turnaj "Křišťálový koník" v Samarje. Darovali mně elektronickou hru "Letecký boj". Pokládal jsem se za šťastného začátečníka, který nebývá velký vítěz."
Když Zhenya dovršil devět let, div že neopustil krasobruslení. V tom čase měl nového trenéra – Michaila Makovejeva. Byl trenérem pro pokročilejší se zvýšenou obtížností a během trénování Zhenya musel mnoho běhat a plnit mnoho silových cviků. To však pro Zhenyu problémové nebylo. Problémem se staly nové boty. Po měkkých a pohodlných českých "Botaskách" se jevily velmi tvrdé. A trenér Zhenyu nutil plnit skoky. Nohy se mu pokryly krvavými mozoly. Ne jen skákat – chodit bylo nemožné. Zhenya vzal boty, položil je na trenérův stůl a prohlásil, že už více bruslit nebude. A odešel. Uběhl týden a trenér zavolal k Zhenyovi, omluvil se, řekl, že nebyl v právu a poprosil ho, aby se vrátil. A Zhenya se navrátil. "Musel jsem bruslit. Když jsem nebruslil dva-tři dny, začala mě bolet kolena, svalstvo, nebylo o čem přemýšlet." I na boty si zvykl a naučil se v nich skákat. "V 11 letech jsem ovládal všechny trojité skoky a to byla velice vysoká úroveň". Však tehdy, když Plushenkovi bylo 11 let, zavřeli ve Volgogradě školu krasobruslení. Dětský sport se na začátku 90. let jevil nevýnosný. Prostor kluziště předělali na bazar nebo autosalon. Kluziště je dodnes uzavřené, momentálně je tam skladiště.
Co zbývalo dělat? Variant bylo mnoho. Zhenya byl velmi všestranným chlapcem a v jeho životě bylo mnoho zálib, mimo krasobruslení.
Zhenya rád četl a dobře se učil – až do šesté třídy byl premiant. A první knížku přečetl samostatně v šesti letech. Byl to dvojdílný “Neználek na Měsíci“.
V dětství si Zhenya přál být vojákem. Když byl maličký spatřil vojáka nebo důstojníka. A pozoroval ho s tlukotem srdce. Měl i svou vojenskou košili, Tatjana Vasilijevna ji upravila z dospělé. Tatínek mu opatřil čepici a pouzdro na pistoli. Tak jako každý chlapec, zbožňoval Zhenya pistole a mašinky. Vždy je kreslil, když si přál dáreček od Dědy Mráze. Jednou mu darovali tank, střílecí malinkými ostny rustikové soupravy, s dálkovým ovládáním. Ale dálkové ovládání mu poškodila kamarádka. Zhenya se vždy choval ke svým věcem opatrně, hrozně se rozčílil. Avšak Natašence Kuzněsové odpustil. Přece byla jeho první "láska". Bylo jim přes 4 roky. Zhenya se vždy choval pozorně k ženskému pohlaví. Vždy pomáhal na ledě spadlým děvčátkům, dokonce mu za to trenér nadával..........
Jeho rodiče nikdy jeho závodění nesledují "živě". "Bylo tomu tak už když jsem byl dítě a nehodláme to měnit ani teď," vysvětluje.
Dětství
Evgeni Plushenko se narodil na dalném Východě. Jeho otec Viktor Vasilijevič v profesi zedník a dřevorubec se tam přestěhoval za prací. On a mamka Zhenyi Tatiana Vasilijevna strojili BAM. V té době rodiče a starší sestra Zhenyi Lena žili v osadě Uralského Chabarovského kraje. Tam se v listopadu roku 1982 o měsíc dřív narodil Evgeni Plushenko. Po slovech maminky byl chlapeček "dlouhatánský" vážil 2,9 kg a měřil 57 cm.
Život byl prostý. Domovem sedmi sloužila dřevěná maringotka “kde nebyl žádný televizor“. Kromě sedmi Plushenků tam pobývalo ještě několik rodin. Zhenya byl čiperným a energickým chlapcem. Brzo se naučil chodit a když mu bylo 9 měsíců začal i běhat. Mluvit se Zhenya naučil také brzo. Jediné, co omráčilo jeho dětství byla trvalá nachlazení. Za surového klima byl Zhenya často nemocen. Ve třech měsících se nachladil v jeslích. Lékaři nejprve stanovili diagnózu OP3 a za týden malého Zhenyu poslali do nemocnice. Onemocněl oboustranným zápalem plic. Tři měsíce Zhenya proležel v nemocnici. Teplota neklesala, nepomáhaly ani injekce, ani lékaři. Aby dále nemučili svého syna, nechala ho mamka Zhenyi dobrovolně propustit z nemocnice na vlastní nebezpečí. Jelikož lékaři prokázali bezmocnost, rodiče Zhenyi řešili, jestli potomka mají léčit sami.Po radách bábušek měli syna dovést na svěží vzduch, co v nejbližší době.
Začali se s ním zajímat o sport. Nejprve jízdou na sáňkách, potom ho postavili na lyže, pak mu koupili kolo. Speciálně mu doma vyrobili sportovní koutek ze dřeva, s klepadly a houpačkami. A Zhenya si chodil hrát. Bylo toho hodně.
Bylo třeba změnit klima. Proto v létě roku 1985 se rodina Plushenkova přestěhovala do Volgogradu.
Ve Volgogradě se jednou procházeli, po parku Zhenya s maminkou a potkali známou. Známá si stěžovala na svoji holčičku, která odmítala trénovat bruslit. Brusle tehdy byly běžnou součástí, a bylo by smutné, kdyby takové dobré brusle nebyly využity. Tehdy je známá předložila Zhenyovi, aby zkusil bruslit. Zhenya souhlasil. A známá, mu dala jeho první brusle "Botas". Zapsal se v sekci krasobruslení, na první sraz přišel hned druhý den 25. února 1987. Maminka řešila, jak by se zocelil "Žádné místo není lepší, než lekce krasobruslení". Zhenyu okamžitě souhlasili vzít, dokonce ho přijali jako holčičku (vinou byli jeho dlouhé, světlé vlasy). A potom, co chlapec rozhořčeně namítal, že je kluk ho ještě s větší radostí přijali, protože chlapců bylo málo. Za napnutou síťkou se Zhenya díval na dětičky, které bruslili "Mně se to zalíbilo a s radostí jsem začal sám bruslit". Zhenya se ocitl ve skupině mezi mladšími (byly mu 4 roky a 2 měsíce). Nadto se všichni ostatní už půlroku učili.Ze začátku to nebylo nejlepší, Zhenyovi to šlo ztěžka. Malinký Zhenya často plakal. Ale jeho první trenér Tatjana Nikolajevna Skala – si vždy našla chvíli, aby mu pomohla a utěšila ho – "Ničeho se neboj, Zhenyo, časem se to naučíš, a pak budeš vyhrávat závody." A Zhenya začal brzo dělat pokroky.
Doslova za týden se zlepšil. Každodenní trénink na bruslích ho přivedl ke zlepšení. Postupně se zotavoval a přestal být nemocný. Když se dříve musel třikrát zastavit, než došel k autobusu, neboť mu hned začínalo být nevolno, tak nyní si zocelil svůj organismus a žádné problémy v nemocích už nevznikaly.
Časem se Zhenya v krasobruslení úplně vytáhl. Maminka byla hrdá "dítě má dobré zdraví a venku neonemocní". Před krasobruslením Zhenya nejvíce miloval fotbal, ale nakonec zvítězilo krasobruslení. "Po 2 týdnech bruslení jsem řekl: Jaký fotbal? Bruslení pro mě bylo jako droga". Ale za chvíli se Zhenya začal zajímat o hokej. "Po tréninku jsem tam zůstával a díval se, jak ho chlapci hrají." Zhenya o tom řekl mamince. Maminka mu navrhla, aby ještě měsíc počkal, a pak se rozhodl. "Po měsíci jsem už nic jiného, než krasobruslení dělat nechtěl." Tehdy na tréninku maminka Zhenyi uviděla dívku, která prováděla točení "Bilman". Ona nabídla Zhenyovi, aby si to zkusil. Už za týden si tento prvek podmanil. "Když jsem poprvé udělal Bilman, maminka za odměnu zorganizovala piknik. Na ohni jsme opékali brambory, vařili boršč…" Zhenya byl z nového prvku nadšen a byl na sebe hrdý. "Sotva , když jsem přišel na trénink krasobruslení, uviděl jsem v televizi vystoupení Bilman a přišel od něho s nepopsatelným nadšením. Její pirueta mě očarovala. Přísahal jsem, že někdy se budu také tak točit." Ale "Právě maminka přemýšlela, co mě mohlo posílit, že jsem si osvojil tak vynikající piruetu."
Mnoho let Tatjana Vasilijevna neustále vytahovala Zhenyu nahoru. Jak on sám prohlašoval – "moje firemní otáčka – a "Bilman" - byly by nemožné bez vytrvalosti a obětavosti maminky."
Nápad postavit Zhenyu na brusle nikdy nevznikal - "Nebyl jsem nějakým pořízkem, abych nad sebe zvednul dívku, ale i já začátečník jsem začal dělat brzo pokroky v krasobruslení".
Již za tři měsíce nato, jak Zhenya poprvé přišel na kluziště, začal vystupovat. Na jeho první soutěži se umístil na sedmém místě z 15-ti dětiček, které byly už o dva nebo tři roky starší, než on.
Snít o ledových vítězstvích začal Zhenya v pěti letech, když uviděl v televizi vystoupení známého Viktora Petrenka. Na svoje první vítězství si Zhenya pamatuje dodnes. "V sedmi letech jsem vyhrál turnaj "Křišťálový koník" v Samarje. Darovali mně elektronickou hru "Letecký boj". Pokládal jsem se za šťastného začátečníka, který nebývá velký vítěz."
Když Zhenya dovršil devět let, div že neopustil krasobruslení. V tom čase měl nového trenéra – Michaila Makovejeva. Byl trenérem pro pokročilejší se zvýšenou obtížností a během trénování Zhenya musel mnoho běhat a plnit mnoho silových cviků. To však pro Zhenyu problémové nebylo. Problémem se staly nové boty. Po měkkých a pohodlných českých "Botaskách" se jevily velmi tvrdé. A trenér Zhenyu nutil plnit skoky. Nohy se mu pokryly krvavými mozoly. Ne jen skákat – chodit bylo nemožné. Zhenya vzal boty, položil je na trenérův stůl a prohlásil, že už více bruslit nebude. A odešel. Uběhl týden a trenér zavolal k Zhenyovi, omluvil se, řekl, že nebyl v právu a poprosil ho, aby se vrátil. A Zhenya se navrátil. "Musel jsem bruslit. Když jsem nebruslil dva-tři dny, začala mě bolet kolena, svalstvo, nebylo o čem přemýšlet." I na boty si zvykl a naučil se v nich skákat. "V 11 letech jsem ovládal všechny trojité skoky a to byla velice vysoká úroveň". Však tehdy, když Plushenkovi bylo 11 let, zavřeli ve Volgogradě školu krasobruslení. Dětský sport se na začátku 90. let jevil nevýnosný. Prostor kluziště předělali na bazar nebo autosalon. Kluziště je dodnes uzavřené, momentálně je tam skladiště.
Co zbývalo dělat? Variant bylo mnoho. Zhenya byl velmi všestranným chlapcem a v jeho životě bylo mnoho zálib, mimo krasobruslení.
Zhenya rád četl a dobře se učil – až do šesté třídy byl premiant. A první knížku přečetl samostatně v šesti letech. Byl to dvojdílný “Neználek na Měsíci“.
V dětství si Zhenya přál být vojákem. Když byl maličký spatřil vojáka nebo důstojníka. A pozoroval ho s tlukotem srdce. Měl i svou vojenskou košili, Tatjana Vasilijevna ji upravila z dospělé. Tatínek mu opatřil čepici a pouzdro na pistoli. Tak jako každý chlapec, zbožňoval Zhenya pistole a mašinky. Vždy je kreslil, když si přál dáreček od Dědy Mráze. Jednou mu darovali tank, střílecí malinkými ostny rustikové soupravy, s dálkovým ovládáním. Ale dálkové ovládání mu poškodila kamarádka. Zhenya se vždy choval ke svým věcem opatrně, hrozně se rozčílil. Avšak Natašence Kuzněsové odpustil. Přece byla jeho první "láska". Bylo jim přes 4 roky. Zhenya se vždy choval pozorně k ženskému pohlaví. Vždy pomáhal na ledě spadlým děvčátkům, dokonce mu za to trenér nadával..........
