Španělský malíř a grafik Francisco José de Goya y Lucientes se narodil 30. března 1746 ve Fuendetodos, malé vesničce v Aragonii v severním Španělsku v rodině cechovního mistra zlatníka jménem José Benito de Goya y Franque a jeho manželky Gracie...
Životopis
Španělský malíř a grafik Francisco José de Goya y Lucientes se narodil 30. března 1746 ve Fuendetodos, malé vesničce v Aragonii v severním Španělsku v rodině cechovního mistra zlatníka jménem José Benito de Goya y Franque a jeho manželky Gracie de Lucientes y Salvador. Kolem roku 1749 koupila jeho rodina dům v Zaragoze, kam se o několik let také přestěhovali. Ve čtrnácti letech byl mladý Goya svým otcem zapsán do dílny mistra malíře José Luzána Martíneze (1710 – 1785), kde dosáhl dokonalosti v malování kopírováním děl starých mistrů. Poté se Goya přestěhoval do Madridu, kde studoval pod vedením Antona Raphaela Mengse. Pokorný původ Goyi byl však malou pomocí k otevření dveří do třpytivého světa umění a umělců. Jeho neústupnost mu však pomohla překonat první neúspěch, když se v roce 1774 pokoušel o přijetí na Královskou Akademii Svatého Fernanda v Madridu (Real Academia des Bellas Artes). Znovu se o to pokusil v roce 1776, nicméně byl opět zamítnut. Po tomto neúspěchu nastoupil do dílny Francisca Bayeu y Subías, dvorního malíře Karla III.
Koncem roku 1769 Goya odešel do Říma, kde se zdokonalil ve své technice. Odtamtud také zaslal jeden ze svých obrazů na soutěž parmské Akademie. Jeho obraz sice nevyhrál, získal mu však ocenění a přízeň kritiků. V roce 1771 se Goya vrátil do Zaragozy, kde byl požádán, aby podal své návrhy na dekoraci malého výklenku v katedrále El Pilar. Jeho návrh byl přijat a Goya dokončil svoje obrazy v červnu 1772. Takto si získal slávu a byl požádán o mnohé práce jak církevního, tak soukromého charakteru.
V roce 1770 se Goya oženil s Josefou, dcerou dvorního malíře a svého mistra Francisca Bayeu y Subías (1734–1795). Velkým Goyovým úkolem té doby byla výzdoba kláštera Aula Dei v Zaragoze – jedenáct olejomaleb s výjevy z Kristova života, dokončené v roce 1774. Hned poté se Goya přestěhoval do Madridu, kde byl zaměstnán v Královské goblénové dílně v Santa Bárbaře. Tam pracoval na návrzích pro tapiserie, ale zároveň tvořil dynamické obrazy plné živých barev v dokonalé rovnováze. Zadavatelem tapisérií pro krále byl Anton Raphael Mengs, který byl pověřen králem. Goya pro něj v té době navrhl celkem 63 tapisérií pro paláce San Lorenzo del Escorial a El Pardo. Mengs byl Goyovými návrhy nadšen, ovšem tkalci gobelínů si stěžovali na jejich složitost, a tak je musel Goya nakonec přepracovat a zjednodušit, nicméně zachoval i původní návrhy, ze kterých na Mengsovo doporučení vytvořil rytiny.
Roku 1779 se na Akademii v San Fernandu otevřela pozice malíře. Goya komisi předal svůj obraz Kristus na kříži, který byl členy komise jednohlasně přijat. Goya tak triumfálně vstoupil do prestižního madridského chrámu umění. Jeho radost mu však brzy zkalila hrubá kritika fresek z katedrály El Pilar v Zaragoze od jeho vlastního švagra Bayeu, který o jedné prohlásil, že je nedokončena. Goya pak musel obraz zcela předělat a jeho zraněná pýcha ho neskutečně zžírala.
Goya si získával stále větší úspěch. I jeho rodina rostla, v letech 1775 až 1782 mu Josefa porodila pět dětí. V roce 1784 se mu narodil syn Javier, který bohužel jako jediný z Goyových potomků přežil svého otce. Téma dětí bylo vždy Goyově srdci blízké, možná protože sám jich tolik ztratil. Ať už zobrazoval děti při formálních pózách nebo při hře, vždy v jeho obrazech ožívaly zvláštní silou jeho tvořivosti.
Mezi vlivné patrony Goyi patřil i Infant Don Luis, bratr Karla III., pro kterého Goya namaloval v roce 1781 celých šestnáct obrazů. I když byl Goya plně zaměstnán na Luisových obrazech, našel si čas na náboženské malby pro zaragozskou katedrálu a kostel San Francisco El Grande v Madridu. V roce 1779 znovu žádal o pozici prvního malíře krále, byl však opět odmítnut. V roce 1785 byl zvolen zástupcem ředitele umění na Královské akademii, v roce 1786 se stal dvorním malířem Karla III. a v roce 1789 dvorním malířem Karla IV.
V roce 1792 Goya onemocněl vysokou horečkou a pravděpodobně také neléčenou encefalitidou, která zapříčinila jeho ohluchnutí. Goya se také v této době velmi změnil a více se obrátil do sebe. Vnější politické podmínky stejně jako problémy v jeho osobním životě na něm zanechávaly svoje stopy. Jeho nemoc také postupně začínala přicházet stále intenzivněji. Goya se cítil nejhůře při pobytu v Cádizu a jeho zdravotní stav byl natolik špatný, že dokonce dostal od krále dovolenou. Jeho přátelé byli jeho lékařem informováni, že patrně zůstane hluchým po zbytek života. Kvůli svému zdraví Goya nemohl pracovat až do léta roku 1793. Aby utišil hlasy, že jeho umělecká kariéra je u konce, vyhotovil jedenáct malých rytin zvaných Caprichos pro Dona Irate, s přiloženým dopisem na vysvětlenou, ve kterém psal, že jednoduše neměl chuť pro malování, neboť oficiální zakázky mu nikdy nedovolily použít jeho vlastní fantazii.
Po smrti svého švagra v roce 1795 byl Goya zvolen ředitelem malířství na Akademii a získal tak pozici nejvlivnějšího malíře Španělska, o tři roky později však rezignoval kvůli svému zhoršujícímu se zdraví. V této době také o Goyovi kolovaly zprávy, že měl poměr s Maríou del Pilar Teresou Cayetanou de Silva Alvarez de Toledo, třináctou vévodkyní z Alby, jednou z jeho majetných patronek. Jeho obrazy mladé vdovy byly bezpochyby jedněmi z nejkrásnějších obrazů, které Goya namaloval. Goya o vévodkyni dokonce prohlásil, že na jejím těle nebyl vlas, který by v něm nevzbouzel touhu.
Spolu s Canovou, Ingrésem a Davidem je Goya považován za největší osobnost své doby. Jeho nevšední talent spočíval v tom, že uměl přecházet mezi styly – oficiálním a osobním, že ovládal mistrovství mnoha malířských technik. Dosahoval nejvyšší formy výrazu, jeho tvary a práce s barvou dosahovaly vysoké harmonie a nacházely styl, který byl stále v základech klasický, ale již ukazoval náznaky něčeho nového, co posílalo ozvěny hluboko do duše – rané záblesky romantismu. Goya měl jakoby dvě duše – osobní plnou ironie, vtipu a dynamiky, a veřejnou naplněnou pompou královského dvora.
Kolem roku 1800 byl Goya na vrcholu své tvořivosti a slávy. Nacházel nové styly malování, které se však nesetkávaly s nadšením na královském dvoře. Goya nedostával žádné zakázky od krále až do roku 1808. Také politická situace ve Španělsku se zhoršovala – koncem roku 1807 bylo Španělsko napadeno Napoleonovými vojsky a na jaře roku 1808 Napoleon zaútočil na Madrid. Karel IV. abdikoval ve prospěch svého syna Ferdinanda, který však byl po měsíci vystřídán Napoleonovým bratrem Josefem. Tato událost značila počátek občanské války mezi Španěly a Francouzy, o které Goya vytvořil sérii grafik ‚Hrůzy války‘ (Los desastres de la guerra), které však byly publikovány až v roce 1863, pětatřicet let po Goyově smrti. V roce 1812 zemřela Goyova manželka Josefa.
Španělsko se s pomocí Anglie zbavilo Francouzů v letech 1812 až 1813. Ferdinand VII. získal zpět svůj trůn, ukázal se však jako tyranský král – znovuobnovil inkviziční tribunál a pronásledoval liberály. Goya ho nenáviděl, avšak jako dvorní malíř pro něj stále musel malovat.
Rok 1815 byl v Goyově tvorbě více než neúspěchem. Královským dvorem byl zcela zapomenut a zbavil se iluzí na zlepšení situace. Jeho nemoc ho vyčerpala stejně jako finanční problémy. Jeho pozice se však zlepšila hned po zaplacení králova dluhu a po Goyově seznámení se s Leocondiou Zorillou, která v něm probudila nové nadšení pro malování. Leocondia se stala Goyovou hospodyní a žila v Goyově domácnosti i se svou dcerou Rosario Weissovou, která byla pravděpodobně Goyovou dcerou a kterou Goya učil malovat. V této době Goya namaloval své slavné série býčích zápasů (Tauromaquia), avšak jeho zdraví se stále zhoršovalo.
V roce 1819 se Goya přestěhoval do Andalusie, kde koupil venkovský dům u San Isidore ‚Quinta del Sordo‘ – Dům hluchého, kde na jeho zdech vytvořil cyklus čtrnácti ‚Černých maleb‘ – jednoho z nejtajemnějších období jeho tvorby. Olejomalby na sádrovém podkladě zcela odrážely stav Goyovy mysli té doby, jsou temné a depresivní, jeho nemoc ho spouštěla do hlubin melancholie a dávala mu negativní pohled na svět.
Kvůli politickému napětí Goya dobrovolně opustil společně s Leocondiou v květnu 1824 Španělsko a usadil se v Bordeaux ve Francii, byl však zrazen slabostí svého vlastního těla. Goya zemřel v Bordeaux před ránem 16. dubna 1828 obklopen svými drahými a přáteli.
Koncem roku 1769 Goya odešel do Říma, kde se zdokonalil ve své technice. Odtamtud také zaslal jeden ze svých obrazů na soutěž parmské Akademie. Jeho obraz sice nevyhrál, získal mu však ocenění a přízeň kritiků. V roce 1771 se Goya vrátil do Zaragozy, kde byl požádán, aby podal své návrhy na dekoraci malého výklenku v katedrále El Pilar. Jeho návrh byl přijat a Goya dokončil svoje obrazy v červnu 1772. Takto si získal slávu a byl požádán o mnohé práce jak církevního, tak soukromého charakteru.
V roce 1770 se Goya oženil s Josefou, dcerou dvorního malíře a svého mistra Francisca Bayeu y Subías (1734–1795). Velkým Goyovým úkolem té doby byla výzdoba kláštera Aula Dei v Zaragoze – jedenáct olejomaleb s výjevy z Kristova života, dokončené v roce 1774. Hned poté se Goya přestěhoval do Madridu, kde byl zaměstnán v Královské goblénové dílně v Santa Bárbaře. Tam pracoval na návrzích pro tapiserie, ale zároveň tvořil dynamické obrazy plné živých barev v dokonalé rovnováze. Zadavatelem tapisérií pro krále byl Anton Raphael Mengs, který byl pověřen králem. Goya pro něj v té době navrhl celkem 63 tapisérií pro paláce San Lorenzo del Escorial a El Pardo. Mengs byl Goyovými návrhy nadšen, ovšem tkalci gobelínů si stěžovali na jejich složitost, a tak je musel Goya nakonec přepracovat a zjednodušit, nicméně zachoval i původní návrhy, ze kterých na Mengsovo doporučení vytvořil rytiny.
Roku 1779 se na Akademii v San Fernandu otevřela pozice malíře. Goya komisi předal svůj obraz Kristus na kříži, který byl členy komise jednohlasně přijat. Goya tak triumfálně vstoupil do prestižního madridského chrámu umění. Jeho radost mu však brzy zkalila hrubá kritika fresek z katedrály El Pilar v Zaragoze od jeho vlastního švagra Bayeu, který o jedné prohlásil, že je nedokončena. Goya pak musel obraz zcela předělat a jeho zraněná pýcha ho neskutečně zžírala.
Goya si získával stále větší úspěch. I jeho rodina rostla, v letech 1775 až 1782 mu Josefa porodila pět dětí. V roce 1784 se mu narodil syn Javier, který bohužel jako jediný z Goyových potomků přežil svého otce. Téma dětí bylo vždy Goyově srdci blízké, možná protože sám jich tolik ztratil. Ať už zobrazoval děti při formálních pózách nebo při hře, vždy v jeho obrazech ožívaly zvláštní silou jeho tvořivosti.
Mezi vlivné patrony Goyi patřil i Infant Don Luis, bratr Karla III., pro kterého Goya namaloval v roce 1781 celých šestnáct obrazů. I když byl Goya plně zaměstnán na Luisových obrazech, našel si čas na náboženské malby pro zaragozskou katedrálu a kostel San Francisco El Grande v Madridu. V roce 1779 znovu žádal o pozici prvního malíře krále, byl však opět odmítnut. V roce 1785 byl zvolen zástupcem ředitele umění na Královské akademii, v roce 1786 se stal dvorním malířem Karla III. a v roce 1789 dvorním malířem Karla IV.
V roce 1792 Goya onemocněl vysokou horečkou a pravděpodobně také neléčenou encefalitidou, která zapříčinila jeho ohluchnutí. Goya se také v této době velmi změnil a více se obrátil do sebe. Vnější politické podmínky stejně jako problémy v jeho osobním životě na něm zanechávaly svoje stopy. Jeho nemoc také postupně začínala přicházet stále intenzivněji. Goya se cítil nejhůře při pobytu v Cádizu a jeho zdravotní stav byl natolik špatný, že dokonce dostal od krále dovolenou. Jeho přátelé byli jeho lékařem informováni, že patrně zůstane hluchým po zbytek života. Kvůli svému zdraví Goya nemohl pracovat až do léta roku 1793. Aby utišil hlasy, že jeho umělecká kariéra je u konce, vyhotovil jedenáct malých rytin zvaných Caprichos pro Dona Irate, s přiloženým dopisem na vysvětlenou, ve kterém psal, že jednoduše neměl chuť pro malování, neboť oficiální zakázky mu nikdy nedovolily použít jeho vlastní fantazii.
Po smrti svého švagra v roce 1795 byl Goya zvolen ředitelem malířství na Akademii a získal tak pozici nejvlivnějšího malíře Španělska, o tři roky později však rezignoval kvůli svému zhoršujícímu se zdraví. V této době také o Goyovi kolovaly zprávy, že měl poměr s Maríou del Pilar Teresou Cayetanou de Silva Alvarez de Toledo, třináctou vévodkyní z Alby, jednou z jeho majetných patronek. Jeho obrazy mladé vdovy byly bezpochyby jedněmi z nejkrásnějších obrazů, které Goya namaloval. Goya o vévodkyni dokonce prohlásil, že na jejím těle nebyl vlas, který by v něm nevzbouzel touhu.
Spolu s Canovou, Ingrésem a Davidem je Goya považován za největší osobnost své doby. Jeho nevšední talent spočíval v tom, že uměl přecházet mezi styly – oficiálním a osobním, že ovládal mistrovství mnoha malířských technik. Dosahoval nejvyšší formy výrazu, jeho tvary a práce s barvou dosahovaly vysoké harmonie a nacházely styl, který byl stále v základech klasický, ale již ukazoval náznaky něčeho nového, co posílalo ozvěny hluboko do duše – rané záblesky romantismu. Goya měl jakoby dvě duše – osobní plnou ironie, vtipu a dynamiky, a veřejnou naplněnou pompou královského dvora.
Kolem roku 1800 byl Goya na vrcholu své tvořivosti a slávy. Nacházel nové styly malování, které se však nesetkávaly s nadšením na královském dvoře. Goya nedostával žádné zakázky od krále až do roku 1808. Také politická situace ve Španělsku se zhoršovala – koncem roku 1807 bylo Španělsko napadeno Napoleonovými vojsky a na jaře roku 1808 Napoleon zaútočil na Madrid. Karel IV. abdikoval ve prospěch svého syna Ferdinanda, který však byl po měsíci vystřídán Napoleonovým bratrem Josefem. Tato událost značila počátek občanské války mezi Španěly a Francouzy, o které Goya vytvořil sérii grafik ‚Hrůzy války‘ (Los desastres de la guerra), které však byly publikovány až v roce 1863, pětatřicet let po Goyově smrti. V roce 1812 zemřela Goyova manželka Josefa.
Španělsko se s pomocí Anglie zbavilo Francouzů v letech 1812 až 1813. Ferdinand VII. získal zpět svůj trůn, ukázal se však jako tyranský král – znovuobnovil inkviziční tribunál a pronásledoval liberály. Goya ho nenáviděl, avšak jako dvorní malíř pro něj stále musel malovat.
Rok 1815 byl v Goyově tvorbě více než neúspěchem. Královským dvorem byl zcela zapomenut a zbavil se iluzí na zlepšení situace. Jeho nemoc ho vyčerpala stejně jako finanční problémy. Jeho pozice se však zlepšila hned po zaplacení králova dluhu a po Goyově seznámení se s Leocondiou Zorillou, která v něm probudila nové nadšení pro malování. Leocondia se stala Goyovou hospodyní a žila v Goyově domácnosti i se svou dcerou Rosario Weissovou, která byla pravděpodobně Goyovou dcerou a kterou Goya učil malovat. V této době Goya namaloval své slavné série býčích zápasů (Tauromaquia), avšak jeho zdraví se stále zhoršovalo.
V roce 1819 se Goya přestěhoval do Andalusie, kde koupil venkovský dům u San Isidore ‚Quinta del Sordo‘ – Dům hluchého, kde na jeho zdech vytvořil cyklus čtrnácti ‚Černých maleb‘ – jednoho z nejtajemnějších období jeho tvorby. Olejomalby na sádrovém podkladě zcela odrážely stav Goyovy mysli té doby, jsou temné a depresivní, jeho nemoc ho spouštěla do hlubin melancholie a dávala mu negativní pohled na svět.
Kvůli politickému napětí Goya dobrovolně opustil společně s Leocondiou v květnu 1824 Španělsko a usadil se v Bordeaux ve Francii, byl však zrazen slabostí svého vlastního těla. Goya zemřel v Bordeaux před ránem 16. dubna 1828 obklopen svými drahými a přáteli.