Gottfried Wilhelm Leibniz (také Leibnitz) (1. června 1646 Lipsko – 14. listopadu 1716 Hannover) byl německý filosof, historik, právník, vědec, diplomat a matematik.

V patnácti letech vstoupil na univerzitu. V sedmnácti letech se stal bakalářem a ve dvaceti doktorem. Doktorát získal na univerzitě v Altdorfu, protože v Lipsku nebyl pro své mládí k promoci připuštěn.

Roku 1676 odešel Leibniz jako kurfiřtský knihovník a dvorní rádce do Hannoveru. Oficiálním úkolem Leibnize na hannoverském dvoře bylo vytvoření obsáhlých dějin zdejší nepříliš staré dynastie. Leibnizovy aktivity však zasahovaly do všech oborů lidské činnosti. Usiloval o například pozvednutí hospodářství, zavedení pěstování hedvábí v Prusku a Sasku, konstruoval počítací stroj, podnikal diplomatické mise a dvoru svých mecenášů dodával lesk svou učeností. Jeho služby se netýkaly jen závažných státnických úkolů. V roce 1702 se například v Hannoveru konal maškarní bál, jehož scénář vytvořil Leibniz podle Hostiny u Trimalchiona z Petroniova Satirikonu.

V roce 1700 byla z jeho podnětu založena Berlínská Akademie věd. Navázal rovněž kontakt s ruským carem Petrem Velikým, kterému přednesl dalekosáhlé plány na podporu věd a na kulturní výměnu mezi národy.

Monády
Základní pojem Leibnizovy filosofie je monáda. Navazuje na Reného Descarta, který soudil, že všechny přírodní jevy lze vyložit pojmy rozlehlosti a pohybu a že základem světa jsou dvě substance - materiální a duchovní. Naproti tomu Leibniz tvrdí, že je pohyb něco čistě relativního, závisí pouze na stanovisku pozorovatele, které těleso se jeví v pohybu a které ne. Descartovo pojetí substancí kritizuje ještě v druhém ohledu, z hlediska kontinuity a dělitelnosti. Matematický prostor je kontinuum a je nekonečně dělitelný. Kontinuum ve smyslu matematiky je ideální představa, nemá skutečné části. Skutečná látka není totožná s pouhou rozlehlostí. Skutečnost může sestávat jen z pravých částí a ty nemohou být libovolně dělitelné. Toto pojetí hmoty je velice podobné staré teorii atomů, jak ji vytvořili atomisté.

Leibniz spojuje mechanický pojem atomu s aristotelovským pojmem entelechie, oduševňující a formující síly, a dospívá tak ke svému pojmu monády (vlastní výraz pravděpodobně má význam „jednota“, vypůjčil si ho od Giordana Bruna).

Co jsou monády?
Monády jsou body. To znamená, že vlastní prazáklad jsoucna jsou bodové substance. Tento základ tedy není kontinuum. Zdá se to být v rozporu se smyslovou zkušeností, látky se nám zdají jako rozlehlé kontinuum. Leibniz tvrdí, že tento smyslový dojem klame.

Monády jsou síly, silová centra. Těleso není nic jiného než komplex bodových silových center.
Monády jsou duše. Bodové monády jsou oduševnělé, ale liší se ve schopnosti představ - percepce. Nejnižší monády jsou jakoby ve stavu snu či omámení, mají jen temné, nevědomé představy. Prostřední monády mají jakési mlhavé představy, jsou schopné odlišit své představy od ostatních, ale už ne rozlišovat jednotlivé představy mezi sebou. Vyšší monády, jako je lidská duše, mají vědomí, schopnost percepce a apercepce - sebeuvědomění, reflexe apod. A nejvyšší monáda, bůh, má nekonečné vědomí, je vševědoucí.

Monády jsou individua. Neexistují dvě stejné monády. Každá monáda, od té nejjednodušší k nejsložitější, má své nezaměnitelné místo, každá zrcadlí univerzum svým vlastním, jedinečným způsobem a každá je potenciálně, co do možnosti, zrcadlem univerza. Monády jsou individua také v tom smyslu, že jsou navenek uzavřeny - nemají žádná „okna“ - neovlivňují se.

Co jsou monády?
1. Monády jsou body. To znamená, že vlastní prazáklad jsoucna jsou bodové substance. Tento základ tedy není kontinuum. Zdá se to být v rozporu se smyslovou zkušeností, látky se nám zdají jako rozlehlé kontinuum. Leibniz tvrdí, že tento smyslový dojem klame.

2. Monády jsou síly, silová centra. Těleso není nic jiného než komplex bodových silových center.

3. Monády jsou duše. Bodové monády jsou oduševnělé, ale liší se ve schopnosti představ - percepce. Nejnižší monády jsou jakoby ve stavu snu či omámení, mají jen temné, nevědomé představy. Prostřední monády mají jakési mlhavé představy, jsou schopné odlišit své představy od ostatních, ale už ne rozlišovat jednotlivé představy mezi sebou. Vyšší monády, jako je lidská duše, mají vědomí, schopnost percepce a apercepce - sebeuvědomění, reflexe apod. A nejvyšší monáda, bůh, má nekonečné vědomí, je vševědoucí.

4. Monády jsou individua. Neexistují dvě stejné monády. Každá monáda, od té nejjednodušší k nejsložitější, má své nezaměnitelné místo, každá zrcadlí univerzum svým vlastním, jedinečným způsobem a každá je potenciálně, co do možnosti, zrcadlem univerza. Monády jsou individua také v tom smyslu, že jsou navenek uzavřeny - nemají žádná „okna“ - neovlivňují se.

Předzjednaná harmonie
Všechny monády spolu tvoří harmonický celek světa. Protože jsou monády uzavřené a vzájemně se neovlivňují, stál Leibniz před problémem, jak vysvětlit, že představy, které každá monáda vyvinula pro sebe a pouze pro sebe, souhlasí mezi sebou do té míry, že např. my lidé se nacházíme ve společném světě a že se v myšlení a jednání v tomto světě dokážeme orientovat? To nelze vysvětlit z monád samých. Shodu lze vysvětlit jen prazákladem, z něhož všechny monády pocházejí, a to z Boha.

Bůh od počátku každou ze substancí vytvořil tak, že každá z nich, sledujíc toliko své vlastní zákony, jež obdržela zároveň se svou existencí, zůstává v souladu s druhou tak, jako by docházelo k vzájemnému vlivu anebo jako by Bůh vždy znovu zasahoval. To je nauka o předzjednané harmonii.

Teodicea
Si Deus est, unde malum? Si non est, unde bonum? (Jestliže je Bůh, odkud je zlo? Jestliže není, odkud je dobro?)

Leibniz je přesvědčen, že Bůh stvořil náš svět jako nejlepší ze všech možných světů, plyne to přímo z představy Boha. Jak je ale potom možné, že v tomto nejdokonalejším ze všech možných světů je tolik utrpení, nedokonalosti a hříchu?

Leibniz rozlišuje tři druhy zla: „Zlo lze chápat metafyzicky, fyzicky a morálně. Metafyzické zlo záleží v pouhé nedokonalosti, fyzické zlo v utrpení a morální zlo v hříchu. Fyzické zlo a morální zlo sice není nutné, stačí však, že je na základě věčných pravd možné.“ (Leibniz: Theodicea, 1. část, 21.) Fyzické zlo, tedy utrpení a bolest všeho druhu, plyne nutně ze zla metafyzického. Protože stvořené bytosti mohou být jenom nedokonalé (kdyby byly dokonalé, nebyly by stvořené, ale byly by rovny Bohu), nemohou ani jejich vlastní pocity být dokonalé, musí mezi nimi být i pocity nedokonalosti, tedy nelibosti a utrpení. To platí v zásadě i pro zlo morální. Stvořená bytost musí nutně ve své nedokonalosti chybovat a hřešit, zvláště, když jí Bůh dal dar svobody.

Gnoseologie
Leibniz byl racionalista; říkal, že lidské vědomí nesouvisí s vnějším světem – nesouvisí tedy se smyslovým poznáním, ale je uzavřeno jen v našem nitru a není ovlivněno smyslovým poznáním. Doplňuje tak Lockeho větu: „Nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech, kromě rozumu samého.“

Dílo
V Leibnizově rozsáhlém díle nacházíme celou řadu rozporů, které dokumentují, jak se vyvíjelo a měnilo myšlení tohoto všestranného a neobyčejně plodného autora.

- Nová soustava přírody, 1695
- Monadologie, 1712-1714
- Principy přírody a milosti, 1712-1714
- Nová úvaha o lidském rozumu
- Theodicea. Pojednání o dobrotě Boha, svobodě člověka a původu zla