Jeho rodiče (oba irského původu) se rozvedli, když mu byly tři roky. Vyrůstal u babičky a první dětská touha - stát se námořníkem - byla ke spokojenosti otce-lékárníka nahrazena záměrem stát se lékařem. Po absolvování vojenské akademie v Los...
Životopis
Jeho rodiče (oba irského původu) se rozvedli, když mu byly tři roky. Vyrůstal u babičky a první dětská touha - stát se námořníkem - byla ke spokojenosti otce-lékárníka nahrazena záměrem stát se lékařem.
Po absolvování vojenské akademie v Los Angeles a střední školy v San Diegu studoval lékařskou přípravku a dějiny literatury na University of California v Berkeley, kde vedle sportovní činnosti účinkoval ve studentském divadelním kroužku (poprvé stanul na jevišti ve hře Eugena O'Neilla Anna Christie).
Herectví mu učarovalo natolik, že roku 1939 odjel do New Yorku s úmyslem věnovat se mu profesionálně. Dva roky navštěvoval herecké kurzy Sanforda Meisnera v Neighborhood Playhouse, zároveň však konferoval program motocyklových kaskadérů na Světové výstavě a dělal turistického průvodce v Rockefellerově středisku, než získal poč. 40. let angažmá na letní scéně Barther Theatre ve virginském Abingdonu a v zájezdovém souboru Katharine Cornellové.
V roce 1942 se poprvé představil na Broadwayi ve hře Emlyna Williamse Jitřenka a roku 1943 hrál pod vedením režiséra Maxe Reinhardta v protiválečném dramatu Irwina Shawa Synové a vojáci.
Pro film ho objevil scenárista a producent Casey Robinson, který mu svěřil hlavní roli velitele ruských partyzánů Vladimira ve válečném dramatu Dny slávy (r. J. Tourneur). Ještě výrazněji na sebe upozornil hned následující rolí katolického misionáře Francise Chisholma, za jejíž ztvárnění v dramatu podle románu J. Cronina Klíče od království (r. J. M. Stahl) byl poprvé nominován na Oscara 1945.
Díky svému příjemně a důvěryhodně vyhlížejícímu zevnějšku - vysoké štíhlé postavě a ušlechtilé tváři - se v Hollywoodu prosadil koncem 40. let jako ideální představitel gentlemanských nositelů práva, ať už zákony hájí v soudcovském taláru či z pozice advokáta (Případ Paradinová, Mys hrůzy), s šerifskou hvězdou na prsou nebo v prostém kovbojském obleku (Souboj na slunci, Pistolník, Velká země, Plíživý měsíc, Mackennovo zlato, Šerif).Ať svou statečnost prokazují ve vojenské uniformě (Přímo nad hlavou, Kapitán Hornblower, Noční lidé, Nížina v plamenech, Pahorek Pork Chop, Na břehu) či jen osaměle bojují proti nespravedlnosti a předsudkům.
Po čtyřech oscarových nominacích (Klíče od království, Dítě divočiny, Džentlmenská dohoda, Přímo nad hlavou) mu byl udělen konečně Oscar 1962 za roli Atticuse Finche, státního návladního z jižanského městečka v protirasistickém dramatu podle románu Harper Leeové Jako zabít ptáčka (r. R. Mulligan).
Ačkoliv v jeho tvorbě převažují postavy sympatických hrdinů, nevyhýbal se postavám temnějších charakterů, z nichž vynikají zejména podivínský námořní kapitán Achab, který podstupuje sebezničující boj s legendárním mořským netvorem, ve film. adaptaci dobrodružného románu Hermana Melvilla Bílá velryba (r. J. Huston), a neblaze proslulý nacistický lékař Josef Mengele v thrilleru Hoši z Brazílie (r. F. J. Schaffner).
Šarm a eleganci dokázal plně uplatnit také v poloze humorné nadsázky, jak o tom svědčí úloha amerického novináře Joea Bradleyho, který podlehne křehkému kouzlu mladé princezny (Audrey Hepburnová) natolik, že nedokáže zneužít její důvěry a zveřejněním princeznina římského dobrodružství dosáhnout profesionálního úspěchu, v romantické komedii Prázdniny v Římě (r. W. Wyler).
Ve své herecké aktivitě nepolevil ani v pokročilejším věku koncem 80. let, kdy se připomněl rolí spisovatele Ambrose Bierceho v psychologickém dramatu Přistěhovalec (r. L. Puenzo).
Hold jeho umění vzdal režisér Martin Scorsese, když ho poč. 90. let obsadil do remaku psychologického thrilleru Mys hrůzy, v němž před třiceti lety ztělesnil advokáta Sama Bowdena, kterého pronásleduje po návratu z vězení někdejší klient (Robert Mitchum) za to, že zatajil u soudu jistou polehčující okolnost.
Od roku 1958 působí G. P. také jako film. producent, jehož zásluhou vzniklo několik společensko-kritických filmů (mj. Soudní proces s cantonsvilleskou devítkou, Holub).
O jeho životě a práci vznikl celovečerní dokumet A Conversation with Gregory Peck (1999, Rozhovor s Gregory Peckem; r. Barbara Koppleová).
V 60. letech se začal angažovat ve společenských a kulturních záležitostech. Roku 1965 se stal členem Národní umělecké rady (poradní orgán vlády pro věci z oblasti umění).V letech 1967-70 byl prezidentem Americké akademie filmového umění a věd (uděluje Oscary) a zakládajícím členem a později také předsedou Amerického film. institutu (AFI). Demokratická strana mu dvakrát nabídla kandidaturu do senátu, kterou vždy odmítl s odůvodněním, že nechce využívat svou popularitu k politickým cílům.
V roce 1986 byl vyznamenán Humanitární cenou Jeana Hersholta, za celoživotní dílo byl poctěn Cenou Amerického filmového institutu (1989), Čestným Césarem (1995) a Cenou na MFF v Karlových Varech 1996, jehož se zúčastnil se svou rodinou. V září 1997 byl hostem setkání intelektuálů Forum 2000 v Praze.
Své vzpomínky a zkušenosti shrnul do autobiografické knihy An Actor's Life (1978, Hercův život). V letech 1942-55 byl ženatý s divadelní kostymérkou a kadeřnicí Gretou Konenovou (jejich třicetiletý syn spáchal 1975 sebevraždu). Z druhého manželství, které uzavřel roku 1955 s francouzskou novinářkou Veronique Passaniovou, pocházejí herci Anthony (nar. 1956) a Cecilia (nar. 1958) Peckovi.
Po absolvování vojenské akademie v Los Angeles a střední školy v San Diegu studoval lékařskou přípravku a dějiny literatury na University of California v Berkeley, kde vedle sportovní činnosti účinkoval ve studentském divadelním kroužku (poprvé stanul na jevišti ve hře Eugena O'Neilla Anna Christie).
Herectví mu učarovalo natolik, že roku 1939 odjel do New Yorku s úmyslem věnovat se mu profesionálně. Dva roky navštěvoval herecké kurzy Sanforda Meisnera v Neighborhood Playhouse, zároveň však konferoval program motocyklových kaskadérů na Světové výstavě a dělal turistického průvodce v Rockefellerově středisku, než získal poč. 40. let angažmá na letní scéně Barther Theatre ve virginském Abingdonu a v zájezdovém souboru Katharine Cornellové.
V roce 1942 se poprvé představil na Broadwayi ve hře Emlyna Williamse Jitřenka a roku 1943 hrál pod vedením režiséra Maxe Reinhardta v protiválečném dramatu Irwina Shawa Synové a vojáci.
Pro film ho objevil scenárista a producent Casey Robinson, který mu svěřil hlavní roli velitele ruských partyzánů Vladimira ve válečném dramatu Dny slávy (r. J. Tourneur). Ještě výrazněji na sebe upozornil hned následující rolí katolického misionáře Francise Chisholma, za jejíž ztvárnění v dramatu podle románu J. Cronina Klíče od království (r. J. M. Stahl) byl poprvé nominován na Oscara 1945.
Díky svému příjemně a důvěryhodně vyhlížejícímu zevnějšku - vysoké štíhlé postavě a ušlechtilé tváři - se v Hollywoodu prosadil koncem 40. let jako ideální představitel gentlemanských nositelů práva, ať už zákony hájí v soudcovském taláru či z pozice advokáta (Případ Paradinová, Mys hrůzy), s šerifskou hvězdou na prsou nebo v prostém kovbojském obleku (Souboj na slunci, Pistolník, Velká země, Plíživý měsíc, Mackennovo zlato, Šerif).Ať svou statečnost prokazují ve vojenské uniformě (Přímo nad hlavou, Kapitán Hornblower, Noční lidé, Nížina v plamenech, Pahorek Pork Chop, Na břehu) či jen osaměle bojují proti nespravedlnosti a předsudkům.
Po čtyřech oscarových nominacích (Klíče od království, Dítě divočiny, Džentlmenská dohoda, Přímo nad hlavou) mu byl udělen konečně Oscar 1962 za roli Atticuse Finche, státního návladního z jižanského městečka v protirasistickém dramatu podle románu Harper Leeové Jako zabít ptáčka (r. R. Mulligan).
Ačkoliv v jeho tvorbě převažují postavy sympatických hrdinů, nevyhýbal se postavám temnějších charakterů, z nichž vynikají zejména podivínský námořní kapitán Achab, který podstupuje sebezničující boj s legendárním mořským netvorem, ve film. adaptaci dobrodružného románu Hermana Melvilla Bílá velryba (r. J. Huston), a neblaze proslulý nacistický lékař Josef Mengele v thrilleru Hoši z Brazílie (r. F. J. Schaffner).
Šarm a eleganci dokázal plně uplatnit také v poloze humorné nadsázky, jak o tom svědčí úloha amerického novináře Joea Bradleyho, který podlehne křehkému kouzlu mladé princezny (Audrey Hepburnová) natolik, že nedokáže zneužít její důvěry a zveřejněním princeznina římského dobrodružství dosáhnout profesionálního úspěchu, v romantické komedii Prázdniny v Římě (r. W. Wyler).
Ve své herecké aktivitě nepolevil ani v pokročilejším věku koncem 80. let, kdy se připomněl rolí spisovatele Ambrose Bierceho v psychologickém dramatu Přistěhovalec (r. L. Puenzo).
Hold jeho umění vzdal režisér Martin Scorsese, když ho poč. 90. let obsadil do remaku psychologického thrilleru Mys hrůzy, v němž před třiceti lety ztělesnil advokáta Sama Bowdena, kterého pronásleduje po návratu z vězení někdejší klient (Robert Mitchum) za to, že zatajil u soudu jistou polehčující okolnost.
Od roku 1958 působí G. P. také jako film. producent, jehož zásluhou vzniklo několik společensko-kritických filmů (mj. Soudní proces s cantonsvilleskou devítkou, Holub).
O jeho životě a práci vznikl celovečerní dokumet A Conversation with Gregory Peck (1999, Rozhovor s Gregory Peckem; r. Barbara Koppleová).
V 60. letech se začal angažovat ve společenských a kulturních záležitostech. Roku 1965 se stal členem Národní umělecké rady (poradní orgán vlády pro věci z oblasti umění).V letech 1967-70 byl prezidentem Americké akademie filmového umění a věd (uděluje Oscary) a zakládajícím členem a později také předsedou Amerického film. institutu (AFI). Demokratická strana mu dvakrát nabídla kandidaturu do senátu, kterou vždy odmítl s odůvodněním, že nechce využívat svou popularitu k politickým cílům.
V roce 1986 byl vyznamenán Humanitární cenou Jeana Hersholta, za celoživotní dílo byl poctěn Cenou Amerického filmového institutu (1989), Čestným Césarem (1995) a Cenou na MFF v Karlových Varech 1996, jehož se zúčastnil se svou rodinou. V září 1997 byl hostem setkání intelektuálů Forum 2000 v Praze.
Své vzpomínky a zkušenosti shrnul do autobiografické knihy An Actor's Life (1978, Hercův život). V letech 1942-55 byl ženatý s divadelní kostymérkou a kadeřnicí Gretou Konenovou (jejich třicetiletý syn spáchal 1975 sebevraždu). Z druhého manželství, které uzavřel roku 1955 s francouzskou novinářkou Veronique Passaniovou, pocházejí herci Anthony (nar. 1956) a Cecilia (nar. 1958) Peckovi.
