Heliodor Píka byl československý voják a legionář, významný představitel zahraničního československého protinacistického odboje a oběť komunistického teroru.

Do konce první světové války
Heliodor Píka se narodil 3. července 1897 v Štítině u Opavy, v rodině vesnického koláře Ignáce Píky. Roku 1915 ukončil studium na českém gymnasiu v Opavě a chtěl studovat farmacii, ale byl odveden k zeměbraneckému regimentu v Opavě. O rok později (1916) byl odeslán na haličskou frontu, kde se ještě téhož roku nechal zajmout ruskými jednotkami, aby se přidal k Československým legiím. V Rusku byl až do roku 1917, kdy se na příkaz T. G. Masaryka přesunul s částí legií na západní frontu, kde v Le Havre prošel intenzivním vojenským výcvikem. Na jaře 1918 byl nasazen na alsaské frontě, kde získal vyznamenání.

První republika
Počátkem roku 1919 se vrátil do vznikajícího Československa a ihned byl nasazen v boji proti polské armádě ve sporu o Těšínsko. V létě 1919 byl převelen na slovenskou frontu, z níž byl brzy vyslán na studia na vojenskou akademii v Saint-Cyr ve Francii. Studia ukončil v roce 1920 a stal se učitelem na vojenské akademii v Hranicích.

V roce 1921 se oženil s Marií Sehnalovou a o rok později se jim narodil syn Milan. Roku 1923 byl v hodnosti kapitána povolán na hlavní štáb Československé branné moci v Praze. V letech 1926-28 absolvoval jako jeden ze tří československých důstojníků Vysokou školu vojenskou v Paříži.

V roce 1932 se stal vojenským atašé v Bukurešti, tento post byl strategicky velmi významný, protože Rumunsko bylo členem Malé dohody a bylo považováno za oporu proti rostoucímu německému a maďarskému tlaku. V této pozici působil až do roku 1937, kdy byl převelen na ministerstvo obrany.

Druhá světová válka
V roce 1938 se pokusil o dohody pro případnou válku s Německem a získal příslib materiální pomoci Jugoslávie a Rumunska. Po okupaci Československa byl nucen utéci přes Francii do Londýna, kde nabídl své služby Janu Masarykovi. Edvard Beneš ho vyslal do Bukurešti, jako vojenského vyslance pro Balkán, zde pomáhal československým a maďarským uprchlíkům z Protektorátu, přičemž se zaměřoval především na demobilizované vojáky. Po fašistickém puči v Rumunsku a krátkém zatčení se přesunul do Istanbulu.

V Istanbulu se Píka setkal s podplukovníkem Ludvíkem Svobodou, který ho požádal o předání žádosti E. Benešovi o podporu spolupráce se Sovětským svazem a založení vojenského vyslanectví v Moskvě, což Beneš přijal. V roce 1941 se setkal se Svobodou podruhé. Při této schůzce L. Svoboda spolu se sovětským generálem Fokinem navrhl vytvoření československých jednotek na území SSSR a další zpravodajskou spolupráci s Moskvou. Tento návrh Československá exilová vláda přijala a po podpisu sovětsko-československé vojenské dohody (18. července 1941) se H. Píka stal atašé a velitelem mise Československé armády v Moskvě. Již v srpnu E. Beneše varoval, že SSSR neusiluje o svobodné Československo, ale o diktaturu proletariátu. Toto varování však nemělo na politiku E. Beneše žádný vliv. Již v roce 1941 proti jeho působení v Moskvě protestovali zástupci KSČ Klement Gottwald a Václav Kopecký.

V roce 1942 začal Píka v Buzuluku formovat jednotku československé armády z československých vojáků v sovětských zajateckých táborech. Společně s L. Svobodou dokázal čelit tlaku K. Gottwalda na zpolitizování jednotky. V září 1943 se 1. čs. samostatná brigáda přesunula na frontu do oblasti Kyjeva a v listopadu se Píka účastnil slavnostního podpisu československo-sovětské spojenecké smlouvy.

V srpnu 1944 obsadil wehrmacht Slovensko a Píka požádal sovětské velení o podporu slovenských povstalců Rudou armádou, J. V. Stalin pak vydal příkaz k dodávce zbraní na Slovensko a zahájení karpatské operace maršálem Koněvem. S postupem sovětských vojsk na československé území Píka žádal, aby byl velitelem osvobozovacích jednotek jmenován L. Svoboda, tuto žádost SSSR odmítlo. Poté neúspěšně protestoval proti postupu Rudé armády na Zakarpatské Ukrajině v tomto období již sovětské velení plně spolupracovalo s K. Gottwaldem a jelikož ani E. Beneš mu neposkytl dostatečnou podporu, mohlo sovětské vedení H. Píku ignorovat.

Poprava
V květnu 1945 se H. Píka vrátil do Prahy, kde byl jmenován náměstkem náčelníka generálního štábu Československé armády. V tomto období byl oceněn i dvěma sovětskými vyznamenáními.

Po únoru 1948 byl zatčen a obviněn ze zrady a v politickém procesu byl odsouzen k trestu smrti oběšením, který byl vykonán 21. června 1949 na dvoře plzeňské věznice Bory. Tato poprava byla první politickou justiční vraždou v socialistickém Československu.

Ve stejné věznici, kde H. Píka čekal smrt, byl současně ve vazbě i jeho syn Milan, který byl za války u Britského královského letectva. Jeho pronásledování bylo však na nátlak L. Svobody pro nedostatek důkazů zastaveno.

Rehabilitace
V roce 1968 byl s pomocí prezidenta L. Svobody proces s Píkou obnoven a vojenský soud v Praze konstatoval jeho nevinu a plně ho rehabilitoval. Přesto socialistický režim odmítl uznat jeho zásluhy a veřejnost se s jeho životem mohla seznámit až po roce 1989. V 90. letech 20. století pak vznikl dokument České televize Proč vás zabili, generále? a bylo o něm napsáno několik knih.

Roku 1991 udělil H. Píkovi prezident Václav Havel in memoriam Řád Milana Rastislava Štefánika za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti v době druhé světové války, byl mu odhalen památník v Plzni i v rodné Štítině. Po Píkovi je pojmenována i 53. brigáda PS a EB Armády České republiky v Opavě.