Poté, co se rodina přestěhovala do Stockholmu, studovala na Påhlmanově obchodním institutu. Navštěvovala rovněž baletní kurzy u Lally Casselové, ale postupně ji stále víc přitahovalo divadlo.

První herecké zkušenosti sbírala na jevišti Městského divadla v Norrköpingu a v letech 1950-52 absolvovala odbornou hereckou průpravu v divadelní škole při Královském dramatickém divadle ve Stockholmu.

Od konce 40. let se začala uplatňovat také před film. kamerou, ale zásadní obrat v její kariéře učinil Ingmar Bergman, pod jehož režijním vedením hrála nejprve v letech 1956-60 v Městském divadle v Malmö; postupně se stala vedle Bibi Anderssonové, Harriet Anderssonové a Liv Ullmannové jednou z protagonistek jeho proslulých filmových děl, díky nimž získala mezinárodní renomé.

Z plejády postav, které vytvořila v Bergmanových psychologických a symbolických dramatech, vynikají zejména profesorova snacha Marianna v Lesních jahodách, potratem sklíčená Cecilie Elliusová v Než se rozední (cena ex aequo na MFF v Cannes 1958), manažer Voglerova hypnotizérského divadla Aman a kejklířova manželka Manda v Tváři, stárnoucí učitelka Marianne v Hostech večeře Páně, smrtelně nemocná lesbická překladatelka Ester v Mlčení, malířova milenka Veronika Voglerová v Hodině vlků, jedna ze tří sester Karin v Šepotech a výkřicích (Donatellův David 1974) a alkoholem zničená herečka Rakel Egermanová v TV snímku Po zkoušce.

Během 60. a 70. let prokázala, že její herecké umění není závislé pouze na stylu a poetice Bergmanových film. úvah, ovšem stejně tak dobře může spolupracovat i s jinými zkušenými a citlivými režiséry.

V politickém dramatu o protifrankistickém odboji Válka skončila (r. Costa-Gavras) ztělesnila pařížskou grafičku Mariannu, dlouholetou družku španělského revolucionáře (Yves Montand).

Působivý portrét inteligentní, chladně vypočítavé, intrikánské a neřestem podlehající ženy vykreslila v postavě německé baronky Sofie von Essenbeck, která se dopustí krvesmilstva se stejně zkaženým synem (Helmut Berger), v dramatické společenské fresce o zániku velkoburžoazní rodiny Soumrak bohů (r. L. Visconti).

Naposledy se připomněla úlohou romantické šedesátnice Adeliny, o jejímž milostném vzplanutí k ženatému hudebníkovi (Dado Ruspoli) vypráví melodrama z domova důchodců Dům úsměvů (r. M. Ferreri).

Jako režisérka debutovala krátkým filmem Hängivelsen (1965, Oddanost; spol. r. Allan Edwall) a za kameru se postavila ještě dvakrát (Jedna a jedna, Rozpůlené nebe).

V roce 1993 vydala autobiografickou knihu Somebody I Knew (Někdo, koho jsem znala). Byla hostem MFF v Karlových Varech 1982.

Jejím druhým manželem je od roku 1956 režisér a zakladatel Švédského film. ústavu Harry Schein.