Herectví studovala na Konzervatoři dramatického umění v Ženevě a pak navštěvovala Drama Studio v Londýně.

Po několika epizodních úlohách ve filmech slavných i zcela neznámých tvůrců jí poskytl poč. 90. let velkou příležitost polský režisér Krzysztof Kieślowski, když jí svěřil titulní part ve své psychologické studii Dvojí život Veroniky. Ztělesnila zde dvě identické dívky stejného jména, Polku a Francouzku, které sice žijí v jiných zemích, ale jakoby podvědomě jsou spřízněny, neboť obě trpí stejnou srdeční nemocí, používají stejná gesta a předměty, potýkají se se stejnými problémy a projevuje mimořádný pěvecký talent. Zatímco však polská Veronika dává před láskou k muži přednost lásce k hudbě, a proto také umírá, francouzská Veronika volí zdánlivě příjemnější životní cestu. Za svůj výkon, jímž se I. J. rázem zapsala do mezinárodního povědomí, získala Zlatou palmu na MFF v Cannes 1991 a byla nominována na Césara 1991.

Obdobně působivou kreaci, která jí vynesla nominaci na cenu BAFTA 1994, předvedla v úloze manekýnky Valentie, prožívající milostné trampoty, v závěrečné části trilogie Tři barvy: Červená (r. K. Kieślowski).

Velmi často spolupracuje s režiséry ze slovanských zemí. V roce 1991 se zúčastnila divadelního turné po USA, Kanadě a Mexiku s inscenací Molièrova Misantropa, v níž se představila jako krásná mladá vdova Celimena.

V říjnu 2000 se objevila na jevišti londýnského Vaudeville Theater po boku Macaulayho Culkina ve hře Richarda Nelsona Madam Melvilleová.

Na přelomu listopadu a prosince 1996 navštívila seminář Britský film v Uherském Hradišti jako partnerka britského dokumentaristy Kena McMullena.