Tři roky navštěvovala filologickou fakultu Charkovské univerzity, než se odhodlala přihlásit k hereckému studiu do moskevského Divadelního učiliště Borise Ščukina, po jehož ukončení v roce 1970 nastoupila angažmá do souboru Vachtangovova divadla....
Životopis
Tři roky navštěvovala filologickou fakultu Charkovské univerzity, než se odhodlala přihlásit k hereckému studiu do moskevského Divadelního učiliště Borise Ščukina, po jehož ukončení v roce 1970 nastoupila angažmá do souboru Vachtangovova divadla.
Na poč. její film. kariéry, kterou zahájila ve film. adaptacích děl klasické ruské literatury, hrála především kostýmní role statečných, a mnohdy trpících mladých žen, které se zříkají vlastního štěstí ve jménu vyšších mravních zásad: citlivá Líza Kalitinová, která z nešťastné lásky odchází do kláštera, v milostném dramatu podle Turgeněvovy novely Šlechtické sídlo (r. A. Končalovskij); Soňa Serebrjakovová v Čechovově Strýčku Váňovi (r. A. Končalovskij); kněžna Jekatěrina Trubecká, která následuje svého muže děkabristu do sibiřského vyhnanství, v ekranizaci poemy N. A. Někrasova Hvězda kouzelného štěstí (r. V. Motyl).
Všechny tyto hrdinky zdolávají svou trnitou cestu životem s nezlomnou vůlí, věrně oddány svým milovaným bližním i duchovním ideálům, a svá dramatická rozhodnutí prosazují bez vnějších emocionálních vznětů, s výmluvnou mlčenlivostí.
Její zasmušilý pohled, zdrženlivý půvab, něha a vnitřní napětí hereckého projevu, jež se vyznačuje strohostí výrazových prostředků a jemnou psychologickou drobnokresbou, začaly být záhy využívány i režiséry, kteří hledali nevšední ženský typ současnosti. Tuto sérii rolí pro ni předznamenal snímek Romance o zamilovaných (r. A. Končalovskij), kde si zahrála nehezkou Ljudu. V dramatu Cizí dopisy (r. I. Averbach) se proměnila v provinční učitelku Věru Ivanovnu, dědičku ruské kulturní tradice, ženu s mimořádným etickým cítěním, která taktně a trpělivě čelí útokům měšťáckého okolí.
Přesvědčivý portrét intelektuálky, nesmiřující se s citovou rutinou, do níž vyústilo její manželství, vytvořila v postavě Jevgenije Ševelevové v psychologickém dramatu Zvláštní žena (r. J. Rajzman).
Vyrovnanou, upřímnou a šlechetnou ženu, jejíž klid se pokouší narušit svým arogantním chováním kariéristicky zpupný bývalý manžel (Michail Uljanov), ztělesnila v psychologickém dramatu Beze svědků (r. N. Michalkov).
Dramatickými tóny je podbarvena také její role psychicky zdeptané učitelky Galiny Alexejevny, proti níž se spiknou nejenom její žáci, v psychologickém dramatu Homo novus (r. P. Erdőss).
V roce 1980 byla I. K. jmenována zasloužilou umělkyní RSFSR a roku 1981 získala Cenu leninského Komsomolu.
Na poč. její film. kariéry, kterou zahájila ve film. adaptacích děl klasické ruské literatury, hrála především kostýmní role statečných, a mnohdy trpících mladých žen, které se zříkají vlastního štěstí ve jménu vyšších mravních zásad: citlivá Líza Kalitinová, která z nešťastné lásky odchází do kláštera, v milostném dramatu podle Turgeněvovy novely Šlechtické sídlo (r. A. Končalovskij); Soňa Serebrjakovová v Čechovově Strýčku Váňovi (r. A. Končalovskij); kněžna Jekatěrina Trubecká, která následuje svého muže děkabristu do sibiřského vyhnanství, v ekranizaci poemy N. A. Někrasova Hvězda kouzelného štěstí (r. V. Motyl).
Všechny tyto hrdinky zdolávají svou trnitou cestu životem s nezlomnou vůlí, věrně oddány svým milovaným bližním i duchovním ideálům, a svá dramatická rozhodnutí prosazují bez vnějších emocionálních vznětů, s výmluvnou mlčenlivostí.
Její zasmušilý pohled, zdrženlivý půvab, něha a vnitřní napětí hereckého projevu, jež se vyznačuje strohostí výrazových prostředků a jemnou psychologickou drobnokresbou, začaly být záhy využívány i režiséry, kteří hledali nevšední ženský typ současnosti. Tuto sérii rolí pro ni předznamenal snímek Romance o zamilovaných (r. A. Končalovskij), kde si zahrála nehezkou Ljudu. V dramatu Cizí dopisy (r. I. Averbach) se proměnila v provinční učitelku Věru Ivanovnu, dědičku ruské kulturní tradice, ženu s mimořádným etickým cítěním, která taktně a trpělivě čelí útokům měšťáckého okolí.
Přesvědčivý portrét intelektuálky, nesmiřující se s citovou rutinou, do níž vyústilo její manželství, vytvořila v postavě Jevgenije Ševelevové v psychologickém dramatu Zvláštní žena (r. J. Rajzman).
Vyrovnanou, upřímnou a šlechetnou ženu, jejíž klid se pokouší narušit svým arogantním chováním kariéristicky zpupný bývalý manžel (Michail Uljanov), ztělesnila v psychologickém dramatu Beze svědků (r. N. Michalkov).
Dramatickými tóny je podbarvena také její role psychicky zdeptané učitelky Galiny Alexejevny, proti níž se spiknou nejenom její žáci, v psychologickém dramatu Homo novus (r. P. Erdőss).
V roce 1980 byla I. K. jmenována zasloužilou umělkyní RSFSR a roku 1981 získala Cenu leninského Komsomolu.