S prostředím divadla se důvěrně seznámil už v dětství, protože jeho otec byl režisérem a matka herečkou proslulého divadla Comédie Française.

Po ukončení školní docházky vystřídal řadu zaměstnání (mj. byl poslíčkem, obsluhoval dálnopis na poště a u Air France), než mu v patnácti letech zprostředkoval strýc, známý herec Antoine Balpêtrê, první divadelní roli.

Herecké vzdělání získal u Jeana Yonella na pařížské Konzervatoři, po jejímž ukončení vystupoval na jevišti ve hře Maturitní rok, kterou režíroval Yves Robert.

Od konce 50. let se uplatnil také ve filmu, kde na sebe výrazněji upozornil úlohou zhýčkaného, smrtelně nemocného Lorenza, mladšího z dvojice bratrů (Marcello Mastroianni), o jejichž osudech vypráví společenské drama podle románu Vasca Pratoliniho Rodinná kronika (r. V. Zurlini).

Rychlý vzestup jeho kariéry nastal v pol. 60. let, kdy byl oceněn Volpiho pohárem na MFF v Benátkách 1966 za roli novináře Michela v psychologickém dramatu Poloviční muž (r. V. De Seta) a venkovského mladíka uprostřed velkoměsta ve film. adaptaci románu Pía Baroji Hledání (r. A. Fons).

Ke zvýšení jeho popularity přispěla také postava zamilovaného námořníka Maxence v legendárním muzikálu Slečinky z Rochefortu (r. J. Demy).

Koncem 60. let založil vlastní produkční společnost Réggane Films, která se podílela na vzniku několika významných, umělecky a společensky závažných dokumentárních a hraných filmů (Z, Alžírská válka, Stav obležení, Tatarská poušť, Vítězství se zpěvy). Kromě finančních prostředků vložil do některých z nich také své herecké schopnosti, jak o tom svědčí psychologicky složitá postava podporučíka Giovanniho Droga, nově příchozího důstojníka do pouštní pevnosti, kde všichni marně čekají dlouhá léta na útok nepřítele, ve film. přepisu stejnojmenného existenciálního románu Dina Buzzatiho Tatarská poušť (r. V. Zurlini).

Vojenské uniformy mu bylo souzeno nosit i ve třech válečnýcn dramatech režiséra Pierra Schoendoerffera Četa 317, Krab-bubeník a Čest kapitána, v nichž ztělesnil francouzské důstojníky, do jejichž osudů neblaze zasáhla účast ve válečných konfliktech v Alžírsku a Indočíně.

V 80. letech, kdy byl oblíbeným představitelem ochránců zákona (mj. Černý talár pro vraha, Soudce, Slovo policajta), zaujal i citlivým portrétem úspěšného italského film. režiséra Salvatora Di Vity, vracejícího se po letech do rodného městečka na pohřeb dobráckého promítače (Philippe Noiret), který mu kdysi přiblížil svět filmu, v nostalgickém melodramatu Bio Ráj (r. G. Tornatore).

Pro ČTV o něm natočili Rudolf Tesáček a Jiří Žák v cyklu Francouzské rozhovory hodinový dokument s názvem Jacques Perrin, interview (1999).