Jan Brokoff byl barokní sochař a řezbář německého původu narozen na Slovensku, který později pracoval a žil v Čechách. Jeho synové Michal Jan Josef Brokoff a Ferdinand Maxmilián Brokoff byli též sochaři.
Kolem roku 1680 Brokoff odešel ze...
Životopis
Jan Brokoff byl barokní sochař a řezbář německého původu narozen na Slovensku, který později pracoval a žil v Čechách. Jeho synové Michal Jan Josef Brokoff a Ferdinand Maxmilián Brokoff byli též sochaři.
Kolem roku 1680 Brokoff odešel ze Slovenska a pracoval na různých místech zejména západních Čech. V roce 1692 se usadil na Starém Městě pražském, kde si otevřel dílnu na rohu Skořepky a Uhelného trhu, později v (dnes již neexistujícím) domě U Salátů na Národní třídě. V Praze Jan Brokoff (původně luterán) konvertoval ke katolictví. Se svou ženou Alžbětou měli čtyři děti - syny Michala Jana Josefa, Ferdinanda Maxmiliána, Antonína Šebestiána a dceru Annu Eleonoru. Michal Jan Josef a Ferdinand Maxmilián po otcově smrti převzali vedení rodinné sochařské dílny (mladší Ferdinand Maxmilian se stal nejvýznačnější osobností rodu), Antonín Šebestián se stal dvorním básníkem na Vídeňském dvoře.
Dílo
Jan Brokoff své rané práce vytvářel samostatně, na pozdějších dílech spolupracovali i jeho synové.
Mezi nejznámější díla Jana Brokoffa a také dílo, které jej v Praze záhy po vzniku proslavilo, patří bronzová socha svatého Jana Nepomuckého na Karlově mostě (1683). Tu, respektive dřevěnou sochu podle které se bronzová socha v Norimberku odlévala, ovšem Jan Brokoff provedl podle drobného terakotového modelu od vídeňského sochaře Matthiase Rauchmillera z roku 1681. Brokoff tuto drobnou sošku pouze dosti mechanicky převedl do životní velikosti. Dřevěná socha je dnes umístěna na hlavním oltáři pražského kostela svatého Jana Nepomuckého Na Skalce.[1]
Jan Brokoff je i autorem sousoší Piety (1695), které však bylo v roce 1859 z Karlova mostu přesunuto k nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského (nemocnice Pod Petřínem). Další dvě „mostní“ sousoší: Sv. Josef a Křest Kristův byly poničeny běhěm revoluce roku 1848 a dnes jsou součástí sbírek Lapidária Národního muzea). Doposud se však na Karlově mostě nalézá „sousoší trojice světic“ (svatá Alžběta, svatá Markéta, svatá Barbora) z roku 1707, na němž nepochybně pracoval se svými syny. S nimi se podílel i na sochařské výzdobě Toskánského paláce na Hradčanech, kde jsou autory alegorických soch Sedmera svobodných umění na atice a dvou erbů na průčelí.
Mimo Prahu vytvořil Jan Brokoff mnoho dalších uměleckých děl na různých místech v Čechách, například z lipového dřeva vyřezávané sochy svatých v kostele Sv. Barbory v Manětíně (1685), kamenné sochy na zámku v Klášterci nad Ohří (kolem 1686) a Červeném Hrádku, výzdobu krbu v Saturnově sále na zámku v Libochovicích, hlavní oltář v klášterním kostele Sv. Vojtěcha benediktinského kláštera v Broumově a další.
Význam
Jan Brokoff v žádném případě nepatří mezi nejvýznamnější české barokní sochaře. Jeho řezby jsou pouze průměrnými díly a práce v kameni budí vyslovené rozpaky. Sochařská kvalita ovšem zřetelně vzrostla ve chvíli, kdy v dílně začli působit Brokoffovi synové, především Ferdinand. Význam Jan Brokoffa tak paradoxně spočívá hlavně v tom, že je otcem slavného syna. Jan přitom poskytl Ferdinandovi nejen základní sochařské vyučení, ale také tehdy zcela mimořádnou možnost dalšího školení na vídeňské sochařské akademii.
Kolem roku 1680 Brokoff odešel ze Slovenska a pracoval na různých místech zejména západních Čech. V roce 1692 se usadil na Starém Městě pražském, kde si otevřel dílnu na rohu Skořepky a Uhelného trhu, později v (dnes již neexistujícím) domě U Salátů na Národní třídě. V Praze Jan Brokoff (původně luterán) konvertoval ke katolictví. Se svou ženou Alžbětou měli čtyři děti - syny Michala Jana Josefa, Ferdinanda Maxmiliána, Antonína Šebestiána a dceru Annu Eleonoru. Michal Jan Josef a Ferdinand Maxmilián po otcově smrti převzali vedení rodinné sochařské dílny (mladší Ferdinand Maxmilian se stal nejvýznačnější osobností rodu), Antonín Šebestián se stal dvorním básníkem na Vídeňském dvoře.
Dílo
Jan Brokoff své rané práce vytvářel samostatně, na pozdějších dílech spolupracovali i jeho synové.
Mezi nejznámější díla Jana Brokoffa a také dílo, které jej v Praze záhy po vzniku proslavilo, patří bronzová socha svatého Jana Nepomuckého na Karlově mostě (1683). Tu, respektive dřevěnou sochu podle které se bronzová socha v Norimberku odlévala, ovšem Jan Brokoff provedl podle drobného terakotového modelu od vídeňského sochaře Matthiase Rauchmillera z roku 1681. Brokoff tuto drobnou sošku pouze dosti mechanicky převedl do životní velikosti. Dřevěná socha je dnes umístěna na hlavním oltáři pražského kostela svatého Jana Nepomuckého Na Skalce.[1]
Jan Brokoff je i autorem sousoší Piety (1695), které však bylo v roce 1859 z Karlova mostu přesunuto k nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského (nemocnice Pod Petřínem). Další dvě „mostní“ sousoší: Sv. Josef a Křest Kristův byly poničeny běhěm revoluce roku 1848 a dnes jsou součástí sbírek Lapidária Národního muzea). Doposud se však na Karlově mostě nalézá „sousoší trojice světic“ (svatá Alžběta, svatá Markéta, svatá Barbora) z roku 1707, na němž nepochybně pracoval se svými syny. S nimi se podílel i na sochařské výzdobě Toskánského paláce na Hradčanech, kde jsou autory alegorických soch Sedmera svobodných umění na atice a dvou erbů na průčelí.
Mimo Prahu vytvořil Jan Brokoff mnoho dalších uměleckých děl na různých místech v Čechách, například z lipového dřeva vyřezávané sochy svatých v kostele Sv. Barbory v Manětíně (1685), kamenné sochy na zámku v Klášterci nad Ohří (kolem 1686) a Červeném Hrádku, výzdobu krbu v Saturnově sále na zámku v Libochovicích, hlavní oltář v klášterním kostele Sv. Vojtěcha benediktinského kláštera v Broumově a další.
Význam
Jan Brokoff v žádném případě nepatří mezi nejvýznamnější české barokní sochaře. Jeho řezby jsou pouze průměrnými díly a práce v kameni budí vyslovené rozpaky. Sochařská kvalita ovšem zřetelně vzrostla ve chvíli, kdy v dílně začli působit Brokoffovi synové, především Ferdinand. Význam Jan Brokoffa tak paradoxně spočívá hlavně v tom, že je otcem slavného syna. Jan přitom poskytl Ferdinandovi nejen základní sochařské vyučení, ale také tehdy zcela mimořádnou možnost dalšího školení na vídeňské sochařské akademii.