Jako prvorozený syn se Jan Welzl narodil 15. srpna 1868 v Zábřehu. Otec byl kloboučnickým tovaryšem, matka, která brzy ovdověla, si na živobytí vydělávala jako hokynářka a mlékařka v otevřeném mázhausu domu Pod Podloubím. Welzl, jemuž díky matčině živnosti v Zábřehu nikdo neřekl jinak než „Tvarohový Hanes“, nastoupil po ukončení školy do učení na zámečníka v nedaleké Zvoli. Po krátké době se ve svých 16 letech vydal do světa na zkušenou. Putoval pěšky přes Vídeň a Janov a prošel celý Balkán. Po krátkém pobytu v Zábřehu a vojenské službě odešel do Hamburku a zde se uchytil na zámořském parníku. Pracoval jako topič, strojník a pomocník v kuchyni.

Po této zkušenosti se dostal na stavbu transsibiřské magistrály a rozhodl se, že projde napříč Sibiří až k Severnímu ledovému oceánu. Štěstí, ani zdraví a odvaha jej neopouštěly. Nechal se dopravit na jeden z Novosibiřských ostrovů, lovil medvědy a brzy si získal respekt jako zručný řemeslník a obchodník s kožešinami. Se smečkou eskymáckých psů rozvážel po zaledněné Arktidě poštu a zboží.

Několikrát se přepravil na Aljašku, poznal zlatonosný Yukon, projížděl pověstné peřeje White Horse a Five Fingers. V roce 1903 byl na Novosibiřských ostrovech zvolen náčelníkem a nejvyšším soudcem. Jeho jméno bylo známo po celém Severu – bílí polárníci mu říkali Arctic Bird nebo Arctic Bismarck, domorodí Eskymáci Moojok Ojaak (Pojídač medvědů).

Někdy v roce 1924 (uváděno podle Welzlova vyprávění) ztroskotal se svou lodí Seven Sisters někde u Seatlu a zachránil si jen holý život. Americké úřady jej jako podezřelého cizince bez dokladů vyhostily a poslaly zpět do Evropy. Po třiceti letech se tak opět objevil v Hamburku, Praze a v prosinci 1928 v rodném Zábřehu. Navštěvoval známé, vyjížděl do okolních měst a vesnic, kde míval v nabitých sálech přednášky o svých neuvěřitelných dobrodružstvích na „Zlatém severu”.
Na jaře 1929 jej pozvali redaktoři Lidových novin Eduard Valenta a Bedřich Golombek do Brna, aby zde vyprávěl své životní příběhy, tak vznikly knihy, které mu (v úpravě obou redaktorů) zajistily nesmrtelnost nejen u nás, ale i ve světě: Po stopách polárních pokladů, Ledové povídky, Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě a především Třicet let na Zlatém severu.

Evropské konvence a touha po ledových pláních a drsné severské přírodě přiměly Welzla vydat se zpět na „Zlatý sever“. Své putování skončil v Dawsonu, na kanadsko–americké hranici. Dále na Novou Sibiř se již nedostal. Začal pracovat pro železniční a paroplavební společnost, ale už v roce 1930 si poranil záda a od té doby až do své smrti žil ze státní podpory. Vzdal se svého snu o návratu k Eskymákům, ale začal se zarputilostí sobě vlastní pracovat na vynálezu perpetuum mobile. Žil samotářsky, bez přátel, jen se svým psem. Zemřel 19. září 1948 ve věku 80 let a byl pochován na dawsonském obecním hřbitově.

V Zábřehu nese Welzlovo jméno jedna ze zdejších ulic. V roce 1998 zde byla odhalena Welzlova socha od Stanislava Lacha a o dva roky později byl jmenován čestným občanem města. S jeho odkazem je svázána řada místních kulturních, sportovních a společenských akcí, které se hlásí k legendě a dobrodružnému odkazu Jana Eskymo Welzla.

Každoročně se v Zábřeze na počátku roku koná festival Welzování. V průběhu měsíce probíhá řada akcí, které jsou zábavou, dobrodružstvím, recesí a také vzpomínkou na Jana Eskymo Welzla. Welzlovo filmobile je mezinárodní přehlídka cestovatelských filmů s tematikou putování, poznávání a dobrodružství. Netradiční závod lidských čtyřspřeží je vždy očekávanou atrakcí pro diváky i soutěžící všech věkových skupin. Do festivalu již tradičně patří také Wezlův kufr – běh s kufrem v ruce a doutníkem v ústech pořádaný na kopci Humenec. Sledovaností se chlubí i výstava fotografií s cestovatelskou tematikou Welzlovi následovníci, která provází festival po celou dobu jeho trvání. Připomínkou putování slavného rodáka je pro všechny účastníky také dubnový pochod Po stopách Eskymo Welzla a podzimní závod horských kol Welzlův cyklomaraton.