V letech 1929-32 studoval na Dramatickém oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze, kde byl mj. spolužákem Vlasty Fabianové a Jiřiny Stránské (své příští kolegyně v divadle D). Učili ho tu herci kvapilovské generace, např. Marie...
Životopis
V letech 1929-32 studoval na Dramatickém oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze, kde byl mj. spolužákem Vlasty Fabianové a Jiřiny Stránské (své příští kolegyně v divadle D). Učili ho tu herci kvapilovské generace, např. Marie Laudová-Hořicová, Rudolf Deyl st. nebo Anna Suchánková-Mlynářová. Při menších rolích na Národním divadle obdivoval zblízka zase Hilarovy protagonisty Václava Vydru st., Bedřicha Karena, Romana Tumu a Eduarda Kohouta. Vysoká postava mu umožnila, že se stal během konzervatoře mistrem republiky ve skoku do výšky (176 cm). Roku 1932 krátce pobyl v Kolektivu mladých herců u Viktora Šulce, žáka německého expresionistického režiséra Leopolda Jessnera. Zkouší štěstí na scénách Českého divadla v Olomouci, Městského divadla v Táboře a Jihočeského divadla v Českých Budějovicích.
V letech 1936-1941 se stává členem E. F. Burianova avantgardního divadla D. Zprvu zde hraje na malé scéně Mozartea, Jungmannova 30 a od roku 1939 na větším jevišti Na Poříčí (dnes Divadlo Archa). Od roku 1939 též vyučuje tělesnou výchovu v herecké škole Déčka. Rozvíjí své schopnosti pěvecké, taneční a recitační. Často jeho pohybových schopností využívala v baletních inscenacích souboru choreografka Jirsíková. Hned po nástupu alternuje s Vilémem Pfeifferem roli milovníka Jesenského v adaptaci Klicperovy komedie Každý něco pro vlast. Ve hře Paříž hraje prim je jedním z Villonových kumpánů. V První lidové suitě vytvořil ve Hře o sv. Dorotě Staršího kata, jehož vojenské pochodování a akci při popravě, zastavenou kvůli zpěvu anděla, zachytil filmový šot z provedení ve Valdštejnské zahradě v rámci výstavy Pražské baroko 1938. V téže inscenaci sehrál v Žebravém Bakusovi nápaditou maškaru báby s dědkem v nůši. V Českých pohádkách Boženy Němcové, zachycených na desce, představuje sedláka v pohádce O mlsné koze.V dramatizaci Věry Lukášové ztělesnil pantomimicky-taneční roli krutého Dona Pedra ve Věřině snu. Vystupoval zde s dlouhou dýmkou, jež z něj činila jakéhosi dvojníka pedofilního pana Lába, který Věru ohrožuje v reálném ději. (Po roce 1945 hrával právě pana Lába a natočil jeho rekonstrukci pro Zvukový archív E. F. Buriana a avantgardy v Divadelním oddělení Národního muzea.) Ve slavné Burianově inscenaci Dykova Krysaře (1940) byl „loutkově dřeveným“ Faustem, který v hospodě s velkými gesty spřádá své fantasmagorie, aby pak překvapivě zmizel. Toto kouzlo patrně inspirovalo zmizení Pištce v Reinhardtově inscenaci Miraklu. Při náhlém zhasnutí herec skočil za kulisu, kde stál inspicient a měl na prkně krabičku s pudrem, do kterého foukl. Když se vzápětí rozsvítilo, vypadalo to, jako by se v místech, kde stál prve Faust, ve vzduchu lehce zakouřilo…
Když v roce 1941 bylo D 41 zavřeno gestapem, byl Kühnmund se souborem převzat do Městských divadel pražských (Vinohrady a Komorní divadlo, které tak získaly i scénu Na Poříčí). V roce 1943 byl však propuštěn a do roku 1944 působil v Horáckém divadle v Třebíči. Po E. F. Burianově návratu se stal na čas členem jeho obnoveného souboru. Hlavní úkol ho čekal v roli Tybalta v inscenaci Romeo a Julie – Sen jednoho vězně (13. 9. 1945). Jeho postava ztělesňovala zároveň esesáka a Smrt. Na černém kostýmu měl bíle namalované kosti a k tomu červený plášť. Režisér žádá, aby byl „celý šedivý, rozcuchaný, bílý obličej, lícní kosti je třeba vyznačit líčením, namísto očí – díry, černé rty, kontury nalíčit stříbrem; Tybalt by měl mít rukavice se stříbrnými nehty, které nikdy nesundavá.“ Romeo ho při souboji probodl na vrcholu jevištní konstrukce, odkud Tybalt postupně padal. Režisér zde využil hercovy sportovní minulosti. (Podrobná rekonstrukce Jiřího Seydlera viz Acta scaenographica, 1 – X, září 1969. Srv. Milan Lukeš o této inscenaci, Theatralia, V, Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et historica, 5, 1978.)
V letech 1946-1951 působil Kühnmund jako člen Realistického divadla v Praze, kde ho týdeníkový šot zachytil, jak řídí schůzi. V letech 1951-1968 přešel znovu do Divadla na Vinohradech, které se tehdy stalo Divadlem československé armády. Na tomto divadle však již hrál převážně menší role. Z řady jeho filmových úloh připomeňme aspoň bakaláře před Siónem v prvním československém barevném filmu Jan Roháč z Dubé (1947), Chrudimského v zakázaném filmu Smuteční slavnost (natočen 1969, premiéra až 1990!) či nacistického generála Alfreda Jodla, který podepisuje kapitulaci Německa, pro kterého ho předurčila fyzická podoba ve filmu Osvobození Prahy (1975).
Významná je též role hřímajícího biskupa v barevné televizní inscenaci o Jeronýmovi Pražském, Ohnivý máj (1974).
PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog
V letech 1936-1941 se stává členem E. F. Burianova avantgardního divadla D. Zprvu zde hraje na malé scéně Mozartea, Jungmannova 30 a od roku 1939 na větším jevišti Na Poříčí (dnes Divadlo Archa). Od roku 1939 též vyučuje tělesnou výchovu v herecké škole Déčka. Rozvíjí své schopnosti pěvecké, taneční a recitační. Často jeho pohybových schopností využívala v baletních inscenacích souboru choreografka Jirsíková. Hned po nástupu alternuje s Vilémem Pfeifferem roli milovníka Jesenského v adaptaci Klicperovy komedie Každý něco pro vlast. Ve hře Paříž hraje prim je jedním z Villonových kumpánů. V První lidové suitě vytvořil ve Hře o sv. Dorotě Staršího kata, jehož vojenské pochodování a akci při popravě, zastavenou kvůli zpěvu anděla, zachytil filmový šot z provedení ve Valdštejnské zahradě v rámci výstavy Pražské baroko 1938. V téže inscenaci sehrál v Žebravém Bakusovi nápaditou maškaru báby s dědkem v nůši. V Českých pohádkách Boženy Němcové, zachycených na desce, představuje sedláka v pohádce O mlsné koze.V dramatizaci Věry Lukášové ztělesnil pantomimicky-taneční roli krutého Dona Pedra ve Věřině snu. Vystupoval zde s dlouhou dýmkou, jež z něj činila jakéhosi dvojníka pedofilního pana Lába, který Věru ohrožuje v reálném ději. (Po roce 1945 hrával právě pana Lába a natočil jeho rekonstrukci pro Zvukový archív E. F. Buriana a avantgardy v Divadelním oddělení Národního muzea.) Ve slavné Burianově inscenaci Dykova Krysaře (1940) byl „loutkově dřeveným“ Faustem, který v hospodě s velkými gesty spřádá své fantasmagorie, aby pak překvapivě zmizel. Toto kouzlo patrně inspirovalo zmizení Pištce v Reinhardtově inscenaci Miraklu. Při náhlém zhasnutí herec skočil za kulisu, kde stál inspicient a měl na prkně krabičku s pudrem, do kterého foukl. Když se vzápětí rozsvítilo, vypadalo to, jako by se v místech, kde stál prve Faust, ve vzduchu lehce zakouřilo…
Když v roce 1941 bylo D 41 zavřeno gestapem, byl Kühnmund se souborem převzat do Městských divadel pražských (Vinohrady a Komorní divadlo, které tak získaly i scénu Na Poříčí). V roce 1943 byl však propuštěn a do roku 1944 působil v Horáckém divadle v Třebíči. Po E. F. Burianově návratu se stal na čas členem jeho obnoveného souboru. Hlavní úkol ho čekal v roli Tybalta v inscenaci Romeo a Julie – Sen jednoho vězně (13. 9. 1945). Jeho postava ztělesňovala zároveň esesáka a Smrt. Na černém kostýmu měl bíle namalované kosti a k tomu červený plášť. Režisér žádá, aby byl „celý šedivý, rozcuchaný, bílý obličej, lícní kosti je třeba vyznačit líčením, namísto očí – díry, černé rty, kontury nalíčit stříbrem; Tybalt by měl mít rukavice se stříbrnými nehty, které nikdy nesundavá.“ Romeo ho při souboji probodl na vrcholu jevištní konstrukce, odkud Tybalt postupně padal. Režisér zde využil hercovy sportovní minulosti. (Podrobná rekonstrukce Jiřího Seydlera viz Acta scaenographica, 1 – X, září 1969. Srv. Milan Lukeš o této inscenaci, Theatralia, V, Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et historica, 5, 1978.)
V letech 1946-1951 působil Kühnmund jako člen Realistického divadla v Praze, kde ho týdeníkový šot zachytil, jak řídí schůzi. V letech 1951-1968 přešel znovu do Divadla na Vinohradech, které se tehdy stalo Divadlem československé armády. Na tomto divadle však již hrál převážně menší role. Z řady jeho filmových úloh připomeňme aspoň bakaláře před Siónem v prvním československém barevném filmu Jan Roháč z Dubé (1947), Chrudimského v zakázaném filmu Smuteční slavnost (natočen 1969, premiéra až 1990!) či nacistického generála Alfreda Jodla, který podepisuje kapitulaci Německa, pro kterého ho předurčila fyzická podoba ve filmu Osvobození Prahy (1975).
Významná je též role hřímajícího biskupa v barevné televizní inscenaci o Jeronýmovi Pražském, Ohnivý máj (1974).
PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog
