Jan Štursa vynikající český sochař, jeden ze zakladatelů českého moderního sochařství.

Po skončení měšťanky se Jan chtěl stát zahradníkem; avšak jeho otec si přál, aby jeho syn byl krejčí. Tento záměr však otci rozmluvil Štursův učitel kreslení Jan Šimek, který rozpoznal jeho mimořádný talent. Mladý Štursa se tak vydal studovat sochařsko-kamenickou školu v Hořicích, kterou absolvoval (1898) s mimořádně dobrými výsledky.

Po škole začal Štursa pracovat v lomu v Mittelsteinu a v kamenické dílně bří. Zeidlerů v Berlíně. S praci však již v roce 1899 skončil a přihlásil se na Akademii výtvarných umění v Praze, kde úspěšně složil zkoušky a byl přijat ke studiu u J.V. Myslbeka.

V Myslbekově ateliéru vznikaly Štursovy první akty; dívčí akt Z lázně - zaujal Myslbeka natolik, že ho v roce 1903 nechal odlít do bronzu a následně vystavit na rektorátě AVU. Štursa úspěšně absolvoval akademii (1904) a od roku 1908 již pracoval jako Myslbekův asistent (v podstatě až do vypuknutí I. světové války).

Za války sloužil u 81. pluku v Jihlavě, krátce na to se dostal na frontu u Haliče. Po zranění a pobytu v nemocnici se vrátil zpět do Jihlavy, kde pobýval až do roku 1916, kdy ho z vojenské služby vysvobodilo jmenovaní prof. na Akademii výtvarných umění v Praze po smrti Stanislava Suchardy. Na akademii zpočátku vedl medailérskou školu. V roce 1919 se stal nástupcem J.V. Myslbeka v roce 1922 se stal rektorem AVU a tuto funkci zastával až do roku 1924.

28. dubna 1925 se Štursa zúčastnil instalace své sochy Dar nebes a země v Moderní galerii v pražské Stromovce.
Po návratu do svého ateliéru na AVU se těžce postřelil a na následky zranění 2. května 1925 zemřel.
Pohřben byl 5. května 1925 na Slavíně Vyšehradského hřbitova.
"In memoriam" mu byla udělema cena Grand prix na Světové dekorativní výstavě v Paříži a v roce 1926 byla na jeho počest uspořádána posmrtná souborná výstava jeho díla v Zrcadlové síni Klementina v Praze.

Dílo :
Již od ranného dětství byl Štursa nadaný kreslíř. Během studia v Hořicích vznikaly jeho sochařské prvotiny. Pro Štursu byl základním materiálem bronz a kámen, ke kterému přilnul již na studiích v Hořicích. Teprve až na Akademii začal krystalizovat osobitý profil jeho díla. Jeho učitel a vzor Josef Václav Myslbek byl Štursovým nadáním nadšen, patřil k jeho nejlepším žákům, avšak později se Myslbekovo klasické dílo dostává do konfliktu se Štursovým citlivým a volným stylem tvorby.

V ateliéru J.V.Myslbeka vznikaly první dívčí akty. Zpočátku byl ovlivněn secesním symbolismem - usiloval o poetické ztvárňování niterního světa člověka, např. Z lázně (1903), Život uniká (1904), Puberta (1905), Melancholické děvče (1906). Později se přiklonil ke smyslovému uchopení plného tvaru zralého ženského těla např. Eva (1908), Sedící Eva (1908 až 1909), Sulamit Rahu (1910), Toileta (1910). Také byl ovlivněn kubismem - reliéf Umění pro Mánesův most.

Po první světové válce reagoval na tragické zážitky z fronty. Důkazem je jeho dílo Pohřeb v Karpatech (1918) pro které Štursa našel inspiraci z reportážní fotografie otištěné v časopise Das Neuste im Bilde z roku 1915. Dalším významným dílem reagujícím na hrůzy války byla socha s názvem Raněný z roku 1921.

Poválečná plastika Hráč na niněru (1919) předznamenávala estetiku civilismu. V podstatě neopouštěl základní východiska své zralé tvorby - hledání duchovního pojetí smyslového tvaru v bezprostředním kontaktu s viděnou realitou, které v poválečném období dospělo do polohy harmonické modelace — Dar nebes a země (1917 až 1918), Vítězství (1921).

V posledních letech svého života se věnoval převážně portrétní tvorbě. Známé jsou především portréty - Max Švabinský (1918), T.G. Masaryk (1920 až 1921), Alois Jirásek (1921), Jan Ámos Komenský (1922 až 1923), Marie Hüaž 1923), Marie Hübnerová (1924), Leoš Janáček (1924), Božena Němcová (1924) a Bedřich Smetana (1924);

Jan Štursa byl nejen vynikajícím umělcem, ale také významným pedagogem. Na Akademii výtvarných umění v Praze odchoval celou generaci sochařů označovanou jako Štursova škola.

Mezi jeho žákyně a žáky patřily :
Josef Jiříkovský, Václav Žalud, Karel Dvořák, Otakar Švec,
Břetislav Benda, Jan Lauda, Bedřich Stefan, Marie Durasová, Marie Jirásková, Marie Wagnerová, Vincenc Makovský, Josef Wagner, Hana Wichterlová;

Významná díla :
Život uniká (1904) - sádra, Národní galerie hl.m. Prahy;
Puberta (1905) - bronz, NG hl.m. Prahy;
Před koupelí (1906) - mramor, NG hl.m. Prahy;
Melancholické děvče (1906) - vápenec, NG hl.m. Prahy;
Primavera (1907) - mramor, NG hl.m. Prahy;
Eva (1908-1909) - bronz, NG hl.m. Prahy;
Koupání vlasů (1908) - mramor, NG Prahy;
Toileta (1910) - mramor, NG hl.m. Prahy;
Ráno (1910) - bronz, NG hl.m. Prahy;
Sulamit Rahu (1910-1911) - bronz, NG hl.m. Prahy;
Humanita a Práce (1911-1913) bronz, NG hl.m. Prahy;
Humanita a Práce, 1912 - 1913, žula, pylony Hlávkova mostu v Praze
Humanita, (1912-1913) - bronz, NG hl.m. Prahy
Odpočívající tanečnice, (1913) - bronz, NG hl.m. Prahy;
Práce, (1911-1913), bronz, NG hl.m. Prahy;
Pohřeb v Karpatech, (1918) - NG hl.m. Prahy;
Ikaros, (1919) - bronz, NG hl.m. Prahy;
Raněný, (1920-1921) - bronz, NG hl.m. Prahy;
Vítězství, (1921) - bronz, NG hl.m. Prahy;
Podobizna Hany Kvapilové, (1918) - mramor, foyer Národního divadla v Praze;
Podobizna Maxe Švabinského, (1918) - bronz, NG hl.m. Prahy;
Pomník Svatopluka Čecha, (1918-1924) - bronz, Čechovy sady v Praze;
Podobizna Eduarda Vojana, (1919-1920) - bronz, foyer Národního divadla v Praze;
Podobizna Boženy Němcové, (1924) - bronz, Panteon Národního divadla v Praze;
Podobizna Leoše Janáčka, (1919-1920) - bronz, foyer Národního divadla v Brně;
Pomník Bedřicha Smetany, (1924) - bronz, Litomyšl;