Míla Pačová, vlastním jménem Jaromíra Pačová, provdána Krčmářová (11. dubna 1887 Praha – 20. března 1957 Praha) byla česká herečka.
Herectví se na divadle profesionálně věnovala od roku 1911. V letech 1921 – 1934 byla členkou souboru...
Životopis
Míla Pačová, vlastním jménem Jaromíra Pačová, provdána Krčmářová (11. dubna 1887 Praha – 20. března 1957 Praha) byla česká herečka.
Herectví se na divadle profesionálně věnovala od roku 1911. V letech 1921 – 1934 byla členkou souboru Vinohradského divadla, poté až do své smrti členka Národního divadla. Byla provdána za univerzitního profesora JUDr. Krčmáře. Po 2. světové válce jezdila do své venkovské vily v Třemošnici pod hradem Lichnice ve východních Čechách, i zde si ráda zahrála s místními ochotníky.
Mládí
Míla Pačová pocházela z rodiny zámožného architekta, zpočátku se rozhodovala mezi herectvím a malířstvím. Otec jí umožnil studia u malíře Ferdinanda Engelmüllera a posléze v Paříži (1910, Académie de la grande Chaumiére). Malířství a kresbám, zvláště vtipným karikaturám, se věnovala po celý život, ale za svou životní dráhu si zvolila herectví, které soukromě studovala u Marie Hübnerové a Karla Želenského.
Divadlo
V roce 1911 začala hrát v Uranii, kde hrála s výjimkou sezóny 1913 – 1914, kdy hrála ve Švandově divadle, do roku 1918. Poté tři roky přecházela mezi různými společnostmi v Praze, hrála i mezi ochotníky, měla podíl na založení Komorní scény v Mozarteu roku 1919. Roku 1921 ji Jaroslav Kvapil angažoval do Divadla na Vinohradech. Na Vinohradech plně vyzrála a zhostila se řady zajímavých rolí, např. Anči v Langerově Periferii nebo Ariely v Shakespearově Bouři. Na počátku třicátých let hrála zde po boku Zdeňka Štěpánka, Františka Smolíka, Františka Kreuzmanna, Olgy Scheinpflugové a dalších.
Roku 1934 získala angažmá v Národním divadle, jemuž už zůstala věrná až do smrti. Přišla sem už jako vyzrálá herečka, ale v tamní konkurenci už nemohla tolik zářit, z rolí zralých žen připomeňme Roubínkovou v Jiráskově M. D. Rettigové, Kláskovou v Jiráskově Lucerně nebo Akulinu Ivanovnu v Gorkého Měšťácích.
Míla Pačová byla inteligentní herečka plná temperamentu s jemnou elegancí a půvabnou koketně houpavou chůzí, typická byla její překotná mluva, která pomáhala humornému tónu jejího herectví. Studium malířství využívala i hereckém projevu, zvláště v mimice, gestu a při výběru kostýmů. Veřejně vystupovala i jako recitátorka, např. 1936 recitovala pohádky B. Němcové pro Společnost Boženy Němcové. Přednes uplatnila i v rozhlase, s nímž spolupracovala od konce 20. let, její hlas se zachoval na gramofonových deskách Ultraphon.
Film
Její filmová práce byla jen příležitostná, začínala už v němé éře roku 1913 ve filmu Pan profesor, nepřítel žen. Žádná z šesti „němých“ rolí se však svojí výrazností do historie filmu nezapsala. Ve zvukovém filmu hrála poprvé až r. 1935, kdy se mihla v životopisném snímku Milan Rastislav Štefánik. Za okupace ztvárnila několik postav dam z vyšší společnosti (Artur a Leontýna (1940), Preludium (1941), Jarní píseň (1944)). Životní byla role ve filmu Miroslava Cikána U pěti veverek (1944), v níž jí na tělo byla ušita role chamtivé domácí Filomény Houbičkové, tvořící protipól dobráckém manželovi (Jindřich Plachta) i své sestře (Růžena Nasková). Nasková s Pačovou vytvořily v tomto filmu nádherné protipóly dobra a zla. Po válce si pak ještě zahrála tři role, v poslední ve filmu Jan Žižka (1955) hrála postavu manželky staroměstského purkmistra Tomáše.
Ocenění
- 1929 Státní cena
- 1953 titul zasloužilá umělkyně
Herectví se na divadle profesionálně věnovala od roku 1911. V letech 1921 – 1934 byla členkou souboru Vinohradského divadla, poté až do své smrti členka Národního divadla. Byla provdána za univerzitního profesora JUDr. Krčmáře. Po 2. světové válce jezdila do své venkovské vily v Třemošnici pod hradem Lichnice ve východních Čechách, i zde si ráda zahrála s místními ochotníky.
Mládí
Míla Pačová pocházela z rodiny zámožného architekta, zpočátku se rozhodovala mezi herectvím a malířstvím. Otec jí umožnil studia u malíře Ferdinanda Engelmüllera a posléze v Paříži (1910, Académie de la grande Chaumiére). Malířství a kresbám, zvláště vtipným karikaturám, se věnovala po celý život, ale za svou životní dráhu si zvolila herectví, které soukromě studovala u Marie Hübnerové a Karla Želenského.
Divadlo
V roce 1911 začala hrát v Uranii, kde hrála s výjimkou sezóny 1913 – 1914, kdy hrála ve Švandově divadle, do roku 1918. Poté tři roky přecházela mezi různými společnostmi v Praze, hrála i mezi ochotníky, měla podíl na založení Komorní scény v Mozarteu roku 1919. Roku 1921 ji Jaroslav Kvapil angažoval do Divadla na Vinohradech. Na Vinohradech plně vyzrála a zhostila se řady zajímavých rolí, např. Anči v Langerově Periferii nebo Ariely v Shakespearově Bouři. Na počátku třicátých let hrála zde po boku Zdeňka Štěpánka, Františka Smolíka, Františka Kreuzmanna, Olgy Scheinpflugové a dalších.
Roku 1934 získala angažmá v Národním divadle, jemuž už zůstala věrná až do smrti. Přišla sem už jako vyzrálá herečka, ale v tamní konkurenci už nemohla tolik zářit, z rolí zralých žen připomeňme Roubínkovou v Jiráskově M. D. Rettigové, Kláskovou v Jiráskově Lucerně nebo Akulinu Ivanovnu v Gorkého Měšťácích.
Míla Pačová byla inteligentní herečka plná temperamentu s jemnou elegancí a půvabnou koketně houpavou chůzí, typická byla její překotná mluva, která pomáhala humornému tónu jejího herectví. Studium malířství využívala i hereckém projevu, zvláště v mimice, gestu a při výběru kostýmů. Veřejně vystupovala i jako recitátorka, např. 1936 recitovala pohádky B. Němcové pro Společnost Boženy Němcové. Přednes uplatnila i v rozhlase, s nímž spolupracovala od konce 20. let, její hlas se zachoval na gramofonových deskách Ultraphon.
Film
Její filmová práce byla jen příležitostná, začínala už v němé éře roku 1913 ve filmu Pan profesor, nepřítel žen. Žádná z šesti „němých“ rolí se však svojí výrazností do historie filmu nezapsala. Ve zvukovém filmu hrála poprvé až r. 1935, kdy se mihla v životopisném snímku Milan Rastislav Štefánik. Za okupace ztvárnila několik postav dam z vyšší společnosti (Artur a Leontýna (1940), Preludium (1941), Jarní píseň (1944)). Životní byla role ve filmu Miroslava Cikána U pěti veverek (1944), v níž jí na tělo byla ušita role chamtivé domácí Filomény Houbičkové, tvořící protipól dobráckém manželovi (Jindřich Plachta) i své sestře (Růžena Nasková). Nasková s Pačovou vytvořily v tomto filmu nádherné protipóly dobra a zla. Po válce si pak ještě zahrála tři role, v poslední ve filmu Jan Žižka (1955) hrála postavu manželky staroměstského purkmistra Tomáše.
Ocenění
- 1929 Státní cena
- 1953 titul zasloužilá umělkyně