Jaroslav Hurt byl český herec a režisér, divadelní ředitel a pedagog.

Pocházel z herecké rodiny, na divadle začínal jako technik. Do roku 1925 působil v Národním divadle, současně se věnoval pedagogické činnosti. Vyučoval na pražské konzervatoři a na právnické fakultě UK, kde přednášel řečnictví. Napsal také knihu Řečnictví v teorii a praxi (1939). Působil i v rozhlasovém vysílání a ve filmu. Byl manželem zpěvačky Vlasty Loukotkové.

Jaroslav Hurt byl synem herce a divadleního ředitele Jana Hurta, jeho bratr Josef Hurt byl také divadelním ředitelem a výtvarníkem. Gymnázium studoval v Jindřichově Hradci, ale v sextě studia ukončil. R. 1893 odešel za otcem, ředitelem Divadla a Arény u Deutschů v Praze, kde pracoval jako technický pracovník a nápověda.Protože se rozhodl stát se hercem, školil se také soukromě u Josefa Šmahy. Sedm let putoval mezi různými společnostmi, hrál u Kokoškové, Dobrovolného, Choděry, Chmelenského, Štětky aj. V letech 1904 - 1906 získal konečně angažmá v Plzni, odkud si ho Jaroslav Kvapil převzal r. 1906 do souboru Národního divadla v Praze.

Národní divadlo v Praze se stalo domovem Jaroslava Hurta téměř na dvacet let, působil tu jako herec i režisér, po Kvapilově odchodu z divadla po něm převzal vedení činohry (1919 - 1921). Mezi jeho významné herecké role v Národním divadle patří Jago (Othello) a Polonius (Hamlet) v shakespearovském cyklu r. 1916, vodník Ivan v Jiráskově Lucerně (1905) a několik nastudování Vojnara (Alois Jirásek, Vojnarka).

Jako velký obdivovatel Jaroslava Kvapila vyznával jeho hereckou školu psychologického realismu, v němž rád ztvárňoval postavy s ostrým až sarkastickým slovním vyjadřováním. Jeho mimika byla úsporná, gesta pevná, jeho artikulace byla precizní a osobitě řezaná. Často se dostával do konfliktu s Eduardem Vojanem, jehož v dialozích často přehrával. R. 1920 byl iniciátorem začlenění Stavovského divadla jako druhé scény Národního divadla. R. 1922 se postavil proti novému šéfovi K. H. Hilarovi, s nímž měl rozpory ke způsobu hereckého vyjadřování, směřujícího k expresionismu, vzdal se funkce šéfa činohry a r. 1925 z divadla odešel.

R. 1927 se stal prvním stálým režisérem rozhlasových činoher v Radiojournalu, když zde již od r. 1925 hostoval. Od r. 1932 byl pak šéfrežisérem. Už v listopadu 1925 přednesl v rozhlase monolog z Moliérova Misantropa. Od svých režijních počátků se snažil dokázat, že činoherní děj je možné v rozhlase realizovat i bez vizuálních počitků, především doplňováním různých zvukových efektů, které dokreslují místo děje, atmosféru, postavy i děj samotný. Specifiku rozhlasového vedení herce viděl ve zdůraznění patosu ve vyjadřování, melodičnosti přednesu, správného a vhodného akcentu. K tomu se hodila klasická melodramata, v lednu 1928 bylo uvedeno melodrama Jaroslava Vrchlického s hudbou Zdeňka Fibicha Námluvy Pelopovy. Po úspěchu této hry byla uvedena i druhá část Vrchlického trilogie, Smír Tantalův, kde hráli např. Bedřich Karen, Václav Vydra, Eva Vrchlická a Jarmila Kronbauerová. Pro rozhlasovou práci vytvořil stálou skupinu mladých herců, s níž spolupracoval. Roku 1939 odešel Hurt do důchodu.

Těsně před koncem války se Hurt na čas vrátil do divadla, aby vedl Divadlo práce, pozdější Revoluční scénu (hrála v Komorním divadle). Po zrušení této scény Hurt působil jako šéf činohry a režisér v Českých Budějovicích (1945 - 1950).

V letech 1919 - 1927 byl Jaroslav Hurt profesorem dramatického oddělení pražské konzervatoře, mezi jeho žáky patřili Ladislav Boháč, Marie Glázrová, Otomar Korbelář, Miloš Nedbal, Jan Pivec, Světla Svozilová aj., v letech 1926 - 1934 přednášel řečnictví na právnické fakultě Univerzity Karlovy.

Hurtova práce u filmu nebyla rozsáhlá. Před 1. světovou válkou pomáhal jako herec u společnosti ASUM, pro kterou také režíroval svůj jediný film, Falešný hráč. Většina filmů se nezachovala, významná byla role v historickém filmu Stavitel chrámu, dnešní divák si ho může postřehnout v dosud hraném filmu Voskovce a Wericha Peníze nebo život, kde hrál nastávajícího tchána Jiřího Voskovce.