Do světa filmu se dostala ve třinácti a hned zazářila. Možná byste si nevzpomněli na názvy filmů, ve kterých hrála, ale na krásnou, dlouhovlasou dívku s plachým pohledem víly (kterou si ostatně také zahrála v pohádce Malá mořská víla) si jistě...
Životopis
Do světa filmu se dostala ve třinácti a hned zazářila. Možná byste si nevzpomněli na názvy filmů, ve kterých hrála, ale na krásnou, dlouhovlasou dívku s plachým pohledem víly (kterou si ostatně také zahrála v pohádce Malá mořská víla) si jistě pamatujete.
Vstoupila na stříbrné plátno díky jednomu z nejvýznamnějších českých režisérů - Jaromilu Jirešovi - a bylo to v době, kdy snový a surrealistický film Valerie a týden divů byl posledním projevem tvůrčí svobody - nejen obecně, ale i režiséra Jaromila Jireše.
V sedmdesátých letech byla Jaroslava Schallerová jednou z nejobsazovanějších českých hereček. Nikdy ale nebyla profesionálkou a k natáčení si "odskakovala" ze svého civilního života. Oslovovali ji na ulici a dokonce vznikl její fanklub.
Film Valerie a týden divů (1970) byl pro Jaroslavu Schallerovou osudový v mnoha směrech. Jednak nastartoval její velmi úspěšnou hereckou dráhu a jednak se na něm seznámila se svým pozdějším manželem. "Ve třinácti jsem se na natáčení platonicky zamilovala. Dělal sportovní gymnastiku, byl to akrobat a na tom filmu také pracoval. Byl o devět let starší a také si mě tehdy všiml. A pak se z něj stal takový rodinný kamarád, chodil k nám občas na návštěvu, jen tak na kafe, pak jsme spolu začali chodit a pak, když mi bylo dvacet, jsme se vzali. Je to jako z červený knihovny," směje se paní Jaroslava, která se jmenuje po manželovi Poradová.
Kromě naší země točila tehdy hodně i v Maďarsku (hrála ve filmech tak slavných režisérů, jako byli Miklós Jancsó nebo Zoltán Fábri) a v NDR a byla tam všude známější než u nás. Svatbou a narozením synů pro Jaroslavu skončilo to hektické období, kdy takzvaně šla z filmu do filmu. "Začalo to tak, že v roce 1968 nechtěla jít moje kamarádka na konkurs, na film Valerie a týden divů, sama. Tak jsem šla s ní, no a přišla jsem o kamarádku, protože tu roli jsem dostala já," vzpomíná paní Jaroslava na konkurs, kam tehdy přišlo asi 1500 děvčat a ona prošla úspěšně všemi koly.
"Představu o tom, že budu herečka, jsem žádnou neměla, ale chodila jsem na rytmiku, na uměleckou gymnastiku, na balet a představovala jsem si, že budu jednou hadí žena, která vystupovala ve varieté ve Vodičkově ulici, kde jsme tehdy bydleli," směje se. "Až když jsem začala točit, tak atmosféra těch šminek a toho prostředí - to mě začalo bavit, ale že bych za to dala všechno, to zase ne."
Od sedmé třídy základní školy už Jaroslava chodila do školy, když ostatní nechodili, psala písemky, když ostatní už je měli dávno napsané, a točila jeden film za druhým. "Byla jsem ve společnosti filmařů, maskérů a osvětlovačů. Prostě v takové té velké filmařské rodině; všichni si mě pamatovali z Valerie, kdy mi bylo třináct a kde mě skoro vychovávali. Já byla na tu práci na place úžasně vycvičená," vzpomíná Jaroslava.
Na zkoušky na konzervatoř Jarka pochopitelně šla (přijímací testy psali vedle sebe s dalším nepřijatým hereckým talentem Romanem Skamenem) a jako mnoho dalších hereckých dětí se nedostala. "Já v té době točila v Maďarsku a bylo mi řečeno, že jsem už zkažená filmem." Dostala dokonce nabídku od slavného režiséra Zoltána Fábriho, který učil herectví na akademii, že když udělá státnici z maďarštiny, tak ji přijme na herectví v Budapešti. "Byla to sice hezká poklona, ale nešlo to. Byla jiná doba a byl by to problém. A taky, co bych dělala s herectvím v Maďarsku," vzpomíná paní Jaroslava.
A tak točila v Praze ve filmech různých známých režisérů, učila se prodavačkou a byla opravdu ostřílenou, zkušenou herečkou. Na Barrandově byla "zavedená" a známá a dnes přiznává, že asi nebyla dostatečně rvavá a energická na to, aby si prosadila herectví jako svou životní cestu.
Jaroslava Schallerová natočila do této doby neuvěřitelných 40 filmů. Nejvíc v sedmdesátých letech, ale nabídky přicházely i potom. Naposled byla k vidění v seriálu Křeček v noční košili. To všechno vždy vedle svého normálního, civilního zaměstnání. "Když kluci byli větší, tak jsem ještě sem tam natočila nějaký film," vzpomíná Jaroslava. Po revoluci absolvovala kosmetický institut, se svou sestrou začaly v tomto oboru podnikat a paní Jarka si někdy prý "střihne" malou reklamu a přiznává, že když se rozsvítí v ateliéru světla, začíná být přece jenom trochu sentimentální.
Je vdaná. Má dva syny - Ondřeje (28 let), Pavla (25 let) a dvouletého vnuka Ondřeje.
Některé z filmů : Valerie a týden divů (J. Jireš), My ztracený holky (A. Kachlík), 30 panen a Pythagoras (P. Hobl), Zlá noc (V. Matějka), Láska (K. Kachyňa), Malá mořská víla (K. Kachyňa), Píseň o stromu a růži (L. Rychman), Kočičí princ (O. Koval), Útěky domů (J. Jireš)... atd.
Simona Oktábcová
Jaroslava Schallerová vyrůstala v Praze, její otec hrál ochotnické divadlo, Jaroslava chodila do baletu a na sportovní gymnastiku, ale na uměleckou dráhu nepomýšlela. Jako třináctiletá ale překvapivě vyhrála konkurz na hlavní roli ve filmu VALERIE A TÝDEN DIVŮ (1970) režiséra Jaromila Jireše. Herecky neškolená dívka zaujala v tomto poetickém snímku svým hereckým projevem a pohybovým nadáním (pouze hlas byl nahrazen dabingem Slávky Hozové). Mezinárodní úspěch Jirešova filmu a zajímavý dívčí typ Jaroslavy Schallerové způsobil, že se vzápětí stala objektem zájmu nejen u nás, ale i v zahraničí.
Ještě v témže roce hrála Schallerová v českém filmu SVATBY PANA VOKA (1970), prosadila se ale také v maďarské kinematografii a hrála ve filmech SZÉP LÁNYOK, NE SÍRJATOK (Krásné dívky, neplačte, 1970) a ÉGI BARÁNYI (Agnus Dei, 1970). I u nás byl pak uveden další maďarský film, těžko stravitelný alegorický příběh MRAVENIŠTĚ (Hangyaboly, 1971), kde Schallerová hrála jednu z hlavních rolí. Po dokončení základní školy uvažovala Schallerová původně o zdravotnickém vzdělání, pod vlivem čerstvě nabytých zkušeností se ale přihlásila na konzervatoř. Tam ale nebyla přijata jako řada jiných dětských filmových hvězd právě kvůli své práci pro film, chápané divadelními pedagogy jako deformující. Nakonec se vyučila prodavačkou a v této profesi také pracovala.
Nadále ale po celá 70. léta točila filmy a stále patřila k velmi populárním a hojně obsazovaným mladým herečkám. Za roli Žofie ve filmu MY ZTRACENÝ HOLKY (1972) byla oceněna zvláštním uznáním za herecký výkon na Filmovém festivalu mládeže v Trutnově. Vidět jsme ji mohli například také v komedii HOMOLKA A TOBOLKA (1972), v muzikálově laděné veselohře TŘICET PANEN A PYTHAGORAS (1973) i v několika již zapomenutých titulech dramatického či kriminálního žánru. V této době také přišly nabídky k filmování z tehdejší NDR a Schallerová pak hrála v historickém dramatu ELIXÍRY ĎÁBLA (Die Elixiere des Teufels, 1972), později účinkovala i v dalších snímcích východoněmecké produkce. Ve druhé polovině 70. let se objevila i v několika pohádkách (MALÁ MOŘSKÁ VÍLA, 1976; KOČIČÍ PRINC, 1978).
S narozením synů se Schallerová stáhla do soukromí, na dlouhou dobu byl posledním filmem snímek ÚTĚKY DOMŮ (1980), kde hrála zdravotní sestru v dětském domově. Další nabídky k filmování pak nepřijímala, ostatně nikdy je ani nevyhledávala, protože v předešlé dekádě přivykla tomu, že filmové role se jen hrnou. Až po dvojité mateřské dovolené se znovu připomněla na filmovém plátně postavou matky dětského hrdiny ve sci-fi titulu UF – ONI JSOU TADY (1988). V téže době pak dostala i jednu ze svých mála televizních příležitostí a hrála Kláru v oblíbeném seriálu KŘEČEK V NOČNÍ KOŠILI (1988). Naposledy byla pro práci před kamerou oslovena znovu v zahraničí a hrála v německém seriálu FLASH – DER FOTOREPORTER (1993).
Po roce 1989 absolvovala Schallerová kosmetický institut a dnes se věnuje podnikání v kosmetickém poradenství. Na svém kontě má Jaroslava Schallerová kolem čtyřiceti filmových rolí a zvláště v 70. letech ji provázela obrovská popularita ve východním bloku, přesto herectví nikdy nepovažovala za svou životní cestu, ani mu nehodlala obětovat vše a práci pro film brala vždy jako zpestření v realitě všedního dne. V civilním životě užívá příjmení Poradová, které získala sňatkem s bývalým sportovním gymnastou a artistou Petrem Poradou (*1947), s nímž se seznámila ve svých filmových začátcích. Mají spolu dva již dospělé syny, Ondřeje a Pavla.
Vstoupila na stříbrné plátno díky jednomu z nejvýznamnějších českých režisérů - Jaromilu Jirešovi - a bylo to v době, kdy snový a surrealistický film Valerie a týden divů byl posledním projevem tvůrčí svobody - nejen obecně, ale i režiséra Jaromila Jireše.
V sedmdesátých letech byla Jaroslava Schallerová jednou z nejobsazovanějších českých hereček. Nikdy ale nebyla profesionálkou a k natáčení si "odskakovala" ze svého civilního života. Oslovovali ji na ulici a dokonce vznikl její fanklub.
Film Valerie a týden divů (1970) byl pro Jaroslavu Schallerovou osudový v mnoha směrech. Jednak nastartoval její velmi úspěšnou hereckou dráhu a jednak se na něm seznámila se svým pozdějším manželem. "Ve třinácti jsem se na natáčení platonicky zamilovala. Dělal sportovní gymnastiku, byl to akrobat a na tom filmu také pracoval. Byl o devět let starší a také si mě tehdy všiml. A pak se z něj stal takový rodinný kamarád, chodil k nám občas na návštěvu, jen tak na kafe, pak jsme spolu začali chodit a pak, když mi bylo dvacet, jsme se vzali. Je to jako z červený knihovny," směje se paní Jaroslava, která se jmenuje po manželovi Poradová.
Kromě naší země točila tehdy hodně i v Maďarsku (hrála ve filmech tak slavných režisérů, jako byli Miklós Jancsó nebo Zoltán Fábri) a v NDR a byla tam všude známější než u nás. Svatbou a narozením synů pro Jaroslavu skončilo to hektické období, kdy takzvaně šla z filmu do filmu. "Začalo to tak, že v roce 1968 nechtěla jít moje kamarádka na konkurs, na film Valerie a týden divů, sama. Tak jsem šla s ní, no a přišla jsem o kamarádku, protože tu roli jsem dostala já," vzpomíná paní Jaroslava na konkurs, kam tehdy přišlo asi 1500 děvčat a ona prošla úspěšně všemi koly.
"Představu o tom, že budu herečka, jsem žádnou neměla, ale chodila jsem na rytmiku, na uměleckou gymnastiku, na balet a představovala jsem si, že budu jednou hadí žena, která vystupovala ve varieté ve Vodičkově ulici, kde jsme tehdy bydleli," směje se. "Až když jsem začala točit, tak atmosféra těch šminek a toho prostředí - to mě začalo bavit, ale že bych za to dala všechno, to zase ne."
Od sedmé třídy základní školy už Jaroslava chodila do školy, když ostatní nechodili, psala písemky, když ostatní už je měli dávno napsané, a točila jeden film za druhým. "Byla jsem ve společnosti filmařů, maskérů a osvětlovačů. Prostě v takové té velké filmařské rodině; všichni si mě pamatovali z Valerie, kdy mi bylo třináct a kde mě skoro vychovávali. Já byla na tu práci na place úžasně vycvičená," vzpomíná Jaroslava.
Na zkoušky na konzervatoř Jarka pochopitelně šla (přijímací testy psali vedle sebe s dalším nepřijatým hereckým talentem Romanem Skamenem) a jako mnoho dalších hereckých dětí se nedostala. "Já v té době točila v Maďarsku a bylo mi řečeno, že jsem už zkažená filmem." Dostala dokonce nabídku od slavného režiséra Zoltána Fábriho, který učil herectví na akademii, že když udělá státnici z maďarštiny, tak ji přijme na herectví v Budapešti. "Byla to sice hezká poklona, ale nešlo to. Byla jiná doba a byl by to problém. A taky, co bych dělala s herectvím v Maďarsku," vzpomíná paní Jaroslava.
A tak točila v Praze ve filmech různých známých režisérů, učila se prodavačkou a byla opravdu ostřílenou, zkušenou herečkou. Na Barrandově byla "zavedená" a známá a dnes přiznává, že asi nebyla dostatečně rvavá a energická na to, aby si prosadila herectví jako svou životní cestu.
Jaroslava Schallerová natočila do této doby neuvěřitelných 40 filmů. Nejvíc v sedmdesátých letech, ale nabídky přicházely i potom. Naposled byla k vidění v seriálu Křeček v noční košili. To všechno vždy vedle svého normálního, civilního zaměstnání. "Když kluci byli větší, tak jsem ještě sem tam natočila nějaký film," vzpomíná Jaroslava. Po revoluci absolvovala kosmetický institut, se svou sestrou začaly v tomto oboru podnikat a paní Jarka si někdy prý "střihne" malou reklamu a přiznává, že když se rozsvítí v ateliéru světla, začíná být přece jenom trochu sentimentální.
Je vdaná. Má dva syny - Ondřeje (28 let), Pavla (25 let) a dvouletého vnuka Ondřeje.
Některé z filmů : Valerie a týden divů (J. Jireš), My ztracený holky (A. Kachlík), 30 panen a Pythagoras (P. Hobl), Zlá noc (V. Matějka), Láska (K. Kachyňa), Malá mořská víla (K. Kachyňa), Píseň o stromu a růži (L. Rychman), Kočičí princ (O. Koval), Útěky domů (J. Jireš)... atd.
Simona Oktábcová
Jaroslava Schallerová vyrůstala v Praze, její otec hrál ochotnické divadlo, Jaroslava chodila do baletu a na sportovní gymnastiku, ale na uměleckou dráhu nepomýšlela. Jako třináctiletá ale překvapivě vyhrála konkurz na hlavní roli ve filmu VALERIE A TÝDEN DIVŮ (1970) režiséra Jaromila Jireše. Herecky neškolená dívka zaujala v tomto poetickém snímku svým hereckým projevem a pohybovým nadáním (pouze hlas byl nahrazen dabingem Slávky Hozové). Mezinárodní úspěch Jirešova filmu a zajímavý dívčí typ Jaroslavy Schallerové způsobil, že se vzápětí stala objektem zájmu nejen u nás, ale i v zahraničí.
Ještě v témže roce hrála Schallerová v českém filmu SVATBY PANA VOKA (1970), prosadila se ale také v maďarské kinematografii a hrála ve filmech SZÉP LÁNYOK, NE SÍRJATOK (Krásné dívky, neplačte, 1970) a ÉGI BARÁNYI (Agnus Dei, 1970). I u nás byl pak uveden další maďarský film, těžko stravitelný alegorický příběh MRAVENIŠTĚ (Hangyaboly, 1971), kde Schallerová hrála jednu z hlavních rolí. Po dokončení základní školy uvažovala Schallerová původně o zdravotnickém vzdělání, pod vlivem čerstvě nabytých zkušeností se ale přihlásila na konzervatoř. Tam ale nebyla přijata jako řada jiných dětských filmových hvězd právě kvůli své práci pro film, chápané divadelními pedagogy jako deformující. Nakonec se vyučila prodavačkou a v této profesi také pracovala.
Nadále ale po celá 70. léta točila filmy a stále patřila k velmi populárním a hojně obsazovaným mladým herečkám. Za roli Žofie ve filmu MY ZTRACENÝ HOLKY (1972) byla oceněna zvláštním uznáním za herecký výkon na Filmovém festivalu mládeže v Trutnově. Vidět jsme ji mohli například také v komedii HOMOLKA A TOBOLKA (1972), v muzikálově laděné veselohře TŘICET PANEN A PYTHAGORAS (1973) i v několika již zapomenutých titulech dramatického či kriminálního žánru. V této době také přišly nabídky k filmování z tehdejší NDR a Schallerová pak hrála v historickém dramatu ELIXÍRY ĎÁBLA (Die Elixiere des Teufels, 1972), později účinkovala i v dalších snímcích východoněmecké produkce. Ve druhé polovině 70. let se objevila i v několika pohádkách (MALÁ MOŘSKÁ VÍLA, 1976; KOČIČÍ PRINC, 1978).
S narozením synů se Schallerová stáhla do soukromí, na dlouhou dobu byl posledním filmem snímek ÚTĚKY DOMŮ (1980), kde hrála zdravotní sestru v dětském domově. Další nabídky k filmování pak nepřijímala, ostatně nikdy je ani nevyhledávala, protože v předešlé dekádě přivykla tomu, že filmové role se jen hrnou. Až po dvojité mateřské dovolené se znovu připomněla na filmovém plátně postavou matky dětského hrdiny ve sci-fi titulu UF – ONI JSOU TADY (1988). V téže době pak dostala i jednu ze svých mála televizních příležitostí a hrála Kláru v oblíbeném seriálu KŘEČEK V NOČNÍ KOŠILI (1988). Naposledy byla pro práci před kamerou oslovena znovu v zahraničí a hrála v německém seriálu FLASH – DER FOTOREPORTER (1993).
Po roce 1989 absolvovala Schallerová kosmetický institut a dnes se věnuje podnikání v kosmetickém poradenství. Na svém kontě má Jaroslava Schallerová kolem čtyřiceti filmových rolí a zvláště v 70. letech ji provázela obrovská popularita ve východním bloku, přesto herectví nikdy nepovažovala za svou životní cestu, ani mu nehodlala obětovat vše a práci pro film brala vždy jako zpestření v realitě všedního dne. V civilním životě užívá příjmení Poradová, které získala sňatkem s bývalým sportovním gymnastou a artistou Petrem Poradou (*1947), s nímž se seznámila ve svých filmových začátcích. Mají spolu dva již dospělé syny, Ondřeje a Pavla.
