Jean-Pierre Jeunet je francouzský režisér. Je perfekcionistický člověk, mezi jehož idoly patřil Jacques Prévert, Tex Avery a Marcel Carné.

Už v devíti letech si vytvořil svoje první oblečky a vyzbrojen baterkou a loutkami sehrál první představení pod svou taktovkou.

V mládí zcela propadl kresleným groteskám a komiksům, které ovlivnily jeho tvorbu a dovedly ho až k práci u filmu. Recenze na animované filmy začal psát do časopisů, jako je „Charlie menusel", „Fantasmagorie", „A suivre" nebo do slavného komiksového magazínu „Fluide Glacia".

Po seznámení s kreslířem Marcem Carem na Annecy's Animation Festival natočil svůj první krátký animovaný film „L'Évasion" (1978), na němž se Caro hluboce podepsal. Jejich spolupráce vydržela dlouho, ale okolnosti je donutily se (v dobrém) rozejít. Do té doby se ovšem ještě stihli vrhnout na reklamy a hudební klipy, kde nasbírali dostatek zkušeností, aby natočili další animovaný film „Le Manége" (1980). Rok nato vznikl první krátký černobílý hraný snímek Jeuneta a Cara. Opravdu si s ním vyhráli, vždyť trvalo rok a půl, než vytvořili zbraně a kostýmy do této fantaskní 26 minutové válečné záležitosti. Nakonec se však píle vyplatila a za „Le Bunker de la derniére rafale" (1981) dostali několik festivalových cen.

Ty umožnily Jeunetovi přijít s celovečerním snímkem, na který byli nuceni diváci čekat deset let,delikatesy „Delicatessen / Delikatesy" (1991), stylizovanou morbidní komedií o řezníkovi, který žije ve světě, kde je nedostatek masa. A tak zabíjí cizince a jejich maso prodává. Až přijede mladík, který se zamiluje do řezníkovy dcery. Není divu, že tento velice osobitý příběh se setkal s nečekaným úspěchem jak u diváků, tak u kritiků a Jean-Pierre Jeunet začal mít volné ruce. (Ještě dodávám, že v Čechách vyšel film konečně i na DVD.) Před Delikatesami však stihl natočit ještě dva krátké filmy. „Pas de repos pour Billy Brakko" (1984), který byl založen na Carových komiksech a který byl oceněn Césarem za nejlepší krátký film v roce 1985. A „Foutaises" (1989), kde se poprvé setkal s hercem Dominiquem Pinonem , který Jeuneta provází prakticky celým zbytkem jeho filmové kariéry. Herec zde díky obrazové montáži vypráví, co má a co nemá rád. Tento motiv se později vyskytuje i v jeho předposledním filmu amelie„Le Fabuleux destin d'Amélie Poulain / Amélie z Montmartru" (2001), kde objevil výbornou, v té době ještě poměrně neznámou herečku Audrey Tautou . Původně Amélii měla hrát Emily Watsonová , která od projektu z osobních důvodů odstoupila. Audrey do filmu vnesla své osobní kouzlo a jakousi „rarachovitost", a tak můžeme být nakonec rádi, že roli ztvárnila ona. Možná i díky tomu film vyhrál například hlavní cenu filmového festivalu v Karlových Varech.

Děj se odehrává v jednoznačně idealizované Paříži, za což sklidil drtivou kritiku hlavně mezi francouzskými recenzenty, kteří se ve špinavých pařížských metrech pohybují dennodenně. Krásná Amélie pracuje jako servírka v jedné kavárně na Montmartru. Žije ve vlastním světě snů a realitě se nehodlá podívat do tváře. Místo toho se snaží pomáhat všem okolo sebe, ale dlouho nedokáže pomoct sama sobě. Až do chvíle, než přijde podivný mladík jménem Nino Quincapompoix. Láska na sebe nenechá dlouho čekat, a jelikož je Amélie stydlivá, zaplétá ho do svého bludiště představ. Každý záběr v tomto kouzelném, snílkovském filmu je proveden s typickou jeunetovskou citlivostí pro barvu, evokující melancholickou náladu. Sám Jeunet o něm říká, že to byl jeho vysněný osobní film, ve kterém mu bránila jen spolupráce s Carem. Otázkou také je, do jaké míry Amélii ovlivnilo to, že se v té době Jeunet po několika letech opět zamiloval.

Ještě předtím však Amélii předcházely dva úplně odlišné snímky. Ve filmu „La Cité d es enfants perdus / Město ztracených dětí" (1995) zachází v experimentování oproti Delikatesám ještě dále. Hlavní není příběh, kde bláznivý vědec krade dětem jejich sny. Jeunet staví do popředí vizuální stránku filmu, což je pochopitelné v době, kdy se francouzskou kinematografií šíří tzv. „cinéma du look", která se vyznačovala absencí dialogů, osobním vizuálním stylem a novými fantaskními světy. Za zmínku stojí i to, že kostýmy navrhoval Jean-Paul Gaultier, módní návrhář, známý svými výtvory například z filmu „Pátý element". Po tomto snímku se Jeunet a Caro rozešli a my si můžeme dokola klást otázku, zda bohudík, či bohužel.

Doteď mi není jasné, jak mohla vzniknout spolupráce Jeuneta – režiséra, který nebyl nikdy zvyklý na přílišnou gradaci příběhu – a Hollywoodu (konkrétně 20th Century Fox), který na takto vystavěném příběhu prakticky stojí. A tak se ještě před Amélií pustil do projektu „Alien: Resurrection / Vetřelec: Vzkříšení„ (1997), který je mu kritiky nejvíce vytýkán. Nejvtipnější je ale skutečnost, že už o filmu Vetřelec z roku 1980 napsal Jeunet tehdy toto: „Vetřelec je velice příjemná komedie, v níž se astronauté vracející se z Měsíce snaží chytit svého kocoura, který se schovává v raketě. Aby se jim to povedlo, použijí řadu chytrých triků, a jeden z nich dokonce najde kostým příšery s dlouhými drápy, která vystraší jejich mazlíčka. Po několika nehezkých nehodách získá hlavní hrdinka kocoura nazpět a nechá planetu Crypton explodovat.“ Je nutno však říci, že celá sága Vetřelce se vyznačuje tím, že jednotlivé díly se od sebe liší jak příběhem, tak vizuálním pojetím, a tak v této věci Jeunetův osobitý Vetřelec určitě nezklamal. Navíc se mu do něj povedlo obsadit své dva oblíbené herce: opět Dominiqua Pinona a Rona Perlmana . Posledním snímkem, který ještě nyní můžeme zhlédnout v kinech, je „Un long dimanche de fiançailles / Příliš dlouhé zásnuby" (2004). Mluví se o něm jako o „Amélii v zákopech a bez humoru". Je tedy jasné, že pokud divák čeká Audrey Tautou v další „améliovské" pohádce, nejspíš bude filmem přinejmenším zaskočen. Po Amélii se dá ale podle mého názoru hovořit o jakési recyklaci tvůrčích námětů.

Jean-Pierre Jeunet se nedá popsat několika slovy. Je to muž plný rozporů, což se odráží i v jeho filmové tvorbě. A tak není divu, že na jedné straně je podepsán například pod filmy jako „Amélie z Montmartru" nebo „Město ztracených dětí", jež se sobě nápadně podobají. A to nejen například Dominiquem Pinonem, podle kterého už se tak trochu dá rozpoznat Jeunetův film, ale poetické barvy a puntičkářská scénografie jsou v těchto filmech prakticky totožné, i když u Města ztracených dětí zachází Jeunet až do jakéhosi experimentu. Do experimentu, kde se záběry mění z roztomilé „hračičkovitosti" do pokřivených vypouklých záběrů, které nahánějí strach. Podobnost je navíc autorem potvrzena i úplnou shodností titulků na začátku obou snímků. Co ale především oceňuji je, že režisér do svých děl hodil malé, jen tak lehce nakousnuté nápady, nad kterými jeden nepřestane žasnout. A často by se dala z těchto malých zpestření jinak úchvatné vizuální podívané vytvořit klidně i zápletka pro další film.

Na druhé straně jsou to hollywoodské filmy typu Vetřelec: Vzkříšení nebo Příliš dlouhé zásnuby, v nichž si svoji osobitost naštěstí pořád udržuje, leč je v nich Hollywood jaksi cítit. Jean-Pierre Jeunet se v nich už orgasticky nerozplývá nad obrazem, ale snaží se najít silný, stupňovaný příběh. Nedokáže se jím však řídit úplně, a tak se i tyto filmy odlišují od typické americké komerční produkce.

Jeho snímky však zaručeně poznáme podle typizovaných, možná až karikovaných postav, na něž má určitě vliv Jeunetova vášeň pro komiks a grotesky. Jeho figury trpí obrovským klubkem zlozvyků, jež balancují na hranici úsměvnosti a nesouhlasu.

Díky své originalitě, smyslu pro barvu, karikatuře, rozmanitosti příběhů a poetickému citu pro scénografii Jeunetovy filmy stojí určitě za zhlédnutí.