Vyrůstala v bohémských poměrech jako druhorozená dcera majitele restaurace na Montmartru a anglické revuální tanečnice a zpěvačky Kathleen Buckleyové.
Po studiu herectví na pařížské Konzervatoři vystupovala v letech 1948-52 na scéně Comédie...
Životopis
Vyrůstala v bohémských poměrech jako druhorozená dcera majitele restaurace na Montmartru a anglické revuální tanečnice a zpěvačky Kathleen Buckleyové.
Po studiu herectví na pařížské Konzervatoři vystupovala v letech 1948-52 na scéně Comédie Française a od roku 1952 byla členkou divadla Jeana Vilara Théâtre National Populaire, kde debutovala v Turgeněvově dramatu Měsíc na vsi.
Zaujala rovněž na Avignonském divadelním festivalu v roce 1951 jako partnerka Gérarda Philipa ve hrách Pierra Corneilla Cid a Heinricha von Kleista Princ Bedřich Homburský.
Roku 1956 slavila úspěch jako Maggie v dramatu Tennessee Williamse Kočka na rozpálené plechové střeše, zinscenované Peterem Brookem na jevišti Théâtre d'Antoine.
Před film. kamerou se uplatňovala už od konce 40. let, ale výrazněji na sebe upozornila teprve úlohou Florence, která se se svým milencem (Maurice Ronet) spolupodílí na vraždě svého manžela, v kriminálním dramatu Výtah na popraviště (r. L. Malle).
Mezinárodní věhlas jí přinesla role znuděné manželky vydavatele lokálních novin Jeanne Tournierové, pro niž se život náhle změní díky citovému vzplanutí k jednomu mladíkovi (Jean-Marc Bory), v melodramatu Milenci (r. L. Malle).
Během 60. let se stala ženským symbolem francouzské nové vlny, jejíž tvůrci v ní nalezli ideální představitelku osudových žen, které sice neoplývají povrchní krásou, zato přitahují svými oduševnělými půvaby a zvláštním charismatem.
Každé ze svých film. hrdinek, v nichž se prolíná a splývá dobro se zlem, náruživost a odcizení a morálka s nestoudností, dokázala navíc vtisknout nesmazatelnou pečeť své osobnosti: ctižádostivá a intrikánská hraběnka Julietta Valmontová, jejíž manželský svazek se záletným mužem (Gérard Philipe) je založen na podivném, víceméně přátelském milostném vztahu, ve zmodernizované film. adaptaci románu Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti (r. R. Vadim); Lydie Fontanová, frustrovaná manželka úspěšného spisovatele (Marcello Mastroianni), v psychologické sondě Noc (r. M. Antonioni).
Svobodomyslná dívka Kateřina, udržující po mnoho let nekonvenční milostný vztah se dvěma přáteli (Oskar Werner a Henri Serre), ve volné ekranizaci románu Henri-Pierra Rochého Jules a Jim (r. F. Truffaut); kurtizána velkého stylu Eva Olivierová, s níž naváže milostný poměr uzurpátorský spisovatel (Stanley Baker), v komorním alegorickém snímku Eva (r. J. Losey); Virginie, kterou si najme starý obchodník (Orson Welles) k uskutečnění staré námořnické legendy, ve film. přepisu povídky Karen Blixenové Nesmrtelný příběh (r. O. Welles).
Ústřední part znuděné manželky bohatého průmyslníka Ann Desbaredesové, která trpí neopětovanou láskou, ve film. přepisu románu Marguerite Durasové Moderato cantabile (r. P. Brook), jí vyneslo ocenění na MFF v Cannes 1960.
Působivou kreaci, za niž obdržela cenu na MFF v Karlových Varech 1964, předvedla v postavě frivolní služebné Celestiny, s jejímž příchodem na venkovskou usedlost se odhalují skryté vášně, neřesti a dokonce zločiny místních obyvatel, v dramatu podle románu Octava Mirbeaua Deník komorné (r. L. Buñuel).
O tom, že jí není cizí ani komediální poloha, přesvědčila J. M. v burlesce Viva Maria (r. L. Malle), kde za ztvárnění jedné ze dvou cirkusových tanečnic (B. Bardotová) a posléze revolucionářek získala cenu BAFTA 1966.
Díky svému osobnímu kouzlu a hereckým kvalitám se dokázala poměrně dobře vyrovnávat s problémem stárnutí, aniž by to ohrozilo její popularitu a snížilo zájem filmařů o ní. Přechod k úlohám zralých starších dam zvládla se sobě vlastní noblesou a virtuozitou, jak to dokazuje mj. rolí excentrické družky penzionovaného diplomata (Michel Serrault) ve filmu Stará dáma, která se procházela v moři (r. L. Heynemann), za kterou byla oceněna Césarem 1991.
Stejně tak mistrně se zhostila úlohy stárnoucí operní divy Dorie, která je při výletní plavbě hvězdou mondénní snobské společnosti, ve film. přepisu románu Françoise Saganové Nalíčená žena (r. J. Pinheiro).
V roce 1975 překvapila svým režijním debutem Světlo, v němž zachytila všední momenty ze života čtyř hereček, z nichž jednu - jménem Sarah - si sama také zahrála.
Svým druhým filmem s autobiografickými motivy Dospívající dívka se pokusila nahlédnout do citlivé duše dvanáctileté dívky, vyrůstající v napjaté době těsně před 2. světovou válkou.
Na podzim 1968 pobývala v Československu při příležitosti natáčení milostného dramatu Tělo Diany (r. J.-L. Richard), v němž ztělesnila bisexuálně orientovanou výtvarnici Dianu.
Od roku 1963 nazpívala svým podmanivým, nepateticky vroucím hlasem na gramofonové desky desítky šansonů a v roce 1982 dokonce založila spolu s Klausem Hellwigem produkční firmu Moreau Productions.
Za své zásluhy na poli kultury byla mnohokrát vyznamenána (mj. řádem Čestné legie) a za celoživotní dílo jí byly uděleny Čestný César (1995), cena BAFTA (1996) a Zlatý medvěd na MFF v Berlíně 2000.
Jejími manžely byli v letech 1949-51 herec a režisér Jean-Louis Richard, v letech 1966-77 Teodor Rubanis a od roku 1977 do roku 1980 americký režisér William Friedkin.
Po studiu herectví na pařížské Konzervatoři vystupovala v letech 1948-52 na scéně Comédie Française a od roku 1952 byla členkou divadla Jeana Vilara Théâtre National Populaire, kde debutovala v Turgeněvově dramatu Měsíc na vsi.
Zaujala rovněž na Avignonském divadelním festivalu v roce 1951 jako partnerka Gérarda Philipa ve hrách Pierra Corneilla Cid a Heinricha von Kleista Princ Bedřich Homburský.
Roku 1956 slavila úspěch jako Maggie v dramatu Tennessee Williamse Kočka na rozpálené plechové střeše, zinscenované Peterem Brookem na jevišti Théâtre d'Antoine.
Před film. kamerou se uplatňovala už od konce 40. let, ale výrazněji na sebe upozornila teprve úlohou Florence, která se se svým milencem (Maurice Ronet) spolupodílí na vraždě svého manžela, v kriminálním dramatu Výtah na popraviště (r. L. Malle).
Mezinárodní věhlas jí přinesla role znuděné manželky vydavatele lokálních novin Jeanne Tournierové, pro niž se život náhle změní díky citovému vzplanutí k jednomu mladíkovi (Jean-Marc Bory), v melodramatu Milenci (r. L. Malle).
Během 60. let se stala ženským symbolem francouzské nové vlny, jejíž tvůrci v ní nalezli ideální představitelku osudových žen, které sice neoplývají povrchní krásou, zato přitahují svými oduševnělými půvaby a zvláštním charismatem.
Každé ze svých film. hrdinek, v nichž se prolíná a splývá dobro se zlem, náruživost a odcizení a morálka s nestoudností, dokázala navíc vtisknout nesmazatelnou pečeť své osobnosti: ctižádostivá a intrikánská hraběnka Julietta Valmontová, jejíž manželský svazek se záletným mužem (Gérard Philipe) je založen na podivném, víceméně přátelském milostném vztahu, ve zmodernizované film. adaptaci románu Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti (r. R. Vadim); Lydie Fontanová, frustrovaná manželka úspěšného spisovatele (Marcello Mastroianni), v psychologické sondě Noc (r. M. Antonioni).
Svobodomyslná dívka Kateřina, udržující po mnoho let nekonvenční milostný vztah se dvěma přáteli (Oskar Werner a Henri Serre), ve volné ekranizaci románu Henri-Pierra Rochého Jules a Jim (r. F. Truffaut); kurtizána velkého stylu Eva Olivierová, s níž naváže milostný poměr uzurpátorský spisovatel (Stanley Baker), v komorním alegorickém snímku Eva (r. J. Losey); Virginie, kterou si najme starý obchodník (Orson Welles) k uskutečnění staré námořnické legendy, ve film. přepisu povídky Karen Blixenové Nesmrtelný příběh (r. O. Welles).
Ústřední part znuděné manželky bohatého průmyslníka Ann Desbaredesové, která trpí neopětovanou láskou, ve film. přepisu románu Marguerite Durasové Moderato cantabile (r. P. Brook), jí vyneslo ocenění na MFF v Cannes 1960.
Působivou kreaci, za niž obdržela cenu na MFF v Karlových Varech 1964, předvedla v postavě frivolní služebné Celestiny, s jejímž příchodem na venkovskou usedlost se odhalují skryté vášně, neřesti a dokonce zločiny místních obyvatel, v dramatu podle románu Octava Mirbeaua Deník komorné (r. L. Buñuel).
O tom, že jí není cizí ani komediální poloha, přesvědčila J. M. v burlesce Viva Maria (r. L. Malle), kde za ztvárnění jedné ze dvou cirkusových tanečnic (B. Bardotová) a posléze revolucionářek získala cenu BAFTA 1966.
Díky svému osobnímu kouzlu a hereckým kvalitám se dokázala poměrně dobře vyrovnávat s problémem stárnutí, aniž by to ohrozilo její popularitu a snížilo zájem filmařů o ní. Přechod k úlohám zralých starších dam zvládla se sobě vlastní noblesou a virtuozitou, jak to dokazuje mj. rolí excentrické družky penzionovaného diplomata (Michel Serrault) ve filmu Stará dáma, která se procházela v moři (r. L. Heynemann), za kterou byla oceněna Césarem 1991.
Stejně tak mistrně se zhostila úlohy stárnoucí operní divy Dorie, která je při výletní plavbě hvězdou mondénní snobské společnosti, ve film. přepisu románu Françoise Saganové Nalíčená žena (r. J. Pinheiro).
V roce 1975 překvapila svým režijním debutem Světlo, v němž zachytila všední momenty ze života čtyř hereček, z nichž jednu - jménem Sarah - si sama také zahrála.
Svým druhým filmem s autobiografickými motivy Dospívající dívka se pokusila nahlédnout do citlivé duše dvanáctileté dívky, vyrůstající v napjaté době těsně před 2. světovou válkou.
Na podzim 1968 pobývala v Československu při příležitosti natáčení milostného dramatu Tělo Diany (r. J.-L. Richard), v němž ztělesnila bisexuálně orientovanou výtvarnici Dianu.
Od roku 1963 nazpívala svým podmanivým, nepateticky vroucím hlasem na gramofonové desky desítky šansonů a v roce 1982 dokonce založila spolu s Klausem Hellwigem produkční firmu Moreau Productions.
Za své zásluhy na poli kultury byla mnohokrát vyznamenána (mj. řádem Čestné legie) a za celoživotní dílo jí byly uděleny Čestný César (1995), cena BAFTA (1996) a Zlatý medvěd na MFF v Berlíně 2000.
Jejími manžely byli v letech 1949-51 herec a režisér Jean-Louis Richard, v letech 1966-77 Teodor Rubanis a od roku 1977 do roku 1980 americký režisér William Friedkin.
