Už během školní docházky v Moskvě navštěvovala kroužek uměleckého přednesu nejprve v Paláci pionýrů a později v Ústředním domě tvůrčí práce dětí železničářů u herečky M. Perlové.

V hereckém vzdělávání pak pokračovala pod pedagogickým vedením herce Borise Babočkina na film. institutu VGIK, který absolvovala roku 1970.

Před kamerou debutovala již jako posluchačka prvního ročníku ve školním filmu podle hry Williama Saroyana V horách je mé srdce. Zpočátku ve filmech hrála lyrické postavy naivních děvčat, z nichž vyniká zejm. zdravotní sestra Rimma, jejíž známost, kterou navázala prostřednictvím dopisů za účelem případného sňatku se sebevědomým vojákem (Semjon Morozov), končí hned při jejich prvním setkání, v komedii Sedm nevěst svobodníka Zbrujeva (r. V. Melnikov).

Postupně však vyzrála na představitelku psychologických postav především v kostýmních filmech a přepisech klasických děl ruské a sovětské literatury (Jegor Bulyčov a ti druzí - M. Gorkij, Starosvětské drama - N. Leskov, Nepřátelé - M. Gorkij, Proradné peníze - A. N. Ostrovskij, Směšní lidé - A. P. Čechov).

Do mezinárodního povědomí se zapsala díky spolupráci s režisérem a hercem Nikitou Michalkovem, v jehož významných retrofilmech vytvořila vzrušující portréty jemných a snadno zranitelných hrdinek, které naplnila mravní čistotou, ušlechtilostí duše, prostotou, něžnou ženskou křehkostí, citlivostí a vstřícností k člověku, snahou o sebezdokonalování a dobro, i jistou dávkou romantismu: zhýčkaná fiktivní herecká hvězda předrevolučního ruského filmu Olga Vozněsenská, která tragickým zážitkem dospívá k poznání, že celý její dosavadní život byla hra a klam, v melodramatu Otrokyně lásky; provdaná měšťácká idealistka Sofja Jegorovna, u níž vyprovokuje vzpomínku na první lásku její důvěrný přítel z mládí (Alexandr Kaljagin), ve variaci na čechovovská témata Nedokončená skladba; Olga Iljinská, jejíž osudový vztah ke dvěma povahově odlišným intelektuálům (Oleg Tabakov, Jurij Bogatyrev) vyjadřuje téma zbytečně ztracené opravdové lásky, v adaptaci Gončarovova románu Oblomov.

Charaktery svých postav z dob minulých buduje J. S. s vnímavým porozuměním a schopností postihnout jemné předivo vznikajících i mizejících gest a výrazů, nostalgických nálad, melancholických pohledů, úsměvů plných éteričnosti, citovosti i jakéhosi metafyzického žalu.

Právě tyto rysy, které působí archaicky, však nelze příliš uplatnit ve filmech vypovídajících o současnosti. Ačkoliv se do nich J. S. ani typově sama příliš nehodí, dokázala tento handicap překonat např. v úloze Věry Klujevové, která nenadálým odchodem od manžela (Valerij Prijomychov) řeší manželskou krizi, v psychologické sondě Proč jsi odešla? (r. D. Asanovová).

Na MFF v Cannes 1981 byla oceněna za vedlejší roli manželky lesníka, zavražděného nacisty během vypálení litevské vesnice Pirčjupjaj v červnu 1944, v rekonstrukci skutečné události z 2. světové války Fakt (r. A. Grikjavičus).

Aby rozšířila své herectví o další rozměr, stala se poč. 80. let členkou Státního divadla Lensovětu v Leningradě.