Jiří Hoyer
herec, zpěvák, tanečník, trenér, sportovec
- Narození:
- 18. května 1894
- Úmrtí:
- 16. října 1974
Upravit profil
Syn vzpěrače a zápasníka Fridolína Hoyera a jeho manželky Ludmily, se narodil jako slabé dítě,postižené navíc křivicí.Otec mu vlastní léčbou a cviky napravil páteř i křivé nohy a udělal z něj všestranného sportovce, jakým byl sám.Po otci zdědil...
Životopis
Syn vzpěrače a zápasníka Fridolína Hoyera a jeho manželky Ludmily, se narodil jako slabé dítě,postižené navíc křivicí.Otec mu vlastní léčbou a cviky napravil páteř i křivé nohy a udělal z něj všestranného sportovce, jakým byl sám.Po otci zdědil Jiří i určité divadelní nadání,neboť Fridolín předváděl silácké kousky také v karlínském Variété či cirku.
Jiří chodil zprvu na žižkovskou reálku a když se rodina přestěhovala na Karlovo náměstí,přešel na reálku v Ječné ulici.Škola probudila jeho literární vlohy - v poezii na něj působil např.Machar a Bezruč a amatérsky hrál s kamarády divadlo v sále pivovaru proti Českému vysokému učení technickému na Karlově náměstí.Docela slušně zpíval (tenor) a mezi spoluúčinkujícími byl i příští skladatel a klavírista Jan Evangelista Zelinka.Při pěvecké produkci ho shlédl a pak pochválil slavný komik Jindřich Mošna,přítel Fridolína Hoyera,který býval členem tzv.Mošnova stolu v Patschově vinárně na Národní třídě (tam co je dnes pasáž Metro).Jiří chodíval jako student k stání „na bidýlko“ do Národního divadla a obdivoval tu herce Kvapilovy éry – kromě Mošny třeba Hanu Kvapilovou (zemřela 1907),Eduarda Vojana či Růženu Naskovou, s níž se později osobně spřátelil stejně jako s jejím manželem,malířem Františkem Naskem.Chodíval však též na operu a byl nadšen mj.hostující Emou Destinnovou nebo Otakarem Mařákem.
14.3.1908 bylo Fridolínu Hoyerovi dovoleno zřídit si na Karlově náměstí 287/18 tělocvičnou školu,vybavenou posilovací aparaturou z Berlína a Paříže, sprchami atd. – byla první svého druhu v Rakousku.Poskytovala mužům i ženám možnost kondičního tělocviku,nápravného tělocviku nebo sportovního tréningu.Jiří byl ve škole od počátku otcovou pravou rukou.Od roku 1909 zde učil zájemce základům boxu,který zvládl tak výborně,že se roku 1912 stal mistrem Evropy ve střední váze.Téhož roku se stal členem kabaretu Červená sedma,který se v roce 1914 zprofesionalizoval.
Jiří zde zpíval a jako první u nás na jevišti i stepoval (naučil se to od členky karlínského Variété). Zpíval anglicky (později z tohoto jazyka a němčiny občas překládal povídky), např.The Honeysuckle and the Bee nebo It´s a long way to Tipperary aj.Když přišla navštívit Červenou sedmu jím obdivovaná Ema Destinnová,utekl před ní ze studu,že by snad řekla něco k jeho pěveckým pokusům. Psal jako jiní sedmičkáři (Červený, Bass, Balling, Hvížďálek) také texty k písničkám (asi 150) a za jednu z nich dostával doživotně tantiémy z Německa.
Dva roky pobýval v Berlíně,kde studoval operní zpěv a učil boxovat údajně i vnuky císaře Viléma II..Roku 1914 napsal vlastenecky zaměřenou učebnici Rohování,kterou s vlastními ilustracemi později dvakrát vydal (1926,1933). V roce 1915 se Hoyerova škola přestěhovala do suterénu hotelu Zlatá husa na Václavském náměstí,kde zůstala (přes různé změny názvu) do roku 1991.
Když vznikl Československý rozhlas,který zprvu vysílal živě,stal se Jiří prvním sportovním reportérem na světě.Reportoval 2.8.1924 telefonicky do studia ve Kbelích utkání na Letné mezi Františkem Růžičkou alias Frankie Rosem a americkým boxerem Rocky Knightem.Původně jeho slova zapisoval stenograf a předával je hlasateli Adolfu Dobrovolnému.Protože to však bylo pomalé,vzal si poté Dobrovolný sluchátko sám a opakoval vzrušený popis zápasu po Jiřím. Ten s otcem stál u zrodu boxerských unií,vedli 1924 a 1928 přípravu našich olympioniků a ve své tělocvičné škole,zocelovali i příslušníky armády a policie nového státu.Do Hoyerovy školy,kde Jiří předcvičoval a trénoval zájemce třeba v šermu,řecko-římském zápase,vzpírání či gymnastice,chodil i ředitel Národního divadla dr.Jaroslav Šafařovič,skoro celá opera v čele s legendárním basistou Vilémem Zítkem,jehož herecké umění se o skvělou fyzickou kondici opíralo a s nímž se Jiří spřátelil.Z Hilarových herců sem chodili cvičit Eduard Kohout či Ladislav Pešek (oba měli doma pro další trénink švédský žebřík),jinak Jindřich Plachta a mnoho dalších známých osobností – např.malíř Josef Lada a spisovatel František Langer,kteří do tělocvičny jednou přivlekli i Jaroslava Haška,jenž pak,jsa sprchován studenou vodou,řval do světlíku „Vražda!“ a způsobil příchod policajta.Ten konstatoval: „Á,pan Hašek,známá firma!“ a nechal věc být.
Jiří počátkem 20.let spolupracoval pohybově s baletem Národního divadla. Hrál v řadě filmů pod počeštěným jménem Hojer.Jeho nejstarší film, Zamilovaná tchyně (1914), se nedochoval,stejně jako jméno postavy, jíž tu hrál. Později hrával díky svému typu detektivy – zvláště supermanského Nicka Cartera v úvodu filmu Tři vejce do skla (1937) s Vlastou Burianem, vojáky – ač sám vojákem nebyl – pucfleka Mikyšku (Šest mušketýrů,1925) nebo sapéra Vodičku ve dvou dílech Haškova Švejka s legendárním Karlem Nollem v titulní roli.V letech 1937-39 spolupracoval navíc s laboratoří na barevný film společnosti Sun.
Roku 1941,kdy Jiřímu zemřel otec a on převzal zcela vedení školy,sehrál sportovního trenéra ve filmu Rukavička.Pak nastala v jeho filmování delší pauza.V době okupace se Hoyerova škola stala místem konspirativních schůzek. Jiří byl zapojen do ilegálního hnutí v organizacích V boj! a Jindra.V tělocvičně přespali roku 1942 po atentátu na Heydricha parašutisté Gabčík a Kubiš.Traduje se,že gestapákům,kteří se chtěli mezi Hoyerovy cvičence infiltrovat,dával Jiří schválně těžké činky a tím je odradil.
Po válce byla Hoyerova škola znárodněna,ale Jiří zůstal jejím vedoucím a pracoval dál i jako trenér.V šedesátých letech sem chodila řada známých lidí, mj.grafik Jiří Švengsbír,textař Jiří Štaidl,Karel Gott aj.Hoyer odešel do důchodu v roce 1971,ale zavedený rodinný podnik navštěvoval do své smrti 16.10.1974. Obdivoval z poválečných režisérů zejména Alfréda Radoka,v jehož inscenaci Osbornova Komika vynikl i jako tanečník a zpěvák Jiřího přítel,Ladislav Pešek. Radok dal roku 1956 ve filmu Dědeček automobil Jiřímu možnost si naposledy zahrát – tentokrát francouzského hostinského v městečku Gaillon.V roce 1991 sice někdejší Hoyerova škola pod názvem T.J.Zdraví dostala ve Zlaté huse výpověď – ale nezanikla.Její svěřenci a cvičitelé se přestěhovali do karlínské Sokolovny,blízko míst,kde kdysi Jiřího otec,Fridolín Hoyer jako silák začínal. Dodnes užívají při cvičení malých činek,ohmataných mnoha generacemi.Na stěnách zde najdeme fotografie,dokládající poutavou historii školy a rodinnou tradici.
Filmografie Jiřího Hojera
- Zamilovaná tchyně (1914)
- Otrávené světlo (1921)
- Šest mušketýrů (1925)
- Dobrý voják Švejk (1926)
- Švejk na frontě (1926)
- Tři vejce do skla (1937)
- Rukavička (1941)
- Dědeček automobil (1956)
Autor: PhDr.Jaromír Kazda,teatrolog
Literatura:
Červený J.:Červená sedma,Orbis,Praha 1959
Pešek L.:Tvář bez masky (Skutečnost a sen),Odeon,Praha 1977
Kazda J.:České operní herectví,Hudební věda,č.1,1981
Kovář P.:Otec a syn Hoyerové,Reflex,19,2008,č.9
Jiří Hoyer:Důležitost tělesného cvičení pro herce, Divadlo, roč.VIII (XV), 1928, č.5
Jiří chodil zprvu na žižkovskou reálku a když se rodina přestěhovala na Karlovo náměstí,přešel na reálku v Ječné ulici.Škola probudila jeho literární vlohy - v poezii na něj působil např.Machar a Bezruč a amatérsky hrál s kamarády divadlo v sále pivovaru proti Českému vysokému učení technickému na Karlově náměstí.Docela slušně zpíval (tenor) a mezi spoluúčinkujícími byl i příští skladatel a klavírista Jan Evangelista Zelinka.Při pěvecké produkci ho shlédl a pak pochválil slavný komik Jindřich Mošna,přítel Fridolína Hoyera,který býval členem tzv.Mošnova stolu v Patschově vinárně na Národní třídě (tam co je dnes pasáž Metro).Jiří chodíval jako student k stání „na bidýlko“ do Národního divadla a obdivoval tu herce Kvapilovy éry – kromě Mošny třeba Hanu Kvapilovou (zemřela 1907),Eduarda Vojana či Růženu Naskovou, s níž se později osobně spřátelil stejně jako s jejím manželem,malířem Františkem Naskem.Chodíval však též na operu a byl nadšen mj.hostující Emou Destinnovou nebo Otakarem Mařákem.
14.3.1908 bylo Fridolínu Hoyerovi dovoleno zřídit si na Karlově náměstí 287/18 tělocvičnou školu,vybavenou posilovací aparaturou z Berlína a Paříže, sprchami atd. – byla první svého druhu v Rakousku.Poskytovala mužům i ženám možnost kondičního tělocviku,nápravného tělocviku nebo sportovního tréningu.Jiří byl ve škole od počátku otcovou pravou rukou.Od roku 1909 zde učil zájemce základům boxu,který zvládl tak výborně,že se roku 1912 stal mistrem Evropy ve střední váze.Téhož roku se stal členem kabaretu Červená sedma,který se v roce 1914 zprofesionalizoval.
Jiří zde zpíval a jako první u nás na jevišti i stepoval (naučil se to od členky karlínského Variété). Zpíval anglicky (později z tohoto jazyka a němčiny občas překládal povídky), např.The Honeysuckle and the Bee nebo It´s a long way to Tipperary aj.Když přišla navštívit Červenou sedmu jím obdivovaná Ema Destinnová,utekl před ní ze studu,že by snad řekla něco k jeho pěveckým pokusům. Psal jako jiní sedmičkáři (Červený, Bass, Balling, Hvížďálek) také texty k písničkám (asi 150) a za jednu z nich dostával doživotně tantiémy z Německa.
Dva roky pobýval v Berlíně,kde studoval operní zpěv a učil boxovat údajně i vnuky císaře Viléma II..Roku 1914 napsal vlastenecky zaměřenou učebnici Rohování,kterou s vlastními ilustracemi později dvakrát vydal (1926,1933). V roce 1915 se Hoyerova škola přestěhovala do suterénu hotelu Zlatá husa na Václavském náměstí,kde zůstala (přes různé změny názvu) do roku 1991.
Když vznikl Československý rozhlas,který zprvu vysílal živě,stal se Jiří prvním sportovním reportérem na světě.Reportoval 2.8.1924 telefonicky do studia ve Kbelích utkání na Letné mezi Františkem Růžičkou alias Frankie Rosem a americkým boxerem Rocky Knightem.Původně jeho slova zapisoval stenograf a předával je hlasateli Adolfu Dobrovolnému.Protože to však bylo pomalé,vzal si poté Dobrovolný sluchátko sám a opakoval vzrušený popis zápasu po Jiřím. Ten s otcem stál u zrodu boxerských unií,vedli 1924 a 1928 přípravu našich olympioniků a ve své tělocvičné škole,zocelovali i příslušníky armády a policie nového státu.Do Hoyerovy školy,kde Jiří předcvičoval a trénoval zájemce třeba v šermu,řecko-římském zápase,vzpírání či gymnastice,chodil i ředitel Národního divadla dr.Jaroslav Šafařovič,skoro celá opera v čele s legendárním basistou Vilémem Zítkem,jehož herecké umění se o skvělou fyzickou kondici opíralo a s nímž se Jiří spřátelil.Z Hilarových herců sem chodili cvičit Eduard Kohout či Ladislav Pešek (oba měli doma pro další trénink švédský žebřík),jinak Jindřich Plachta a mnoho dalších známých osobností – např.malíř Josef Lada a spisovatel František Langer,kteří do tělocvičny jednou přivlekli i Jaroslava Haška,jenž pak,jsa sprchován studenou vodou,řval do světlíku „Vražda!“ a způsobil příchod policajta.Ten konstatoval: „Á,pan Hašek,známá firma!“ a nechal věc být.
Jiří počátkem 20.let spolupracoval pohybově s baletem Národního divadla. Hrál v řadě filmů pod počeštěným jménem Hojer.Jeho nejstarší film, Zamilovaná tchyně (1914), se nedochoval,stejně jako jméno postavy, jíž tu hrál. Později hrával díky svému typu detektivy – zvláště supermanského Nicka Cartera v úvodu filmu Tři vejce do skla (1937) s Vlastou Burianem, vojáky – ač sám vojákem nebyl – pucfleka Mikyšku (Šest mušketýrů,1925) nebo sapéra Vodičku ve dvou dílech Haškova Švejka s legendárním Karlem Nollem v titulní roli.V letech 1937-39 spolupracoval navíc s laboratoří na barevný film společnosti Sun.
Roku 1941,kdy Jiřímu zemřel otec a on převzal zcela vedení školy,sehrál sportovního trenéra ve filmu Rukavička.Pak nastala v jeho filmování delší pauza.V době okupace se Hoyerova škola stala místem konspirativních schůzek. Jiří byl zapojen do ilegálního hnutí v organizacích V boj! a Jindra.V tělocvičně přespali roku 1942 po atentátu na Heydricha parašutisté Gabčík a Kubiš.Traduje se,že gestapákům,kteří se chtěli mezi Hoyerovy cvičence infiltrovat,dával Jiří schválně těžké činky a tím je odradil.
Po válce byla Hoyerova škola znárodněna,ale Jiří zůstal jejím vedoucím a pracoval dál i jako trenér.V šedesátých letech sem chodila řada známých lidí, mj.grafik Jiří Švengsbír,textař Jiří Štaidl,Karel Gott aj.Hoyer odešel do důchodu v roce 1971,ale zavedený rodinný podnik navštěvoval do své smrti 16.10.1974. Obdivoval z poválečných režisérů zejména Alfréda Radoka,v jehož inscenaci Osbornova Komika vynikl i jako tanečník a zpěvák Jiřího přítel,Ladislav Pešek. Radok dal roku 1956 ve filmu Dědeček automobil Jiřímu možnost si naposledy zahrát – tentokrát francouzského hostinského v městečku Gaillon.V roce 1991 sice někdejší Hoyerova škola pod názvem T.J.Zdraví dostala ve Zlaté huse výpověď – ale nezanikla.Její svěřenci a cvičitelé se přestěhovali do karlínské Sokolovny,blízko míst,kde kdysi Jiřího otec,Fridolín Hoyer jako silák začínal. Dodnes užívají při cvičení malých činek,ohmataných mnoha generacemi.Na stěnách zde najdeme fotografie,dokládající poutavou historii školy a rodinnou tradici.
Filmografie Jiřího Hojera
- Zamilovaná tchyně (1914)
- Otrávené světlo (1921)
- Šest mušketýrů (1925)
- Dobrý voják Švejk (1926)
- Švejk na frontě (1926)
- Tři vejce do skla (1937)
- Rukavička (1941)
- Dědeček automobil (1956)
Autor: PhDr.Jaromír Kazda,teatrolog
Literatura:
Červený J.:Červená sedma,Orbis,Praha 1959
Pešek L.:Tvář bez masky (Skutečnost a sen),Odeon,Praha 1977
Kazda J.:České operní herectví,Hudební věda,č.1,1981
Kovář P.:Otec a syn Hoyerové,Reflex,19,2008,č.9
Jiří Hoyer:Důležitost tělesného cvičení pro herce, Divadlo, roč.VIII (XV), 1928, č.5