Jiří Holeček se narodil 18.března 1944. Původně ho ani nenapadlo, že se stane hokejovým brankářem. Miloval fotbal, ale protože se fotbalová a hokejová sezóna nepřekrývaly a v zimě nebylo co dělat, vzal hokejku, brusle a vyrazil za kamarády....

Životopis

Jiří Holeček se narodil 18.března 1944. Původně ho ani nenapadlo, že se stane hokejovým brankářem. Miloval fotbal, ale protože se fotbalová a hokejová sezóna nepřekrývaly a v zimě nebylo co dělat, vzal hokejku, brusle a vyrazil za kamarády. Jedním z největších byl Pavel Wohl, soused ze Žižkova. Když bylo Jirkovi dvanáct, řekl mu, ať přijde na Tatru, že nemá za sebe do branky náhradníka a Frantu Vorlíčka (pozdějšího spoluhráče ze Sparty, ovšem už na postu útočníka) do klece k soutěžnímu utkání nepustí, protože mu není deset let. Přišel jednou, dvakrát, pak začal chodit pravidelně, odchytal dva zápasy, ale puku se bál a tak si umanul, že to zkusí v útoku. „Přihlásil jsem se do Slavoje pohostinství, ale za chvíli mně vyhodili s tvrzením, že jsem mizerný bruslař. Tak jsem zkusil štěstí u Bohemians. A skončil stejně. Po dvou měsících mně rovněž vyhnali. Vyšlo to až ve Slavii v roce 1958. Jenže už na brankářském postu, a to mi bylo čtrnáct.“ O pět let později mu přišel povolávací rozkaz. V tréninkovém táboře jihlavské Dukly se sešel s Holíky, obráncem Suchým, ale jako brankář původem z bezvýznamné Slavie, právě postoupivší z divize do II. ligy, to nedotáhl dál, než na pozici trojky. Jihlava ho proto pustila na rok do Košic, ale nakonec v nich pobyl deset let. Už jako žák sice fandil pražské Spartě a sledoval na Štvanici kouzla Zábrodského či Roziňáka, ale vzájemné námluvy se dlouho nedařily. „Když mi skončila povinná vojenská služba, řekl jsem funkcionářům Sparty, že mně můžou mít, ale že chci vlastní byt. Oni nabídli ubytovnu ČKD v Hloubětíně. Tak jsem se upsal na další dva roky Košicím, tentokrát jako voják z povolání.“ Po dvou letech se smlouvání o byt opakovalo a Holeček opět prodloužil v Košicích, nově hrajících pod patronátem průmyslového giganta VSŽ. „Byl jsem na oko zaměstnán jako energetik. Ale ve skutečnosti jsem se věnoval pouze hokeji,“ vzpomíná Jiří Holeček a dodává, že nejprestižnějším pro něj byla utkání právě proti Spartě. „Těšil jsem se na ně a chtěl se vytáhnout. Zejména ve Sportovní hale a také se mi to mnohokrát podařilo. Jenže najednou se hrálo v Košicích o záchranu, trenér dostal padáka a nahradil ho Luděk Bukač. Když se pak podruhé vracel do Sparty, byl to on, kdo u vedení prosadil, aby mi konečně sehnali ten byt a já se v létě 1973 stěhoval do Prahy.“

Vysoký, ale přitom mrštný brankář, jehož předností byla vynikající reakce a mimořádně rychlá práce nohou, už měl dost řečí košických funkcionářů, že v oddílových barvách nepodává tak zářivé výkony jako v reprezentaci. Ihned po přestupu do hlavního města si však počínal stejně suverénně jako v národním dresu, ve kterém se během třikrát radoval z titulu mistrů světa a pětkrát byl vyhlášen nejlepším brankářem šampionátu. První tři zápasy za Spartu - žádný inkasovaný gól! Obdivuhodnou neprůstřelnost v délce více jak 194 minut ukončil až ve čtvrtém utkání sezóny 1973/74 českobudějovický Klabouch. „Strašně mne to mrzelo, chtěl jsem sérii natáhnout co nejdéle a nakonec ji ukončil defenzivně založený hokejista, který dával do roka tak čtyři pět branek! Však jsem také hned Klabouchovi vynadal. Těžko říct, zda jsem tu střelu mohl chytit. Především jsem ji vůbec nečekal. Byla to rána z levého křídla křížem na levou nohu, která proletěla mezi chráničem a lapačkou,“ vybavuje si Holeček. S jeho nástupem do sparťanské klece se rapidně zvedla návštěvnost, Sparta dlouho figurovala na čele soutěže a po sedmi letech skončila na druhém místě, pouhé dva body za mistrovskou Jihlavou.

Po první sezóně ve sparťanském dresu si Holeček, jehož laminátové masky dodnes patří k neodmyslitelným ikonám československého hokeje, vysloužil jako první brankář v historii prestižní tuzemské individuální ocenění, Zlatou hokejku. „První masku mi doslova na koleně vyrobil plzeňský doktor Pavlíček. Byl to zubař, který pečoval o hokejisty. Pozval mne do ordinace a vyrobil sádrový odlitek obličeje. Ve Spartě už jsem chytal se třetí variantou, pocházející už z dílny pana Sůry. Ten připravoval sklolaminátové masky i pro ostatní ligové brankáře. Mimochodem, z toho materiálu se tehdy vyráběly i lodě! A jak sloužila? Když mne zasáhl puk, zůstala v obličeji na památku modřina a chvíli jsem byl otřesen, ale pokud maska nepraskla, nezlomil letící kotouč ani lícní kost, ani nos. Ovšem když praskla, tak rozřízla kůži a tekla krev. Poslední dvě sezóny ve Spartě už jsem používal drátěnou. Celý rok předtím jsem ji testoval na tréninku, protože nebylo snadné si zvyknout, že se najednou dívám na hru jako přes plot a musím přes dráty ostřit zrak jinak na dálku a jinak na blízko,“ nechává nahlédnout do brankářské kuchyně legendární gólman Jiří Holeček. Nezapomíná připomenout, že za jeho časů se nemohl spolehnout na nadměrné rozměry současné výstroje. „Dříve byla brankářská výstroj výrazně menší. Betony sražené u sebe zabraly tak o deset centimetrů méně prostoru a otevřená lapačka? Ta dnešní je o třetinu, ne-li o polovinu větší...“

Brankář, přezdívaný podle příjmení Holendr nebo Holas, a podle mrštnosti Fakír či Živé lano, relaxoval před zápasy spánkem, četbou knih, luštěním křížovek či poslechem hudby. I když působil klidným dojmem, jednou na ledě neuvěřitelně vypěnil. „Hráli jsme doma, vedli o dva góly a právě vstřelili další. Jenže puk se z klece soupeře odrazil zpátky do pole, že to rozhodčí asi nepostřehli. Spoluhráči s diváky však začali oslavovat, já se opřel o brankovou konstrukci a nechápal, proč dva hráči soupeři vzali kotouč, jedou na mně a i když nechytám, posílají ho do sítě. Jenže pak se stala neuvěřitelná věc. Hlavní sudí přijel a ukázal, že uznává gól hostů! Já se rozčílil, odjel z branky, sundal rukavice a i s hokejkou je hodil na střídačku, a odešel do kabiny s tím, že s takovýma volama už hrát nebudu. Snad deset minut se čekalo, než mne přesvědčili, abych se vrátil. Rozhodčí si po hrubém omylu nedovolil zahájit hru a navíc ho zmíněný přehmat stál kariéru v nejvyšší soutěži,“ tvrdí Holeček, který prý v brance během utkání vypotil i tři kilogramy tělesné váhy. „Však už jsem se těšíval na náš rituál. Zhruba pět minut před koncem zápasu spěchal masér do baru v zázemí Sportovní haly, nechal natočit zhruba deset půlitrů piva, prostě tolik, kolik pobral do ruky, postavil se u dveří do kabiny a my je cestou brali a vypili na ex. To byla tradice. Obdobnou měli v Pardubicích. Tam ovšem držel kustod či masér mezi prsty zapálené cigarety,“ vzpomíná s úsměvem Jiří Holeček. Po odchodu ze Sparty v roce 1978 a krátkém angažmá v západním Německu zkoušel trénovat. Pak nahlédl do světa podnikání a dodnes se věnuje výchově svých mladých nástupců.