Jiří Stříbrný byl československý politik, novinář, účastník prvního odboje, jeden z mužů 28. října, majitel bulvárních novin a několikanásobný ministr.

Rakousko-Uhersko
Mládí
Jiří Stříbrný se narodil v Rokycanech, ale již v mládí jeho rodina přesídlila do Prahy. Vystudoval vyšší průmyslovou školu, kam přestoupil z neúspěšných studií na gymnáziu. Již během svých středoškolských studií se stal politicky aktivním a roku 1897 se zúčastnil zakládajícího sjezdu České strany národně sociální. Následně působil v její mládežnické organizaci a jako redaktor jejích periodik (krom Prahy mimo jiné i v Českých Budějovicích či v rámci krajanského sdružení ve Vídni). Od roku 1911 byl redaktorem Českého slova.

Politika
V letech 1911-1918 byl též poslancem za národní socialisty v Říšské radě. Právě díky jeho aktivitě se podařilo jeho straně zachovat si své voličstvo i po takzvané Švihově aféře. V létě 1914 byl i přes své známé protirakouské postoje povolán do armády, v dubnu 1917 byl propuštěn do zálohy. Ihned po propuštění se zapojil do odbojového hnutí Maffie. Na zasedání ke konci války znovusvolané Říšské rady pronesl velmi ostrý a pro něj riskantní projev proti poměrům v rakouských internačních táborech.

Československo
Vláda první republiky
V červenci roku 1918 se pak Jiří Stříbrný stal členem Národního výboru, o tři měsíce později, v září 1918, členem Socialistické rady. 28. října roku 1918 se stal jedním z pěti „mužů 28. října“, jedním z těch, kteří podepisují vyhlášení svrchovanosti samostatného státu.

V dobách první republiky byl až do června roku 1935 poslancem Národního shromáždění (s výjimkou krátkých období, kdy byl zbaven mandátu). V letech 1918 až 1919 byl ministrem pošt, v letech 1919 až 1920 a 1922 až 1925 ministrem železnic, v letech 1925 až 1926 ministrem národní obrany. V letech 1920 až 1926 byl místopředsedou Československé strany socialistické, působil též jako zástupce této strany v takzvané Pětce.

Odchod z vlády
Oficiálním důvodem Stříbrného rezignace na pozici ministra obrany v roce 1926 byla odpovědnost, kterou převzal za Masarykovo chování během oslav svátku mistra Jana Husa (tzv. Marmaggiho aféra). Ačkoliv již v té době existovaly mezi oběma muži spory o význam domácího a zahraničního odboje za 1. světové války, Masaryk jeho abdikaci přijal 20. července 1925 s nechutí a po dlouhém zdráhání a v dopise na rozloučenou se nechal slyšet, že se těší na Stříbrného působení v další vládě.

Faktickým důvodem jeho odchodu byla úplatkářská aféra. Stříbrného bratr František byl ředitelem uhelných dolů a ministr železnic od něj nakupoval předražené uhlí pro státní dráhy. Úplatky přijímal nejen sám ministr, ale i jeho strana.

Události však nabraly jiný směr a Stříbrný již v žádné další vládě nepůsobil. Roku 1926 se totiž v Brně konal po pádu druhé Švehlovy vlády mimořádný sjezd socialistů, kde byl nejprve změněn název strany na Československá strana národně socialistická a posléze vyloučen Jiří Stříbrný a jeho příznivci. Stalo se tak díky jeho ideovým i osobním sporům se spolustraníky Václavem Klofáčem a Edvardem Benešem, kteří v době sjezdu získali ve straně převahu.

Založení Strany slovanských socialistů
Spolu s dalšími lidmi, zejména vyloučenými či dobrovolně odšedšími od národních socialistů, založil Stříbrný Stranu slovanských socialistů, která se později přejmenovala na Stranu radikálních socialistů a krátce na to na Národní ligu. V roce 1929 se zúčastnil voleb společně s Národní obcí fašistickou ve volebním uskupení pod názvem pod názvem Liga proti vázaným kandidátním listinám a společně Gajdou, Karlem Perglerem získal poslanecký mandát, který roku 1928 díky svému vyloučení od národních socialistů předčasně ztratil. Zajímavé je, že ani jeden z těchto třech poslanců nemohl vykonávat svůj mandát do konce, protože všichni ho byli postupně na základě různých záminek zbaveni. De senátu byl za Ligu zvolen Jindřich Trnobranský.

Těsnější spojenectví s NOF se rozpadlo již roku 1930. V té době se Jiří Stříbrný věnoval zejména mimopolitické činnosti - společně se svým bratrem Františkem Stříbrným v roce 1926 založil vydavatelskou společnost Tempo, které vydávalo řadu silně bulvárních deníků – zejména „Polední list“ a „Expres“ (tzv. růžový nebo červený tisk). Ve své době se jednalo o nejprodávanější lidové deníky.

V roce 1935 se Národní liga spojil společně s Československou stranou národně demokratickou a Národní frontou, v jejímž čele stál František Mareš, ve stranu s názvem Národní sjednocení. Předsedou Národního sjednocení se stal národní demokrat Karel Kramář, Jiří Stříbrný v něm působil jako místopředseda. Ve stejném roce se Jiří Stříbrný po parlamentních volbách opět stává poslancem Národního shromáždění, krátce na to, v červnu, se však svého mandátu vzdal. Roku 1938 po Krámářově smrti s Národní ligou z Národního sjednocení vystoupil. Během Mnichovské krize je zastáncem obrany republiky.

Po Mnichovu
Po kapitulaci Stříbrný ve své kritice vůči Benešovi ještě přitvrdil. Napsal knihu „Kramářův soud nad Benešem“. Za Druhé republiky působil v jedné ze dvou českých stran, Straně národní jednoty. Za okupace se stáhl z politiky. Třebaže názor na Beneše nezměnil, tak se odmítl podrobit nátlaku nacistů, aby jej kritizoval veřejně. V den Hiterových padesátých narozenin vyšlo v jedněch Stříbrného novinách blahopřání vůdci a hned na další straně byl provokativně velký inzerát na povzbuzují prášky pro muže po padesáti, protože od tohoto věku již muži za moc nestojí.

Poválečná pomsta
I přes to, že nacisty nepodporoval, byl po osvobození na základě retribučního dekretu postaven před Národní soud a odsouzen k doživotnímu žaláři. Výše trestu je mnohými považována za neúměrnou. Ve vězení napsal dosud nepublikované paměti, které jsou však ovlivněny tím, že doufal, že bude od Zápotockého amnestován. Ve vězení se krátce sešel i se svým synovcem. Zemřel roku 1955 ve Valdické věznici.