Vynikající česká herečka s nezaměnitelným osobitým projevem, která byla bohužel malinko zastíněna ostatními hvězdami našeho předválečného filmu. Přesto byla obsazována celkem často, a to zejména do tragických rolí, respektive do rolí nešťastných dívek. Objevila se ale i v některých komediích. Nejinak tomu bylo v divadle, kde občas vystupovala ve veselohrách, její doménou však zůstaly role tragické.
Během studia na konzervatoři hostovala v Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha. Ještě před absolutoriem se stala členkou Národního divadla. Po šesti sezónách odešla na Vinohrady. V letech 1962 – 1985 byla členkou Realistického divadla.
U filmu začínala na počátku 30. let, za její zlomový film by se pak dala považovat Maryša (1935). Ta jí na jednu stranu přinesla další nabídky, ale na druhou stranu jí přiřkla typově podobné role, tedy role vesnických, nešťastně zamilovaných dívek či žen, které se později i pomatou na rozumu.

Ať už je to Vojnarka (1936), Muzikantská Liduška (1940), nebo Viktorka v Babičce (1940) Františka Čápa. Její nepřítomný, zasmušilý či zasněný pohled se na takové role vskutku více než hodil, ale její talent by určitě volal i po složitějších postavách. Místo nich se objevila v několika komediích - Jedenácté přikázání (1935), Velbloud uchem jehly (1936), Včera neděle byla (1938) a veselohrách (Počestné paní pardubické 1944).

Za války odmítla hrát v německých filmech, před kameru se vrátila až v 60. letech.
V roce 1947 se jí v Londýně narodil syn Jiří. Po návratu do Čech a následném útěku do ciziny byla zatčena a obviněna ze špionáže. Odsouzena byla k patnácti letům vězení, propuštěna byla na amnestii v roce 1968.
V roce 1969 dostala titul zasloužilá umělkyně. Jiřina Štěpničková zemřela v roce 1985 na rakovinu.

Syn Jiří je také herec.