Syn cestáře, pocházel z dvanácti dětí. Po dosažení dospělosti pracoval jako obchodní příručí v Lounech a hrál ochotnické divadlo, které založili jeho rodiče, v blšanské hospodě. Nechal původního povolání a hrál v letech 1918-20 u kočovných...
Životopis
Syn cestáře, pocházel z dvanácti dětí. Po dosažení dospělosti pracoval jako obchodní příručí v Lounech a hrál ochotnické divadlo, které založili jeho rodiče, v blšanské hospodě. Nechal původního povolání a hrál v letech 1918-20 u kočovných divadelních společností ředitelů Maška, Choděry a Slavinského. Zde získal praxí základy řemesla jako mladokomik a uplatnil i pěvecké schopnosti. V letech 1920-21 vykonal vojenskou prezenční službu. Mezi léty 1921-23 působil u divadelních společností Faltyse, Stehlíka a Lince.
Z kamenných divadel vystřídal postupně Národné divadlo v Košicích (1924-6), Jihočeské Národní divadlo v Českých Budějovicích, České divadlo v Olomouci (1929-31), kde se seznámil s režisérem E. F. Burianem. Odtud v letech 1931-33 přešel spolu s ředitelem Antonínem Drašarem do českého souboru Slovenského národného divadla v Bratislavě. Zde hrál v inscenacích jeho šéfa, Viktora Šulce, který byl žákem německého vůdčího expresionistického režiséra, Leopolda Jessnera. Kozák však hostoval též v inscenacích slovenského souboru a slovenské dramatice (viz Encyklopédia dramatických umení Slovenska,1, A-L, Bratislava 1989).
Když v roce 1933 Emil František Burian zakládal v Praze v Jungmannově 30 své avantgardní divadlo D 34, vzpomněl si i na Kozáka. Přiznal mu stejný plat, jaký měl on a několik prvních sólistů, ale jen za určitých podmínek: „…Vámi navrhovaný honorář Kč 1500,- bych mohl pro Vás rezervovat. Ovšem Vaše funkce bude snad poněkud širší než jste zvyklý. Jedná se totiž o divadlo nepříliš velikého rozsahu, které musí vydržet jeden rok bez úhony, a tedy nebudu moci si dovolit angažovat moc sil a bude také více práce. Zastával byste u mne funkci pomocného režiséra, inspicienta, archiváře, rekvizitáře, herce a protože se nebude hrát s napovědou, tak byste vždy na prvních zkouškách vypomáhal hercům v paměti. Znám Vás a Vaše poctivá práce mně byla vždy zárukou, že jste spolehlivý člověk.“ (Dopis 17. 5. 1933). Kozák mu vzápětí odpověděl: „Nemyslete si, že mne odstrašíte tolika funkcemi. Víte přece, že mám divadlo rád, udělám jistě vše, co jen budu moci, a bude mě těšit, budeme-li mít úspěch.“ Tak se stal herec zakládajícím členem a dělal mnohem víc, než Burian požadoval.
Pomocnou režii zastával např. u Brechtovy a Weillovy Žebrácké opery, Druhé lidové suity nebo Nezvalovy Manon Lescaut, která dosáhla za protektorátu rekordních 128 repriz. Jako inspicienta s gongem, který vyvolává „Začíná zkouška!“ ho můžeme vidět na týdeníkovém filmovém šotu z nové přípravy Žebrácké opery (1956). Od druhé sezóny patřil Kozák k tajné stranické buňce, která Burianovi pomáhala s řízením divadla Vzhledem k jeho povahovým
vlastnostem se to ale na přátelském vztahu s ostatními neprojevilo. (Ilegalita se ukázala se za okupace prozíravou, když se archivu divadla při likvidaci zmocnilo gestapo.)
Nina Jirsíková o Kozákovi napsala: „Žehlil kostýmy, drhnul jeviště před představením, dělal inspicienta, dělal kašírky, sháněl rekvizity, hrál mnoho rolí, ať velkých nebo malých, vždy pokorně bez reptání. Měl jednu z nejkrásnějiších dikcí v divadle. Stavěla bych jej jako ,šprechra´na první místo z mužů. Jeho hlas byl zvučný a ohebný a dokonale vyslovoval.(…) Byl na první pohled nesmírně skromný a nekomplikovaný, ale to byla jen maska. Byl to herec tělem i duší a byl hlavně spravedlivým člověkem. Získal si respekt u všech, kteří tvořili a pracovali v Déčku, včetně E F. Buriana. Josef Kozák byl otevřený, přímý člověk, nestrpěl ve svém okolí nic, co by nebylo ,fair play´. (…) Kozák byl pro mě opravdu nejbližším přítelem, který se o mě staral po dobu okupace a posílal mi do koncentráku balíčky s jídlem.
Byl mi po boku až do své smrti. Jeho laskavost a dobrota vůči všem lidem byla až nepřirozená, že by se na něho dobře hodil verš z Manon Lescaut : ,Já jsem to dobře věděla, že jednou budou se dít divy, / že jednou potkám anděla a že ten anděl bude živý.“ (N. Jirsíková: Vzpomínky tanečnice, Praha 2013). Podle Jirsíkové on a Václav Vaňátko patřili k nejlepším tanečníkům (jeho tanec s partnerkou zachytil týdeníkový filmový šot z Burianovy inscenace Lásky, vzdoru a smrti, 1947) a při společném zpěvu je natočen v televizní verzi Burianovy Opery z pouti.
Ovládl hudebně stylizovanou sborovou recitaci, voiceband, který zaznamenaly rozhlasové fólie v kvartetu Máchovy Znělky, 1936. Na jevišti působil v jiném kvartetu v dramatizaci Máchova Máje, který recitoval ve slaměných parukách a místy v siluetě jako stínové divadlo (srv. Lola Skrbková: E. F. Burianova voicebandová kompozice Máchova Máje, Brno 1976). Jednou při dobíhání potmě upadl mezi ostatní a paruka mu spadla, takže když se rozsvítilo, nemohli se ubránit smíchu. Když někdo v Déčku něco zkazil, dobrovolně se napsal na tabuli prohřešků a přijal pokutu, tak to stanovil domácí řád a byla zajištěna disciplina. Na rozhlasových fóliích se dochovaly s Kozákem také voicebandové Zpěvy Staré a Nové Číny (sólo má v básni Potok u domu pana Luana), 1937, Zpěvy sladké Francie, 1937 (představuje plavčíka v básni Krátká slámka) a pravděpodobně i v Čelakovského Cikánově
píšťaličce a básni Edgara Allana Poe Zvony, obě rovněž 1937. Za protektorátu nahrál s ostatními na desku jako voiceband České pohádky Boženy Němcové. V proslulé inscenaci montáže z lidové poezie Vojna, kde byl i voiceband a měla díky tanci a výtvarné stylizaci úspěch také na zájezdu do Švýcar 1935 hrál 2. sedláka, rekruta, loučícího se s milou (Silvie Havránková), jednoho ze tří bubeníků, vyhlašující na způsob kánonu, autentický manifest Franze Josefa I. k válce a na konci jednoho z čelných vojáků, odnášejících vysoko nad hlavou zabitého kamaráda a postupujících s tasenými šavlemi proti válce. Při přenesení Vojny do Valdštejnské zahrady odcházeli takto ze Sally Terreny publikem a zpívali s gradací a bubny: „Když jste bratra zabili, zabijte mne taky: dejte pozor na sebe, a na svoje děti!“
Tuto působivou protiválečnou inscenaci dokázal E. F. Burian uvádět do zákazu nacisty 1940. Kozák hrál i v jejím poválečném nastudování, nahraném kompletně na desky roku 1954 (partitura s režijními poznámkami vyšla knižně). Z množství rolí, které Kozák vytvořil v letech 1933-1941 v Déčku uveďme aspoň některé. V Šaldově Dítěti (F. X. Šalda se podílel na vzniku D 34 i finančně) to byl strýc Alexandr, který straní vzpouře syna Aleše (Vaňátko), který si vezme proti vůli měšťácké matky služku Františku, kterou přivedl jeho bratr Ríša do jiného stavu. Julius Fučík v kritice píše: „J. Kozák zahrál svého Alexandra Kostaroviče jako ,literárního dědečka´ Šaldu. V jeho masce s jeho výsměšně i laskavě přivřeným okem, s jeho hlubokou ironickou nenávistí ke všemu starému.“ V Klicperově upravené komedii Každý něco pro vlast s písničkami hrál Kozák jednoho ze dvou sluhů, kteří prováděli na Reinerovu hudbu taneční přestavby. Ve Hře o sv.Dorotě byl Kozák černě a červeně oblečeným čertem, který vymezil na začátku hrací prostor a pak vybíhal k akcím zpod lavice. S Jirsíkovou vyrobili figurku s navrženým kostýmem, kterou zachytila fotografie. V rozhlasové verzi Lidové suity (1956 ) je celá hra s Kozákem jako čertem dochována s Burianovým režijním rozborem a též ztvárněním krále Africia. V Žebravém Bakusovi hrál Kozák Bakusova syna a provedl s jeho představitelem, Emilem Bolkem, mečový tanec. (Z obou her z První lidové suity z provedení ve Valdštejnské zahradě v rámci výstavy Pražské baroko 1938 existují ukázky na týdeníkovém šotu.
Teatrologický rozbor lidové předlohy viz M. Kouřil: Základy teoretické scénografie, 1, Úvodní úvahy, Praha 1970, s.69-74 a 76-82) . V Druhé lidové suitě (1939) hrál Kozák v Komedii o Františce a Honzíčkovi jednoho ze dvou opovědníků – Blázna Honzbuřtla, jehož kostým měl vycpaný zadek, který rád vystrkoval do publika a v tanečním pohybu se uplatnily i akrobatické prvky (postavu ovlivnila německá verze Harlekýna – Hanswurst). Inscenace se snažila o zdání naivního divadla a dodržovala princip hry ve hře.
Burian dílo po válce uvedl znovu a pak je přetvořil na jarmareční Operu z pouti ( 1956), v jejíchž verzích s činoherci i operními zpěváky hrál Kozák tutéž roli, ale maskován jako cirkusový klaun August (celou operní verzi natočila Čs. televize). Jeho Blázen baví anglický královský pár záměrným pádem, mluví rychle a virtuózně jako pouťový vyvolavač, s nakažlivým smíchem. Hraje do publika a s publikem. Opovědník Ferdinanda Krůty (připomínají rychlomluvou a rytmizovaným monotónem družbu při svatební scéně v nahrávce Vojny, Milana Macha). Ve hře Jak se kdysi v Čechách strašívalo hrál Kozák jednu ze tří masopustních maškar „bába s dědkem v nůši“, kterou v Žebravém Bakusovi představoval podle lidové tradice Jan Kühnmund (viz foto u jeho hesla a Čeněk Zíbrt: Veselé chvíle v životě lidu českého). Pro inscenaci Evžena Oněgina s Jirsíkovou upravili škrabošky jako děsivou představu titulního hrdiny v závěru. Jednu z nich na plese hrál Kozák i ve scénickém filmu, který byl součástí představení (ten se dochoval. Rozbor funkce masek viz B. Srba: Řečí světla, Brno 2004).
V Herecké škole D, založené v prosinci 1939, vyučoval Kozák spolu s O. Řezáčem a V.Forejtem jevištní techniku včetně svícení a stavění scény. Když Vaňátko založil jako pobočku pro děti, tzv. „malé D“ (1940), hrál Kozák v jeho inscenacích výrazně maskovaného Vodníka v Tylově Rozpustilém Janečkovi nebo taxikáře Bora, otce titulní hrdinky (Jana Dítětová, žákyně Herecké školy D) ve zdramatizované Robinsonce od Marie Majerové. Šifra „os“ v Národní práci shrnuje „Kozák je výborným otcem, shovívavým, rozšafným a natolik mladým, aby křepčil po kuchyni jako divoch, hrál si s Blážou na Robinsona a zamiloval se do pracovité Toničky.“ Přitom podle Josefa Trägra herec své postavě „uchovává vnitřní stesk po zemřelé ženě a skrývaný soucit s osiřelou dcerou“.
Po zavření D 41 gestapem převzala scénu Na Poříčí, kterou mělo od roku 1939, i celý soubor Městská divadla pražská, jejichž členem byl Kozák do roku 1945. Když se E. F. Burian jako zázrakem vrátil z koncentračního tábora, stal se Kozák v letech 1945-9 členem obnoveného Déčka. Z jeho poválečných rolí zde zmiňme v Romeovi a Julii, snu jednoho vězně „šosácky netečného bratra Vavřince (..) hledícího si svého soudku vína“ nebo lidovou hru Esther, jejíž provedení bylo, jako kdysi Komedie o Františce a Honzíčkovi, situováno do venkovské hospody (viz foto). Kozák měl v roli umělé vousy, uvázané jen tak pod bradou a snažil se působit s ostatními opět jako venkovský amatér. J. Hájek dokládá: „Král Ašver J. Kozáka je vybaven všemi živými detaily lidové fantazie, která si zobrazuje všemocného potentáta, který podle své nálady pořádá hostiny nebo popravy, nebo se vznešeně nudí či rozmarně propůjčuje a odnímá svou přízeň.“ V inscenaci Vánoční hry českého lidu v komedii Je náš nebo váš? (Rakovnické hře vánoční) představoval dokonce obětavě a s vervou ovčáckého psa a ovečky mu hrály dvě tanečnice.
V Burianových povinných pokusech o socialistický realismus jako titulní postava hry dělnického autora Vaška Káni Parta brusiče Karhana, kde byla na jevišti skutečná bruska, na níž se naučil pracovat a s kterou vede před prací téměř milostný dialog (scénu zachytil týdeníkový šot) : mluví přirozeně, ale velmi zřetelně. Nenadarmo režisér varoval před přenášením návyku mikrofonové mluvy na scénu, neboť herec má respektovat akustiku hlediště. (Ve filmu Karhanova parta hrál titulní charakterní roli František Smolík.)
Fotografie z Rodiny Kondorů ukazuje Kozáka v realistické masce jako Sima Kondora s dýmkou, dokreslující stáří postavy. (Dýmku měl Kozák také jako zedník v Burianově filmu Chceme žít, 1949 podle jeho inscenace z roku 1934. Jako znak i prostředek ke změně výslovnosti sloužila dýmka také pro Zdeňka Podlipného a Jana Kühnmunda v panu Lábovi ve Věře Lukášové nebo v Komedii o Františce a Honzíčkovi Karlu Vainarovi v roli Císaře tureckého.)
V letech 1949-50 byl Kozák mimo divadlo. V letech 1950-1953 byl členem Divadlapracujících v Gottwaldově (Zlín) a s tímto souborem v rámci Divadelní žatvy hostovali roku 1952 na scéně Tylova (Stavovského) divadla. Kozák ztělesnil brusiče Nožejčka v Tylově Tvrdohlavé ženě (režie Jiří Dalík). Roku 1953 dostal herec Řád práce a vrátil se k E F. Burianovi, který vyřešil finanční problémy s návštěvností proměnou souboru na Armádní umělecké divadlo. V roce 1959 Burian záhadně zemřel. D 34, jak své divadlo znovu nazval, bylo přejmenováno na Divadlo E. F. Buriana. Kozák odešel následující rok do důchodu.
Zároveň začal od té doby hrát víc ve filmu. Zemřel na Silvestra roku 1965 ve věku 68 let.
(Autor: PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog)
Z kamenných divadel vystřídal postupně Národné divadlo v Košicích (1924-6), Jihočeské Národní divadlo v Českých Budějovicích, České divadlo v Olomouci (1929-31), kde se seznámil s režisérem E. F. Burianem. Odtud v letech 1931-33 přešel spolu s ředitelem Antonínem Drašarem do českého souboru Slovenského národného divadla v Bratislavě. Zde hrál v inscenacích jeho šéfa, Viktora Šulce, který byl žákem německého vůdčího expresionistického režiséra, Leopolda Jessnera. Kozák však hostoval též v inscenacích slovenského souboru a slovenské dramatice (viz Encyklopédia dramatických umení Slovenska,1, A-L, Bratislava 1989).
Když v roce 1933 Emil František Burian zakládal v Praze v Jungmannově 30 své avantgardní divadlo D 34, vzpomněl si i na Kozáka. Přiznal mu stejný plat, jaký měl on a několik prvních sólistů, ale jen za určitých podmínek: „…Vámi navrhovaný honorář Kč 1500,- bych mohl pro Vás rezervovat. Ovšem Vaše funkce bude snad poněkud širší než jste zvyklý. Jedná se totiž o divadlo nepříliš velikého rozsahu, které musí vydržet jeden rok bez úhony, a tedy nebudu moci si dovolit angažovat moc sil a bude také více práce. Zastával byste u mne funkci pomocného režiséra, inspicienta, archiváře, rekvizitáře, herce a protože se nebude hrát s napovědou, tak byste vždy na prvních zkouškách vypomáhal hercům v paměti. Znám Vás a Vaše poctivá práce mně byla vždy zárukou, že jste spolehlivý člověk.“ (Dopis 17. 5. 1933). Kozák mu vzápětí odpověděl: „Nemyslete si, že mne odstrašíte tolika funkcemi. Víte přece, že mám divadlo rád, udělám jistě vše, co jen budu moci, a bude mě těšit, budeme-li mít úspěch.“ Tak se stal herec zakládajícím členem a dělal mnohem víc, než Burian požadoval.
Pomocnou režii zastával např. u Brechtovy a Weillovy Žebrácké opery, Druhé lidové suity nebo Nezvalovy Manon Lescaut, která dosáhla za protektorátu rekordních 128 repriz. Jako inspicienta s gongem, který vyvolává „Začíná zkouška!“ ho můžeme vidět na týdeníkovém filmovém šotu z nové přípravy Žebrácké opery (1956). Od druhé sezóny patřil Kozák k tajné stranické buňce, která Burianovi pomáhala s řízením divadla Vzhledem k jeho povahovým
vlastnostem se to ale na přátelském vztahu s ostatními neprojevilo. (Ilegalita se ukázala se za okupace prozíravou, když se archivu divadla při likvidaci zmocnilo gestapo.)
Nina Jirsíková o Kozákovi napsala: „Žehlil kostýmy, drhnul jeviště před představením, dělal inspicienta, dělal kašírky, sháněl rekvizity, hrál mnoho rolí, ať velkých nebo malých, vždy pokorně bez reptání. Měl jednu z nejkrásnějiších dikcí v divadle. Stavěla bych jej jako ,šprechra´na první místo z mužů. Jeho hlas byl zvučný a ohebný a dokonale vyslovoval.(…) Byl na první pohled nesmírně skromný a nekomplikovaný, ale to byla jen maska. Byl to herec tělem i duší a byl hlavně spravedlivým člověkem. Získal si respekt u všech, kteří tvořili a pracovali v Déčku, včetně E F. Buriana. Josef Kozák byl otevřený, přímý člověk, nestrpěl ve svém okolí nic, co by nebylo ,fair play´. (…) Kozák byl pro mě opravdu nejbližším přítelem, který se o mě staral po dobu okupace a posílal mi do koncentráku balíčky s jídlem.
Byl mi po boku až do své smrti. Jeho laskavost a dobrota vůči všem lidem byla až nepřirozená, že by se na něho dobře hodil verš z Manon Lescaut : ,Já jsem to dobře věděla, že jednou budou se dít divy, / že jednou potkám anděla a že ten anděl bude živý.“ (N. Jirsíková: Vzpomínky tanečnice, Praha 2013). Podle Jirsíkové on a Václav Vaňátko patřili k nejlepším tanečníkům (jeho tanec s partnerkou zachytil týdeníkový filmový šot z Burianovy inscenace Lásky, vzdoru a smrti, 1947) a při společném zpěvu je natočen v televizní verzi Burianovy Opery z pouti.
Ovládl hudebně stylizovanou sborovou recitaci, voiceband, který zaznamenaly rozhlasové fólie v kvartetu Máchovy Znělky, 1936. Na jevišti působil v jiném kvartetu v dramatizaci Máchova Máje, který recitoval ve slaměných parukách a místy v siluetě jako stínové divadlo (srv. Lola Skrbková: E. F. Burianova voicebandová kompozice Máchova Máje, Brno 1976). Jednou při dobíhání potmě upadl mezi ostatní a paruka mu spadla, takže když se rozsvítilo, nemohli se ubránit smíchu. Když někdo v Déčku něco zkazil, dobrovolně se napsal na tabuli prohřešků a přijal pokutu, tak to stanovil domácí řád a byla zajištěna disciplina. Na rozhlasových fóliích se dochovaly s Kozákem také voicebandové Zpěvy Staré a Nové Číny (sólo má v básni Potok u domu pana Luana), 1937, Zpěvy sladké Francie, 1937 (představuje plavčíka v básni Krátká slámka) a pravděpodobně i v Čelakovského Cikánově
píšťaličce a básni Edgara Allana Poe Zvony, obě rovněž 1937. Za protektorátu nahrál s ostatními na desku jako voiceband České pohádky Boženy Němcové. V proslulé inscenaci montáže z lidové poezie Vojna, kde byl i voiceband a měla díky tanci a výtvarné stylizaci úspěch také na zájezdu do Švýcar 1935 hrál 2. sedláka, rekruta, loučícího se s milou (Silvie Havránková), jednoho ze tří bubeníků, vyhlašující na způsob kánonu, autentický manifest Franze Josefa I. k válce a na konci jednoho z čelných vojáků, odnášejících vysoko nad hlavou zabitého kamaráda a postupujících s tasenými šavlemi proti válce. Při přenesení Vojny do Valdštejnské zahrady odcházeli takto ze Sally Terreny publikem a zpívali s gradací a bubny: „Když jste bratra zabili, zabijte mne taky: dejte pozor na sebe, a na svoje děti!“
Tuto působivou protiválečnou inscenaci dokázal E. F. Burian uvádět do zákazu nacisty 1940. Kozák hrál i v jejím poválečném nastudování, nahraném kompletně na desky roku 1954 (partitura s režijními poznámkami vyšla knižně). Z množství rolí, které Kozák vytvořil v letech 1933-1941 v Déčku uveďme aspoň některé. V Šaldově Dítěti (F. X. Šalda se podílel na vzniku D 34 i finančně) to byl strýc Alexandr, který straní vzpouře syna Aleše (Vaňátko), který si vezme proti vůli měšťácké matky služku Františku, kterou přivedl jeho bratr Ríša do jiného stavu. Julius Fučík v kritice píše: „J. Kozák zahrál svého Alexandra Kostaroviče jako ,literárního dědečka´ Šaldu. V jeho masce s jeho výsměšně i laskavě přivřeným okem, s jeho hlubokou ironickou nenávistí ke všemu starému.“ V Klicperově upravené komedii Každý něco pro vlast s písničkami hrál Kozák jednoho ze dvou sluhů, kteří prováděli na Reinerovu hudbu taneční přestavby. Ve Hře o sv.Dorotě byl Kozák černě a červeně oblečeným čertem, který vymezil na začátku hrací prostor a pak vybíhal k akcím zpod lavice. S Jirsíkovou vyrobili figurku s navrženým kostýmem, kterou zachytila fotografie. V rozhlasové verzi Lidové suity (1956 ) je celá hra s Kozákem jako čertem dochována s Burianovým režijním rozborem a též ztvárněním krále Africia. V Žebravém Bakusovi hrál Kozák Bakusova syna a provedl s jeho představitelem, Emilem Bolkem, mečový tanec. (Z obou her z První lidové suity z provedení ve Valdštejnské zahradě v rámci výstavy Pražské baroko 1938 existují ukázky na týdeníkovém šotu.
Teatrologický rozbor lidové předlohy viz M. Kouřil: Základy teoretické scénografie, 1, Úvodní úvahy, Praha 1970, s.69-74 a 76-82) . V Druhé lidové suitě (1939) hrál Kozák v Komedii o Františce a Honzíčkovi jednoho ze dvou opovědníků – Blázna Honzbuřtla, jehož kostým měl vycpaný zadek, který rád vystrkoval do publika a v tanečním pohybu se uplatnily i akrobatické prvky (postavu ovlivnila německá verze Harlekýna – Hanswurst). Inscenace se snažila o zdání naivního divadla a dodržovala princip hry ve hře.
Burian dílo po válce uvedl znovu a pak je přetvořil na jarmareční Operu z pouti ( 1956), v jejíchž verzích s činoherci i operními zpěváky hrál Kozák tutéž roli, ale maskován jako cirkusový klaun August (celou operní verzi natočila Čs. televize). Jeho Blázen baví anglický královský pár záměrným pádem, mluví rychle a virtuózně jako pouťový vyvolavač, s nakažlivým smíchem. Hraje do publika a s publikem. Opovědník Ferdinanda Krůty (připomínají rychlomluvou a rytmizovaným monotónem družbu při svatební scéně v nahrávce Vojny, Milana Macha). Ve hře Jak se kdysi v Čechách strašívalo hrál Kozák jednu ze tří masopustních maškar „bába s dědkem v nůši“, kterou v Žebravém Bakusovi představoval podle lidové tradice Jan Kühnmund (viz foto u jeho hesla a Čeněk Zíbrt: Veselé chvíle v životě lidu českého). Pro inscenaci Evžena Oněgina s Jirsíkovou upravili škrabošky jako děsivou představu titulního hrdiny v závěru. Jednu z nich na plese hrál Kozák i ve scénickém filmu, který byl součástí představení (ten se dochoval. Rozbor funkce masek viz B. Srba: Řečí světla, Brno 2004).
V Herecké škole D, založené v prosinci 1939, vyučoval Kozák spolu s O. Řezáčem a V.Forejtem jevištní techniku včetně svícení a stavění scény. Když Vaňátko založil jako pobočku pro děti, tzv. „malé D“ (1940), hrál Kozák v jeho inscenacích výrazně maskovaného Vodníka v Tylově Rozpustilém Janečkovi nebo taxikáře Bora, otce titulní hrdinky (Jana Dítětová, žákyně Herecké školy D) ve zdramatizované Robinsonce od Marie Majerové. Šifra „os“ v Národní práci shrnuje „Kozák je výborným otcem, shovívavým, rozšafným a natolik mladým, aby křepčil po kuchyni jako divoch, hrál si s Blážou na Robinsona a zamiloval se do pracovité Toničky.“ Přitom podle Josefa Trägra herec své postavě „uchovává vnitřní stesk po zemřelé ženě a skrývaný soucit s osiřelou dcerou“.
Po zavření D 41 gestapem převzala scénu Na Poříčí, kterou mělo od roku 1939, i celý soubor Městská divadla pražská, jejichž členem byl Kozák do roku 1945. Když se E. F. Burian jako zázrakem vrátil z koncentračního tábora, stal se Kozák v letech 1945-9 členem obnoveného Déčka. Z jeho poválečných rolí zde zmiňme v Romeovi a Julii, snu jednoho vězně „šosácky netečného bratra Vavřince (..) hledícího si svého soudku vína“ nebo lidovou hru Esther, jejíž provedení bylo, jako kdysi Komedie o Františce a Honzíčkovi, situováno do venkovské hospody (viz foto). Kozák měl v roli umělé vousy, uvázané jen tak pod bradou a snažil se působit s ostatními opět jako venkovský amatér. J. Hájek dokládá: „Král Ašver J. Kozáka je vybaven všemi živými detaily lidové fantazie, která si zobrazuje všemocného potentáta, který podle své nálady pořádá hostiny nebo popravy, nebo se vznešeně nudí či rozmarně propůjčuje a odnímá svou přízeň.“ V inscenaci Vánoční hry českého lidu v komedii Je náš nebo váš? (Rakovnické hře vánoční) představoval dokonce obětavě a s vervou ovčáckého psa a ovečky mu hrály dvě tanečnice.
V Burianových povinných pokusech o socialistický realismus jako titulní postava hry dělnického autora Vaška Káni Parta brusiče Karhana, kde byla na jevišti skutečná bruska, na níž se naučil pracovat a s kterou vede před prací téměř milostný dialog (scénu zachytil týdeníkový šot) : mluví přirozeně, ale velmi zřetelně. Nenadarmo režisér varoval před přenášením návyku mikrofonové mluvy na scénu, neboť herec má respektovat akustiku hlediště. (Ve filmu Karhanova parta hrál titulní charakterní roli František Smolík.)
Fotografie z Rodiny Kondorů ukazuje Kozáka v realistické masce jako Sima Kondora s dýmkou, dokreslující stáří postavy. (Dýmku měl Kozák také jako zedník v Burianově filmu Chceme žít, 1949 podle jeho inscenace z roku 1934. Jako znak i prostředek ke změně výslovnosti sloužila dýmka také pro Zdeňka Podlipného a Jana Kühnmunda v panu Lábovi ve Věře Lukášové nebo v Komedii o Františce a Honzíčkovi Karlu Vainarovi v roli Císaře tureckého.)
V letech 1949-50 byl Kozák mimo divadlo. V letech 1950-1953 byl členem Divadlapracujících v Gottwaldově (Zlín) a s tímto souborem v rámci Divadelní žatvy hostovali roku 1952 na scéně Tylova (Stavovského) divadla. Kozák ztělesnil brusiče Nožejčka v Tylově Tvrdohlavé ženě (režie Jiří Dalík). Roku 1953 dostal herec Řád práce a vrátil se k E F. Burianovi, který vyřešil finanční problémy s návštěvností proměnou souboru na Armádní umělecké divadlo. V roce 1959 Burian záhadně zemřel. D 34, jak své divadlo znovu nazval, bylo přejmenováno na Divadlo E. F. Buriana. Kozák odešel následující rok do důchodu.
Zároveň začal od té doby hrát víc ve filmu. Zemřel na Silvestra roku 1965 ve věku 68 let.
(Autor: PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog)
