Juan Manuel Fangio byl argentinský automobilový závodník, účastník mistrovství světa Formule 1. Získal 5 mistrovských titulů, z toho 4 v řadě za sebou.
Fangio se narodil 24. června 1911 v Argentinském Balcarce, v rodině italských emigrantů. Z...
Životopis
Juan Manuel Fangio byl argentinský automobilový závodník, účastník mistrovství světa Formule 1. Získal 5 mistrovských titulů, z toho 4 v řadě za sebou.
Fangio se narodil 24. června 1911 v Argentinském Balcarce, v rodině italských emigrantů. Z počátku se věnoval kopané a pro typický tvar svých nohou získal přezdívku El Chueco, což znamená žokej na sudu. Ale velmi rychle se u něj projevila vášeň pro mechaniku. V 16 letech opustil studia na škole, aby se vyučil automechanikem. Po vojenské službě si otevřel malý autoservis a začal závodit v místních závodech. Jednalo se především o dálkové závody na nezpevněných silnicích napříč jihoamerickým kontinentem. Juan Manuel Fangio začal závodit v 18 letech na voze Ford, který získal od taxislužby. První závod absolvoval v roce 1934 na voze Ford T, musel však odstoupit kvůli zlomené ojnici. V roce 1938 sestrojil spolu s bratrem automobil, s nímž nastoupil do závodu Cochea. Závod dokončil na 7. pozici, když dokázal zajet nelépe tréninkové jízdy. Jedním z nejzajímavějších závodů, ve kterém zvítězil, byla Velká cena severu pořádaná na 10 000 kilometrů. Tento závod začíná v Buenos Aires, stoupá pohořím And až do Limy v Peru a vrací se zpět do Argentinského hlavního města.
Po 2. světové válce se v roce 1947 vrací do světa závodních vozů jako pozorovatel a následující rok i jako pilot. Vláda Juana Peróna mu nabídla špičkový závodní vůz Maserati 4CLT, aby se účastnil Velké ceny Argentiny. Zde se seznámil s Francouzem Jeanem Pierrem Wimillem. V roce 1949 Fangio odjel do Evropy podporován režimem Juana Peróna.
Ve svých 37 letech začíná slavit úspěchy na Evropských okruzích. V roce 1950 podepsal smlouvu s továrním týmem Alfy Romeo a ve stejném roce bojuje o titul mistra světa s týmovým kolegou Giuseppem Farinou, který se tak stal prvním šampiónem Formule 1. Následující rok už triumfuje v mistrovství světa Fangio a získává první ze svých pěti titulů.
Rok 1952 je poznamenán havárií, která Fangia vyřadila ze zbytku sezóny. Aby mohl závodit na okruhu v Monze, musel překonat šílenou vzdálenost z Belfastu, kde závodil doslova před pár hodinami. Z Paříže jel bez přestávky celou noc, aby dorazil necelou půl hodinu před startem. Unavený Fangio startoval s vozem Maserati, nad nímž po pár kolech ztratil kontrolu a těžce havaroval.
V roce 1953 je již v plné formě a v závodech nestačí pouze na suveréna posledních let Alberta Ascariho.
V roce 1954 přestoupil k týmu Mercedes, který se vrátil po 15 letech, ale Mercedes W196 není připraven pro začátek sezóny a tak Fangio zahájil rok s vozem Maserati. Získává svůj druhý titul; z dvanácti Velkých cen jich vyhrál celkem osm. Situace v dalším roce byla obdobná, Fangio dostává nového kolegu Stirlinga Mosse. Mercedes je znovu k neporažení. Situace se změní až po tragédii v Le Mans, kde zemřelo 82 lidí, Mercedes se rozhodl ukončit sportovní činnost a také Fangio zvažuje možnost odchodu ze světa Velkých cen. Znovu zasahuje Juan Perón a vyjednává pro něj místo u Ferrari. A tak získal Fangio v roce 1956 s vozem Ferrari již čtvrtý titul. Svůj poslední titul získal v roce 1957 za volantem vozu Maserati. Sezóna 1957 byla Fangiovou poslední kompletní sezónou, slavil i své poslední vítězství a získal svůj poslední titul. Fangio absolvoval další dva závody v roce 1958 a s kariérou se rozloučil čtvrtým místem na Grand Prix Francie s vozem Maserati, které ten rok značně zaostávaly za Ferrari. K Velké ceně Francie se váže i historka, která dokazuje, jakému respektu se Fangio těšil mezi svými kolegy. Mike Hawthorn jedoucí v čele na voze Ferrari Dino měl možnost předjet Fangia o jedno kolo, ale přibrzdil a nechal Fangia projet cílem se stejným počtem kol. Své jednání poté okomentoval slovy: „Fangio se nepředjíždí o jedno kolo“.
Dne 17. července 1995 ve věku 84 let podlehl Juan Manuel Fangio srdečnímu kolapsu. Argentina vyhlásila třídenní smutek za pětinásobného světového šampióna. Jednalo se o rekord, který byl vyrovnán až v roce 2002 Michaelem Schumacherem.
Fangio se narodil 24. června 1911 v Argentinském Balcarce, v rodině italských emigrantů. Z počátku se věnoval kopané a pro typický tvar svých nohou získal přezdívku El Chueco, což znamená žokej na sudu. Ale velmi rychle se u něj projevila vášeň pro mechaniku. V 16 letech opustil studia na škole, aby se vyučil automechanikem. Po vojenské službě si otevřel malý autoservis a začal závodit v místních závodech. Jednalo se především o dálkové závody na nezpevněných silnicích napříč jihoamerickým kontinentem. Juan Manuel Fangio začal závodit v 18 letech na voze Ford, který získal od taxislužby. První závod absolvoval v roce 1934 na voze Ford T, musel však odstoupit kvůli zlomené ojnici. V roce 1938 sestrojil spolu s bratrem automobil, s nímž nastoupil do závodu Cochea. Závod dokončil na 7. pozici, když dokázal zajet nelépe tréninkové jízdy. Jedním z nejzajímavějších závodů, ve kterém zvítězil, byla Velká cena severu pořádaná na 10 000 kilometrů. Tento závod začíná v Buenos Aires, stoupá pohořím And až do Limy v Peru a vrací se zpět do Argentinského hlavního města.
Po 2. světové válce se v roce 1947 vrací do světa závodních vozů jako pozorovatel a následující rok i jako pilot. Vláda Juana Peróna mu nabídla špičkový závodní vůz Maserati 4CLT, aby se účastnil Velké ceny Argentiny. Zde se seznámil s Francouzem Jeanem Pierrem Wimillem. V roce 1949 Fangio odjel do Evropy podporován režimem Juana Peróna.
Ve svých 37 letech začíná slavit úspěchy na Evropských okruzích. V roce 1950 podepsal smlouvu s továrním týmem Alfy Romeo a ve stejném roce bojuje o titul mistra světa s týmovým kolegou Giuseppem Farinou, který se tak stal prvním šampiónem Formule 1. Následující rok už triumfuje v mistrovství světa Fangio a získává první ze svých pěti titulů.
Rok 1952 je poznamenán havárií, která Fangia vyřadila ze zbytku sezóny. Aby mohl závodit na okruhu v Monze, musel překonat šílenou vzdálenost z Belfastu, kde závodil doslova před pár hodinami. Z Paříže jel bez přestávky celou noc, aby dorazil necelou půl hodinu před startem. Unavený Fangio startoval s vozem Maserati, nad nímž po pár kolech ztratil kontrolu a těžce havaroval.
V roce 1953 je již v plné formě a v závodech nestačí pouze na suveréna posledních let Alberta Ascariho.
V roce 1954 přestoupil k týmu Mercedes, který se vrátil po 15 letech, ale Mercedes W196 není připraven pro začátek sezóny a tak Fangio zahájil rok s vozem Maserati. Získává svůj druhý titul; z dvanácti Velkých cen jich vyhrál celkem osm. Situace v dalším roce byla obdobná, Fangio dostává nového kolegu Stirlinga Mosse. Mercedes je znovu k neporažení. Situace se změní až po tragédii v Le Mans, kde zemřelo 82 lidí, Mercedes se rozhodl ukončit sportovní činnost a také Fangio zvažuje možnost odchodu ze světa Velkých cen. Znovu zasahuje Juan Perón a vyjednává pro něj místo u Ferrari. A tak získal Fangio v roce 1956 s vozem Ferrari již čtvrtý titul. Svůj poslední titul získal v roce 1957 za volantem vozu Maserati. Sezóna 1957 byla Fangiovou poslední kompletní sezónou, slavil i své poslední vítězství a získal svůj poslední titul. Fangio absolvoval další dva závody v roce 1958 a s kariérou se rozloučil čtvrtým místem na Grand Prix Francie s vozem Maserati, které ten rok značně zaostávaly za Ferrari. K Velké ceně Francie se váže i historka, která dokazuje, jakému respektu se Fangio těšil mezi svými kolegy. Mike Hawthorn jedoucí v čele na voze Ferrari Dino měl možnost předjet Fangia o jedno kolo, ale přibrzdil a nechal Fangia projet cílem se stejným počtem kol. Své jednání poté okomentoval slovy: „Fangio se nepředjíždí o jedno kolo“.
Dne 17. července 1995 ve věku 84 let podlehl Juan Manuel Fangio srdečnímu kolapsu. Argentina vyhlásila třídenní smutek za pětinásobného světového šampióna. Jednalo se o rekord, který byl vyrovnán až v roce 2002 Michaelem Schumacherem.