Karel Burian, ve světě známý jako Carl Burrian byl přední tenorista své doby.

Narodil se v rodině tesaře a jako nadaný žák byl doporučen ke studiu na Akademickém gymnáziu v Praze, kam se s ním odstěhovala celá rodina. Opustil právnickou fakultu Karlovy univerzity (od školních let byl vždy premiantem), aby se věnoval pouze zpěvu, byl žákem pražského učitele Morice Wallersteina. Debutoval v Brně, brzy odešel do Revalu (dnešní Tallinn) a poté do Lipska, odkud byl po jednom představení vyhozen pro nevhodný hlas i zjev.

Po několika angažmá v menších německých divadlech se stal prvním tenorem královské opery v Hamburku a poté krátce i v Národním divadle v Praze[1], odkud odešel po neshodách s ředitelem opery Karlem Kovařovicem. Následovalo angažmá v Budapešti a hlavně v Drážďanech, kde ztvárnil všechny důležité tenorové role v dílech Richarda Wagnera a také ve světové premiéře roli krále Heroda v opeře Richarda Strausse Salome. V letech 1906–1913 pravidelně hostoval v Metropolitní opeře v New Yorku, kde vystupoval mimo jiné pod taktovkou Gustava Mahlera a Artura Toscaniniho.

Během první světové války pouze hostoval v divadlech v rámci Rakouska-Uherska, v poválečných letech už se mu nepovedlo obnovit svou skvělou kariéru. Zemřel 25. 9. 1924 na svém statku v Senomatech v rodném kraji.

Soudobá kritika si jej cenila jako nejlepšího wagnerovského tenora, někdy byl stavěn dokonce nad Carusa, který o něm sám říkal: „Burian může zpívat všechno, já jenom něco.“ Vzorně a vzorově ztvárňoval také postavy z oper Bedřicha Smetany. Měl krásný, ušlechtilý, barytonově zbarvený tenor plného, kulatého zvuku, výbornou výslovnost českou i německou, rovněž byl skvělý herec.

Jeho bratr Emil Burian byl barytonistou v Národním divadle v Praze, otcem hudebního skladatele a divadelníka Emila Františka Buriana a dědečkem písničkáře Jana Buriana.