JUDr. Karel Kramář byl český a československý politik, první ministerský předseda ČSR, účastník 1. odboje, předseda Československé národní demokracie, předseda Národního sjednocení.
Rakousko-Uhersko
Karel Kramář vystudoval práva na Právnické...
Životopis
JUDr. Karel Kramář byl český a československý politik, první ministerský předseda ČSR, účastník 1. odboje, předseda Československé národní demokracie, předseda Národního sjednocení.
Rakousko-Uhersko
Karel Kramář vystudoval práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Po dokončení svých právnických studií se připravoval na kariéru vysokoškolského pedagoga. Studoval vývoj rakouského státního práva ve Vídni, národní hospodářství v Berlíně a politické vědy v Paříži.
V roce 1889 se podílí mimo jiné spolu s Tomášem Masarykem na založení České strany lidové – realistické. V roce 1891 je Karel Kramář zvolen za mladočechy do vídeňské Říšské rady. V této straně posléze zůstává a je zvolen jejím předsedou.
Do vypuknutí 1. světové války byl Kramář zastáncem federalizovaného Rakouska-Uherska v jehož rámci by úzce spolupracovaly slovanské národy. Organizoval všeslovanské sjezdy v Praze (1908) a v Sofii (1910) a propagoval myšlenku novoslovanství. Ještě před vypuknutím 1. světové války však Kramář vypracoval dokument s názvem Slovanská ústava, který již s existencí Rakouska-Uherska nepočítá a české země plánuje jako součást slovanské federace. Je otázkou, do jaké míry byl (pouhou) výzvou představitelům carského Ruska, aby se začali politicky angažovat ve střední Evropě.
První světová válka
V Říšské radě i nadále vystupuje ve věci české samostatnosti. Po vypuknutí 1. světové války začal organizovat domácí odboj, roku 1915 byl za to zatčen a v procesu, který trval od 6. prosince 1915 do 3. července 1916 spolu s Aloisem Rašínem, Vincencem Červinkou a Josefem Zamazalem odsouzen k trestu smrti pro velezradu a vyzvědačství (v tomto procesu jej obhajoval Eduard Koerner). Toho se měl dopustit mimo jiné i organizováním všeslovanských sjezdů, což však nebylo v době „spáchání“ trestné. Trest mu byl později změněn na 20 let a v červenci roku 1917 byl spolu s dalšími odsouzenými amnestován nastoupivším císařem Karlem I.
Doma získal již během procesu s ním pověst hrdiny, který díky své činnosti pro vlast riskuje vlastní život. Po propuštění z vězení opět stanul v čele mladočeské strany, která se v únoru 1918 sloučila s několika menšími stranami, zejména Českou stranou státoprávně pokrokovou pod názvem Česká státoprávní demokracie.
Československo
V době vyhlášení samostatného Československa se Kramář jako předseda Národního výboru nacházel v Ženevě na setkání představitelů domácího a zahraničního odboje. Kramář zprvu propagoval představu monarchického zřízení samostatného státu, ale později přistoupil na myšlenku republikánské formy vlády. Hned na počátku 1. republiky, roku 1919, změnila Kramářova strana svůj název na Československou národní demokracii.
První ministerský předseda ČSR
Kramář byl 14. listopadu 1918 vyhlášeným Národním shromážděním zvolen prvním ministerským předsedou ČSR. V době svého ministerského předsednictví vedl československou delegaci na Pařížské mírové konferenci. Prosazoval tam názor, že by měly vítězné mocnosti intervenovat proti bolševické vládě v Rusku. S tímto požadavkem však pro Benešův odpor neuspěl.
Jeho myšlenka, že bez svobodného Ruska nelze zajistit trvalejší mír v Evropě se ukázala prorockou v době 2. světové války i války studené. V době konference se vyostřily ideové i osobní rozpory s tehdejším ministrem zahraničí Edvardem Benešem.
Ve funkci ministerského předsedy zůstal do 8. července 1919, kdy jeho vláda padla po obecních volbách, které skončily pro národní demokraty neúspěchem. V žádné další československé vládě již nepůsobil. 8. ledna 1919, ještě jako ministerský předseda, přežil pokus o atentát mladého komunisty Aloise Šťastného na jeho osobu.
V době 1. republiky byl Kramář sice předsedou své strany, ale faktickou moc v ní měli jiní. Kramář zastával konzervativní a nacionalistické názory, byl zastáncem národního, nikoliv národnostního státu, a vedl – jako jeden z kritiků tzv. „Hradu“ – řadu ideových i osobních sporů (kupříkladu o zásluhy domácí a zahraničního odboje) s Benešem i Masarykem. Po vzniku Národního sjednocení se stal jeho předsedou.
Karel Kramář zemřel roku 1937 v Praze a je pohřben v kryptě pravoslavného kostela na Olšanských hřbitovech.
Rakousko-Uhersko
Karel Kramář vystudoval práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Po dokončení svých právnických studií se připravoval na kariéru vysokoškolského pedagoga. Studoval vývoj rakouského státního práva ve Vídni, národní hospodářství v Berlíně a politické vědy v Paříži.
V roce 1889 se podílí mimo jiné spolu s Tomášem Masarykem na založení České strany lidové – realistické. V roce 1891 je Karel Kramář zvolen za mladočechy do vídeňské Říšské rady. V této straně posléze zůstává a je zvolen jejím předsedou.
Do vypuknutí 1. světové války byl Kramář zastáncem federalizovaného Rakouska-Uherska v jehož rámci by úzce spolupracovaly slovanské národy. Organizoval všeslovanské sjezdy v Praze (1908) a v Sofii (1910) a propagoval myšlenku novoslovanství. Ještě před vypuknutím 1. světové války však Kramář vypracoval dokument s názvem Slovanská ústava, který již s existencí Rakouska-Uherska nepočítá a české země plánuje jako součást slovanské federace. Je otázkou, do jaké míry byl (pouhou) výzvou představitelům carského Ruska, aby se začali politicky angažovat ve střední Evropě.
První světová válka
V Říšské radě i nadále vystupuje ve věci české samostatnosti. Po vypuknutí 1. světové války začal organizovat domácí odboj, roku 1915 byl za to zatčen a v procesu, který trval od 6. prosince 1915 do 3. července 1916 spolu s Aloisem Rašínem, Vincencem Červinkou a Josefem Zamazalem odsouzen k trestu smrti pro velezradu a vyzvědačství (v tomto procesu jej obhajoval Eduard Koerner). Toho se měl dopustit mimo jiné i organizováním všeslovanských sjezdů, což však nebylo v době „spáchání“ trestné. Trest mu byl později změněn na 20 let a v červenci roku 1917 byl spolu s dalšími odsouzenými amnestován nastoupivším císařem Karlem I.
Doma získal již během procesu s ním pověst hrdiny, který díky své činnosti pro vlast riskuje vlastní život. Po propuštění z vězení opět stanul v čele mladočeské strany, která se v únoru 1918 sloučila s několika menšími stranami, zejména Českou stranou státoprávně pokrokovou pod názvem Česká státoprávní demokracie.
Československo
V době vyhlášení samostatného Československa se Kramář jako předseda Národního výboru nacházel v Ženevě na setkání představitelů domácího a zahraničního odboje. Kramář zprvu propagoval představu monarchického zřízení samostatného státu, ale později přistoupil na myšlenku republikánské formy vlády. Hned na počátku 1. republiky, roku 1919, změnila Kramářova strana svůj název na Československou národní demokracii.
První ministerský předseda ČSR
Kramář byl 14. listopadu 1918 vyhlášeným Národním shromážděním zvolen prvním ministerským předsedou ČSR. V době svého ministerského předsednictví vedl československou delegaci na Pařížské mírové konferenci. Prosazoval tam názor, že by měly vítězné mocnosti intervenovat proti bolševické vládě v Rusku. S tímto požadavkem však pro Benešův odpor neuspěl.
Jeho myšlenka, že bez svobodného Ruska nelze zajistit trvalejší mír v Evropě se ukázala prorockou v době 2. světové války i války studené. V době konference se vyostřily ideové i osobní rozpory s tehdejším ministrem zahraničí Edvardem Benešem.
Ve funkci ministerského předsedy zůstal do 8. července 1919, kdy jeho vláda padla po obecních volbách, které skončily pro národní demokraty neúspěchem. V žádné další československé vládě již nepůsobil. 8. ledna 1919, ještě jako ministerský předseda, přežil pokus o atentát mladého komunisty Aloise Šťastného na jeho osobu.
V době 1. republiky byl Kramář sice předsedou své strany, ale faktickou moc v ní měli jiní. Kramář zastával konzervativní a nacionalistické názory, byl zastáncem národního, nikoliv národnostního státu, a vedl – jako jeden z kritiků tzv. „Hradu“ – řadu ideových i osobních sporů (kupříkladu o zásluhy domácí a zahraničního odboje) s Benešem i Masarykem. Po vzniku Národního sjednocení se stal jeho předsedou.
Karel Kramář zemřel roku 1937 v Praze a je pohřben v kryptě pravoslavného kostela na Olšanských hřbitovech.