Karel Vainar započal svou hereckou dráhu v letech 1933-37 u kočovné Společnosti Alfréda Vladyky, jež se přejmenovala podle místa působení na Divadlo českého severovýchodu. Snažila se o hodnotný, převážně domácí činoherní repertoár. Klasiku...
Životopis
Karel Vainar započal svou hereckou dráhu v letech 1933-37 u kočovné Společnosti Alfréda Vladyky, jež se přejmenovala podle místa působení na Divadlo českého severovýchodu. Snažila se o hodnotný, převážně domácí činoherní repertoár. Klasiku odlehčoval ředitel Vladyka konverzační a salónní komedií, které vyžadovaly lehkost, dokonalou souhru, znalost bontónu a zacházení s kostýmem. Odmítal však uvádět operety, které pokládal za pokleslý žánr. Ve 30. letech patřila Vladykova společnost k nejlepším, takže konkurovala společnostem Rodenově či Burdově, které rovněž měly vážné umělecké ambice. Mohla však položit jen řemeslné základy a průpravu k budoucí hercově tvorbě.
Roku 1937 se Vainar stal členem avantgardního E. F. Burianova D 38-41, které sídlilo tehdy v malém prostoru Mozartea, Jungmannova 30 (v létě hrávali v Sale Terreně Valdštejnské zahrady) a od roku 1939 v podzemí Legiobanky Na Poříčí (dnes divadlo Archa). Už roku 1937, kdy byl angažován, se Vainar zúčastnil se souborem rozhlasového vysílání upravené Aristofanovy komedie Mír, jejíž nahrávka na blatnerfonu se bohužel nedochovala. (Režie E. F. Burian, hudba Karel Reiner.) Poprvé na jevišti D vystoupil Vainar 22. 2. 1938 v inscenaci o Françoisu Villonovi Paříž hraje prim: fotografie v roli Měšťana dokládá hercovo tehdejší mládí i štíhlost.
Ve starší inscenaci Wedekindova Procitnutí jara, založené na principu theatergraphu (spojení jevištní akce se zvukem, diaprojekcí a filmem), dostal Vainar možnost alternovat roli Melchiora s protagonistou divadla Vladimírem Šmeralem, kterému bylo tehdy už 34 let, kdežto Vainar měl věkem k postavě studenta blíž – 27 let. Partnerkou obou v roli Vendly byla Jiřina Stránská. Na scénickém filmu Vainar jako druhé obsazení zachycen není.
Nejnáročnější úkol celé své éry v Déčku dostal herec v titulní roli Burianovy básnické dramatizaci Goethova Utrpení mladého Werthera (premiéra 12. 4. 1938). Bylo v ní použito zvuku, hudby, světla a diaprojekce. Werthera představovali vlastně dva herci – Josef Kozák umírajícího s obvázanou hlavou a Vainar jeho vzpomínkově snovou vizi. Atmosféru výstižně líčí A. M. Píša: „Zato velmi plodný byl základní nápad Burianovy úpravy: začít od konce, Wertherovým sebevražedným výstřelem. Křížová dráha hrdinova utrpení, které se pak na jevišti rozvíjí, to je už tedy jen horečně vzpomínkový sen umírajícího Werthera; k této sugesci snu s plným zdarem mířila také Burianova režie. Odhmotňovala jednotlivé výjevy tím, že je inscenovala za průsvitným závěsem, na nějž jen jako vidinu promítala interiéry příbytků a krajinné scenérie. Atmosféru snu vnukalo představení i horečnou těkavostí krátkých scén, v jejichž vzájemném zrcadlení a prolínání bylo cosi z filmu; z filmu prudce proměnlivého, ale v jednotlivých scénách zároveň zpomaleného leckdy až nadměrně táhlým přednesem. (…) Především zaujal K. Vainar, jenž procítěně, nuancovaně a čistě vyjadřoval vášnivé zasnění svého Werthera, vyznačiv ho i ušlechtilostí gesta; M. Burešová mimoděk vnášela v povahokresbu své Loty cos novodobě složitého, rafinovaně mučitelského (…)“(Právo lidu 14. 4. 1938).
Julius Fučík, který tehdy v duchu stranické linie na Buriana útočil, obvinil inscenaci – za pomoci pravděpodobně fingovaného „dopisu oktavánky“ ze sentimentu a dekadence. Stranická polemika mu bránila pochopit úpravu i režii, včetně skutečnosti, že Burian vložil Wertherovi před sebevraždou do úst jako monolog Goethovu báseň Prometheus, aby jeho čin nevyzněl jako projev slabosti, ale revolta. (Nejpodrobnější rozbor dramatizace i inscenace viz B. Srba: Řečí světla, JAMU, Brno 2004, s. 304-322.) E. F. Burian Vainara jako Werthera dovedl ke zcela výjimečnému hereckému výkonu a podpořil ho jako režisér všemi inscenačními prostředky. Byla to Vainarova životní role.
Méně známé je, jak režisér postupně zkoušel a rozšiřoval výrazové možnosti svých herců. V Burianově úpravě Klicperovy satirické aktovky Každý něco pro vlast s Reinerovou hudbou (premiéra 24. 11. 1936) hrál nabubřelého sládka Skořápku groteskně Emil Bolek. Po nějaké době ji převzal spolu s rolí tanečně hbitého sladovnického učedníka Václav Vaňátko. Když byla hra roku 1939 přenesena do Valdštejnské zahrady, konstatoval pozorný kritik A. M. Píša ve změně (ta nastala už 1938), že „Masivně nanesené karikatury tří maloměšťáckých domýšlivců a zbohatlíků, mezi jejichž představiteli K. Vainar se zdarem vystřídal V. Vaňátka, dokonce tu pozbývají onoho dojmu nadsázky, jejž druhdy vnukaly.“ (O postavě sladovnického učedníka, kterou Vainar převzal po Vaňátkovi zároveň, se kritik bohužel nezmiňuje, přestože byla kontrastní.)
Vainar se od roku 1938 s chutí zapojil též do starší inscenace z lidové poezie, voicebandu, písní a tanců - slavné protiválečné Vojny. Soubor ji hrál též ve Valdštejnské zahradě, kde v závěru herci odnášeli padlého kamaráda uličkou mezi diváky (zrušení rampy). Zpívali přitom za gradující Burianovy hudby, doprovázené bubny:
"Když jste bratra zabili,
Zabijte mne taky.
Dejte pozor na sebe
A na svoje děti!"
(Režisér dílo odvážně obnovil za protektorátu roku 1939 a burcoval jím až do zákazu díla nacisty 1940.)
Vainar později v rozhovoru vzpomínal: „Vidět přijít E. F. Buriana na zkoušku s novou hrou bylo víc, než velký zážitek. Držel ji přitisknutou k sobě a vždy začínal stejně: ,Teď mám konečně h r u…´ Do každé byl zamilovaný jako do první holky. A nepřestal ji milovat nade všechno až do premiéry a do prvních zkoušek na tu další…Věřili jsme mu. Věděli jsme, že Burian by dokázal ,udělat´divadlo snad i z jízdního řádu. Nu a právě proto jsou pro mne nezapomenutelná léta z Mozartea, když jsem začínal doopravdy hrát divadlo. Dodnes jsem rád, že právě u E. F. Buriana. Víte, byla to krásná práce. Hráli jsme rádi, i když bylo v divadle jen dvacet lidí. Když nám Emil řekl: ,Nedá se nic dělat, musíme si utáhnout opasek,´tak jsme si ho také utáhli, přestože doma plakala žena, nebylo na petrolej do vařiče a skládaly se pětníky, aby bylo na kilogram brambor.
Když jsem začínal u Buriana, měl jsem 600 Kč měsíčně a z toho jsem platil 300 Kč za byt. Stačí…?! Vidíte, a přesto bych ani dnes nevyměnil za nic na světě příležitost hrát třeba tu nejmenší roli v jeho ,Vojně´, která patří mezi moje velké zážitky u divadla.“ (Monology v šatně o velkých zážitcích, Svoboda,1. 2. 1967.)
Ve hře Figaro (Viktor Dyk: Revoluční trilogie) zaujal podle Píši Vainarův „bodavě podrývavý buřič“. Režisér Burian zkoušel jeho komické vlohy – tak v Mussetových Marianiných rozmarech téhož kritika pobavil „pitvorně eunušský sluha Vainarův“. Mluvení s dýmkou v koutku úst pomohlo herci v lidové barokní Komedii o Františce a Honzíčkovi (Druhá lidová suita) najít podobu venkovského amatéra, představujícího Císaře tureckého a nosový tón „tn“, který pak Burian vkomponoval i do poválečné zpívané verze hry pod názvem Opera z pouti , kde nápad realizoval v téže roli Vladimír Menšík (předvádí ho názorně v televizním pořadu Křeslo pro hosta.
Prostředky komedie dell´arte si vyzkoušel Vainar jako mlsný sluha Pedrolino v Zeyerově Staré historii, kde mu v roli lstivé harlekýnské Zaniny skvěle dělala chutě Jiřina Stránská. Obdivoval šaška Strakapouna Václava Vaňátka, který konferoval i hrál ve své dramatizaci Tylovy pohádky Rozpustilý Janeček, určené dětem.Vainar nahrál jeho náznak pro Zvukový archív E. F.Buriana a avantgardy (Divadelní oddělení Národního muzea).
V témž fondu jsou s Vainarem nahrané jako rekonstrukce ukázky z inscenací Procitnutí jara, Paříž hraje prim, Komedie o Františce a Honzíčkovi (se vzpomínkami na zkoušky) a Stará historie. Zbývá dodat, že Vainar jako pozorný kamarád kolegům a kolegyním v šatně rád přišil knoflík nebo zalátal ponožky, kdykoliv zjistil nějaký defekt. O kolektivu se u Buriana nemluvilo, ale byl, včetně společného sociálního a uměleckého cítění. To dokládá i Domácí řád D 34 a dobrovolná disciplina, které se podřizoval se samozřejmostí i sám ředitel Burian – šel příkladem a jeho autorita tím nijak neutrpěla, právě naopak. Herci se denně zúčastnili pohybového, pěveckého a mluvního tréningu. Fixovat přesnou intonaci a vnitřně ji přitom motivovat je naučila hudebně stylizovaná sborová recitace – voiceband.
Když gestapo D 41 zavřelo, měla scénu Na Poříčí s šesti protagonisty převzít Městská divadla pražská (Vinohrady a Komorní). Tito sólisté však ze solidarity nabídli, že přejdou do nového angažmá za sníženou gáži - pokud zaměstnavatel převezme všechny herce D 41. Povedlo se jim to prosadit a tak Vainar zůstal s ostatními do roku 1942. V letech 1942-44 byl mimo divadlo, V roce 1945 hrál krátce v Divadle na Vinohradech, ale jakmile se E. F. Burian vrátil, působil jednu sezónu v obnoveném D 46. Pak byl 1946-7 členem Divadla pracujících v Gottwaldově (dnes Zlín). V letech 1947-9 byl Vainar mimo divadlo, stejně jako v letech 1951-54. K Burianovi se zkusil 1954 vrátit, ale angažován nebyl. Ze scén, které po válce vystřídal, působil dvakrát v Městském divadle Mladá Boleslav (1949-51 a 1958-66). Z rolí, které zde vytvořil, je třeba zmínit aspoň titulni zápornou postavu (Shaw: Domy pana Sartoria), zemana Zápolského (Tyl: Paní Marjánka,matka pluku), mandarína Ma (Klabund: Křídový kruh), Arganta (Molière: Šibalství Skapinova) a starého sluhu Adama (Shakespeare: Jak se vám líbí ), kterého ve své době údajně hrával sám Shakespeare.V letech 1954-58 byl Vainar členem Městského divadla na Kladně a 1966-1970 Městského divadla v Příbrami, odkud odešel do důchodu. Právě při nástupu v Příbrami mohl něco ze své umělecké i lidské zralosti vložit do postavy Vykladače letu ptáků (Hildesheimer: Dobývání princezny Turandot, 1966). U kamenných divadel mohl ovšem uplatnit častěji realistické herectví než Burianovo básnické pojetí divadla, které spoluvytvářelo program naší avantgardy a vyžadovalo velmi všestranně vybavené herce.
Vainar natočil jediný film Za pět minut sedm, určený dětem, kde hrál roli učitele (režie Pavel Hobl, 1964).
V pásmu J. Kazdy Cesty žen uvedeném 4. 2. 1980 v Kounickém paláci v Panské ulici pro Společnost Boženy Němcové, s Danou Medřickou, která hrála Ellidu Wangelovou a Bořivojem Navrátilem jako Cizincem v úryvcích z Ibsenovy Paní z námoří, vytvořil Ellidina citlivého a milujícího manžela, který tím, že dá hrdince svobodu volby, ji připoutá zpátky k rodině. (Do rozhlasové verze pořadu se bohužel Paní z námoří časově nevešela, existují jen fotografie z krásného večera s oběma herci z Národního divadla, jimž byl Vainar, z něhož vyzařovala laskavost a skromnost, zcela rovnocenným partnerem.)
Zemřel v Praze dva roky po tomto zřejmě svém posledním uměleckém vystoupení.
Autor: PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog
Roku 1937 se Vainar stal členem avantgardního E. F. Burianova D 38-41, které sídlilo tehdy v malém prostoru Mozartea, Jungmannova 30 (v létě hrávali v Sale Terreně Valdštejnské zahrady) a od roku 1939 v podzemí Legiobanky Na Poříčí (dnes divadlo Archa). Už roku 1937, kdy byl angažován, se Vainar zúčastnil se souborem rozhlasového vysílání upravené Aristofanovy komedie Mír, jejíž nahrávka na blatnerfonu se bohužel nedochovala. (Režie E. F. Burian, hudba Karel Reiner.) Poprvé na jevišti D vystoupil Vainar 22. 2. 1938 v inscenaci o Françoisu Villonovi Paříž hraje prim: fotografie v roli Měšťana dokládá hercovo tehdejší mládí i štíhlost.
Ve starší inscenaci Wedekindova Procitnutí jara, založené na principu theatergraphu (spojení jevištní akce se zvukem, diaprojekcí a filmem), dostal Vainar možnost alternovat roli Melchiora s protagonistou divadla Vladimírem Šmeralem, kterému bylo tehdy už 34 let, kdežto Vainar měl věkem k postavě studenta blíž – 27 let. Partnerkou obou v roli Vendly byla Jiřina Stránská. Na scénickém filmu Vainar jako druhé obsazení zachycen není.
Nejnáročnější úkol celé své éry v Déčku dostal herec v titulní roli Burianovy básnické dramatizaci Goethova Utrpení mladého Werthera (premiéra 12. 4. 1938). Bylo v ní použito zvuku, hudby, světla a diaprojekce. Werthera představovali vlastně dva herci – Josef Kozák umírajícího s obvázanou hlavou a Vainar jeho vzpomínkově snovou vizi. Atmosféru výstižně líčí A. M. Píša: „Zato velmi plodný byl základní nápad Burianovy úpravy: začít od konce, Wertherovým sebevražedným výstřelem. Křížová dráha hrdinova utrpení, které se pak na jevišti rozvíjí, to je už tedy jen horečně vzpomínkový sen umírajícího Werthera; k této sugesci snu s plným zdarem mířila také Burianova režie. Odhmotňovala jednotlivé výjevy tím, že je inscenovala za průsvitným závěsem, na nějž jen jako vidinu promítala interiéry příbytků a krajinné scenérie. Atmosféru snu vnukalo představení i horečnou těkavostí krátkých scén, v jejichž vzájemném zrcadlení a prolínání bylo cosi z filmu; z filmu prudce proměnlivého, ale v jednotlivých scénách zároveň zpomaleného leckdy až nadměrně táhlým přednesem. (…) Především zaujal K. Vainar, jenž procítěně, nuancovaně a čistě vyjadřoval vášnivé zasnění svého Werthera, vyznačiv ho i ušlechtilostí gesta; M. Burešová mimoděk vnášela v povahokresbu své Loty cos novodobě složitého, rafinovaně mučitelského (…)“(Právo lidu 14. 4. 1938).
Julius Fučík, který tehdy v duchu stranické linie na Buriana útočil, obvinil inscenaci – za pomoci pravděpodobně fingovaného „dopisu oktavánky“ ze sentimentu a dekadence. Stranická polemika mu bránila pochopit úpravu i režii, včetně skutečnosti, že Burian vložil Wertherovi před sebevraždou do úst jako monolog Goethovu báseň Prometheus, aby jeho čin nevyzněl jako projev slabosti, ale revolta. (Nejpodrobnější rozbor dramatizace i inscenace viz B. Srba: Řečí světla, JAMU, Brno 2004, s. 304-322.) E. F. Burian Vainara jako Werthera dovedl ke zcela výjimečnému hereckému výkonu a podpořil ho jako režisér všemi inscenačními prostředky. Byla to Vainarova životní role.
Méně známé je, jak režisér postupně zkoušel a rozšiřoval výrazové možnosti svých herců. V Burianově úpravě Klicperovy satirické aktovky Každý něco pro vlast s Reinerovou hudbou (premiéra 24. 11. 1936) hrál nabubřelého sládka Skořápku groteskně Emil Bolek. Po nějaké době ji převzal spolu s rolí tanečně hbitého sladovnického učedníka Václav Vaňátko. Když byla hra roku 1939 přenesena do Valdštejnské zahrady, konstatoval pozorný kritik A. M. Píša ve změně (ta nastala už 1938), že „Masivně nanesené karikatury tří maloměšťáckých domýšlivců a zbohatlíků, mezi jejichž představiteli K. Vainar se zdarem vystřídal V. Vaňátka, dokonce tu pozbývají onoho dojmu nadsázky, jejž druhdy vnukaly.“ (O postavě sladovnického učedníka, kterou Vainar převzal po Vaňátkovi zároveň, se kritik bohužel nezmiňuje, přestože byla kontrastní.)
Vainar se od roku 1938 s chutí zapojil též do starší inscenace z lidové poezie, voicebandu, písní a tanců - slavné protiválečné Vojny. Soubor ji hrál též ve Valdštejnské zahradě, kde v závěru herci odnášeli padlého kamaráda uličkou mezi diváky (zrušení rampy). Zpívali přitom za gradující Burianovy hudby, doprovázené bubny:
"Když jste bratra zabili,
Zabijte mne taky.
Dejte pozor na sebe
A na svoje děti!"
(Režisér dílo odvážně obnovil za protektorátu roku 1939 a burcoval jím až do zákazu díla nacisty 1940.)
Vainar později v rozhovoru vzpomínal: „Vidět přijít E. F. Buriana na zkoušku s novou hrou bylo víc, než velký zážitek. Držel ji přitisknutou k sobě a vždy začínal stejně: ,Teď mám konečně h r u…´ Do každé byl zamilovaný jako do první holky. A nepřestal ji milovat nade všechno až do premiéry a do prvních zkoušek na tu další…Věřili jsme mu. Věděli jsme, že Burian by dokázal ,udělat´divadlo snad i z jízdního řádu. Nu a právě proto jsou pro mne nezapomenutelná léta z Mozartea, když jsem začínal doopravdy hrát divadlo. Dodnes jsem rád, že právě u E. F. Buriana. Víte, byla to krásná práce. Hráli jsme rádi, i když bylo v divadle jen dvacet lidí. Když nám Emil řekl: ,Nedá se nic dělat, musíme si utáhnout opasek,´tak jsme si ho také utáhli, přestože doma plakala žena, nebylo na petrolej do vařiče a skládaly se pětníky, aby bylo na kilogram brambor.
Když jsem začínal u Buriana, měl jsem 600 Kč měsíčně a z toho jsem platil 300 Kč za byt. Stačí…?! Vidíte, a přesto bych ani dnes nevyměnil za nic na světě příležitost hrát třeba tu nejmenší roli v jeho ,Vojně´, která patří mezi moje velké zážitky u divadla.“ (Monology v šatně o velkých zážitcích, Svoboda,1. 2. 1967.)
Ve hře Figaro (Viktor Dyk: Revoluční trilogie) zaujal podle Píši Vainarův „bodavě podrývavý buřič“. Režisér Burian zkoušel jeho komické vlohy – tak v Mussetových Marianiných rozmarech téhož kritika pobavil „pitvorně eunušský sluha Vainarův“. Mluvení s dýmkou v koutku úst pomohlo herci v lidové barokní Komedii o Františce a Honzíčkovi (Druhá lidová suita) najít podobu venkovského amatéra, představujícího Císaře tureckého a nosový tón „tn“, který pak Burian vkomponoval i do poválečné zpívané verze hry pod názvem Opera z pouti , kde nápad realizoval v téže roli Vladimír Menšík (předvádí ho názorně v televizním pořadu Křeslo pro hosta.
Prostředky komedie dell´arte si vyzkoušel Vainar jako mlsný sluha Pedrolino v Zeyerově Staré historii, kde mu v roli lstivé harlekýnské Zaniny skvěle dělala chutě Jiřina Stránská. Obdivoval šaška Strakapouna Václava Vaňátka, který konferoval i hrál ve své dramatizaci Tylovy pohádky Rozpustilý Janeček, určené dětem.Vainar nahrál jeho náznak pro Zvukový archív E. F.Buriana a avantgardy (Divadelní oddělení Národního muzea).
V témž fondu jsou s Vainarem nahrané jako rekonstrukce ukázky z inscenací Procitnutí jara, Paříž hraje prim, Komedie o Františce a Honzíčkovi (se vzpomínkami na zkoušky) a Stará historie. Zbývá dodat, že Vainar jako pozorný kamarád kolegům a kolegyním v šatně rád přišil knoflík nebo zalátal ponožky, kdykoliv zjistil nějaký defekt. O kolektivu se u Buriana nemluvilo, ale byl, včetně společného sociálního a uměleckého cítění. To dokládá i Domácí řád D 34 a dobrovolná disciplina, které se podřizoval se samozřejmostí i sám ředitel Burian – šel příkladem a jeho autorita tím nijak neutrpěla, právě naopak. Herci se denně zúčastnili pohybového, pěveckého a mluvního tréningu. Fixovat přesnou intonaci a vnitřně ji přitom motivovat je naučila hudebně stylizovaná sborová recitace – voiceband.
Když gestapo D 41 zavřelo, měla scénu Na Poříčí s šesti protagonisty převzít Městská divadla pražská (Vinohrady a Komorní). Tito sólisté však ze solidarity nabídli, že přejdou do nového angažmá za sníženou gáži - pokud zaměstnavatel převezme všechny herce D 41. Povedlo se jim to prosadit a tak Vainar zůstal s ostatními do roku 1942. V letech 1942-44 byl mimo divadlo, V roce 1945 hrál krátce v Divadle na Vinohradech, ale jakmile se E. F. Burian vrátil, působil jednu sezónu v obnoveném D 46. Pak byl 1946-7 členem Divadla pracujících v Gottwaldově (dnes Zlín). V letech 1947-9 byl Vainar mimo divadlo, stejně jako v letech 1951-54. K Burianovi se zkusil 1954 vrátit, ale angažován nebyl. Ze scén, které po válce vystřídal, působil dvakrát v Městském divadle Mladá Boleslav (1949-51 a 1958-66). Z rolí, které zde vytvořil, je třeba zmínit aspoň titulni zápornou postavu (Shaw: Domy pana Sartoria), zemana Zápolského (Tyl: Paní Marjánka,matka pluku), mandarína Ma (Klabund: Křídový kruh), Arganta (Molière: Šibalství Skapinova) a starého sluhu Adama (Shakespeare: Jak se vám líbí ), kterého ve své době údajně hrával sám Shakespeare.V letech 1954-58 byl Vainar členem Městského divadla na Kladně a 1966-1970 Městského divadla v Příbrami, odkud odešel do důchodu. Právě při nástupu v Příbrami mohl něco ze své umělecké i lidské zralosti vložit do postavy Vykladače letu ptáků (Hildesheimer: Dobývání princezny Turandot, 1966). U kamenných divadel mohl ovšem uplatnit častěji realistické herectví než Burianovo básnické pojetí divadla, které spoluvytvářelo program naší avantgardy a vyžadovalo velmi všestranně vybavené herce.
Vainar natočil jediný film Za pět minut sedm, určený dětem, kde hrál roli učitele (režie Pavel Hobl, 1964).
V pásmu J. Kazdy Cesty žen uvedeném 4. 2. 1980 v Kounickém paláci v Panské ulici pro Společnost Boženy Němcové, s Danou Medřickou, která hrála Ellidu Wangelovou a Bořivojem Navrátilem jako Cizincem v úryvcích z Ibsenovy Paní z námoří, vytvořil Ellidina citlivého a milujícího manžela, který tím, že dá hrdince svobodu volby, ji připoutá zpátky k rodině. (Do rozhlasové verze pořadu se bohužel Paní z námoří časově nevešela, existují jen fotografie z krásného večera s oběma herci z Národního divadla, jimž byl Vainar, z něhož vyzařovala laskavost a skromnost, zcela rovnocenným partnerem.)
Zemřel v Praze dva roky po tomto zřejmě svém posledním uměleckém vystoupení.
Autor: PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog
