Karel Vávra (x 16.5.1884 Praha,+ 11.4.1931 Praha) pocházel ze starého zámožného vlasteneckého rodu mlynářů,jehož četní členové se věnovali divadlu a filmu.(Vávrův mlýn poblíž Štefánikova mostu v Praze vyzdobil shakespearovskými výjevy malíř Josef...
Životopis
Karel Vávra (x 16.5.1884 Praha,+ 11.4.1931 Praha) pocházel ze starého zámožného vlasteneckého rodu mlynářů,jehož četní členové se věnovali divadlu a filmu.(Vávrův mlýn poblíž Štefánikova mostu v Praze vyzdobil shakespearovskými výjevy malíř Josef Navrátil.) Vedle Jaroslava, Antonína, Václava,Miloše a Zdeňka pronikli zvl.Jan a Hilbert,kteří se stali významnými členy činohry a opery Národního divadla v Praze.
Karel se po pouze 6 třídách reálky přihlásil na malířskou Akademii v Praze,vedenou Václavem Brožíkem.Roku 1901 zde absolvuje průpravku, klasifikovanou Pirnerem a příslušníky generace Národního divadla Hynaisem, Ženíškem a Myslbekem. V roce 1902 se stává řádným posluchačem a setrvává v Akademii, vedené Schweigerem do roku 1904.Navštěvuje tehdy často Novoměstskou kavárnu, kde poznává herce Eduarda Vojana a pozdějšího režiséra K.H.Hilara.
Výsledkem debat byla cesta do Berlína a vstup na Vysokou dramatickou školu, vedenou předním hercem,Emanuelem Reicherem (1849-1924). Zde se mu dostává výuky v duchu Brahmova naturalismu a Reinhardtova psychologického realismu.(Brahm měl prostřednictvím Zavřela a Reinhardta též vliv na pozdější Vávrovy režiséry,zvláště Hilara,Kvapila a Bora i na něj samého jako hereckého režiséra.)
Po ukončení školy hraje Vávra jako německý herec v divadlech v Poznani, Flensburgu,Hannoveru a Amsterdamu.V letech 1914-1919 je členem divadla Meinhardta a Bernauera v Berlíně,kde hraje se slavnou Irenou Trieschovou a seznamuje se osobně s dramatikem,hercem a režisérem Frankem Wedekindem. Právě v jeho a Strindbergových hrách dociluje uznání kritiky.
Po 1.světové válce se vrací a v letech 1919-1931 působí jako přední herec a dobrý režisér Městského divadla na Královských Vinohradech,které roku 1929 získalo jako pobočnou scénu Komorní divadlo.Jeho zdrženlivý intelektuální herecký projev,břitké tempo řeči a noblesní vystupování působily zprvu nezvykle a byl proto exponován často v rolích cizinců.Výtvarné školení mu pomohlo při výrazném maskování a vkusu ve výběru a nošení kostýmů.
Hrál v šesti Hilarových vinohradských inscenacích,v Kvapilových režiích - především Shakespeara a Šrámka,v Borových režiích dramatizací ruských románů (např.soudce Porfirije Petroviče z Dostojevského Zločinu a trestu ,1928 či Karenina z Tolstého Anny Kareninové,1929),v konverzačních komediích, v inscenacích Josefa Kodíčka nebo Karla Čapka.Hilar,Bor a Čapek též,kromě kritiků,zachytili podstatu Vávrova herectví (viz bibliografie).Vávra sám režíroval na Vinohradech v letech 1919-1927 celkem 16 her s průměrným úspěchem. V říjnu 1925 přednesl s L.Dostalovou v Čs.rozhlase ukázky z Macbetha jako jeden z prvních pokusů o vysílání současné divadelní inscenace. Z němých filmů,ve kterých hrál,se dochovaly Magdalena (1920) a Za oponou smrti (1923).
Koncem 20.let přestává Vávra režírovat a omezuje pro zhoršující se zdravotní stav i počet svých hereckých vystoupení.Roku 1930 úspěšně hostuje v roli dr.Darrella v Hilarově inscenaci O´Neillovy Podivné mezihry v Národním divadle,kde mu byla v roli Niny partnerkou Anna Sedláčková.Režie tu neřešila problém vnitřních monologů vnějškovými prostředky (sejmutí masky či barevné světlo),ale jen „vypnutím“ mimiky a ztišením hlasu.
Jeho posledním velkým hereckým výkonem byl legendární Kublaj Chán z O´Neillova Miliónového Marca (1930,režie Jan Bor),v němž se Vávra,dotud zpravidla představitel záporných rolí,v předtuše tragického konce loučil s divadlem i životem a poprvé povolil v monologu nad mrtvou vnučkou Kukašín svému citu.Kublaj Chán se tak stal výjimkou z Fučíkovy charakteristiky,že u Vávry „Ironie byla ventilem jeho citlivosti.“
Vávrovým nejvlastnějším oborem byli intrikáni,moderní skeptici a rezignovaní sarkastové.Podle Karla Čapka „Jeho hra byla skoupá a rezervovaná; cedil svůj text skrze zuby na pohled nedbale,ale s jedinečným vycizelováním každé pointy, s dokonalým,byť zcela nenápadným akcentováním každé nuance; první herec neromantického,civilního stylu,kterého jsme měli.“(K.Čapek:Divadelníkem proti své vůli,Praha 1968,s.253).Naprotitomu Jan Bor (In memoriam Karla Vávry,Praha 1931,s.27) tvrdí,že „Po smrti Vojanově náleží Karel Vávra k těm několika českým hercům,s pronikavým výsledkem pracujícím na problému nového pathosu.“
Ozvěnu Vávrovy rytmizované řeči a přiostřených sykavek vystihl v básnickém epitafu Otokar Físcher:
„Chuť octa na rtech,zuby zaťaty
a slova jako sek a sykot dýky...“
Vávra byl prototypem moderního ich-herce a režiséra,který svou tvorbou prezentuje vlastní názor na současnost.Nechtěl se líbit,ale nastavovat kritické zrcadlo.Ke kolegům byl družný (šatna,kterou sdílel s Vojtou a Vrbským často zněla smíchem),ke kolegyním galantní.Měl silné sociální cítění. Fučík dokládá Vávrovu nenávist k měšťákům a sympatie s dělníky.Vávrova strohost souvisela prý s tím,že mu nebylo dopřáno hrát pro publikum,jaké by si přál. Karel Vávra patřil k vrcholům českého meziválečného herectví.Navázal na výjimečnost a způsob svých předchůdců,Jiřího Bittnera a Eduarda Vojana a předjímal některé prostředky Jiřího Plachého.
Bibliografie (výběr)
- Bor J.:Karel Vávra,in Nové české divadlo 1928-1929,Praha 1929
- Bor J.:In memoriam Karla Vávry,Praha 1931
- Hilar K.H.:Ztratil jsem přítele,in Nové české divadlo 1930-1932, Praha 1932
- Götzová J.:Profily českých herců,Praha 1931
- Vodák J.:Cestou,Praha 1946
- Vodák J.:Shakespeare.Kritikův breviář,Praha 1950
- Vodák J.:Tváře českých herců.Od Josefa Jiřího Kolára k VlastoviBurianovi,Praha 1967
- Fučík J.:Divadelní kritiky,Praha 1956
- Čapek K.:Divadelníkem proti své vůli,Praha 1968
- Scheinpflugová O.:Byla jsem na světě,Praha 1988,s.87,120-125.
Autor: PhDr.Jaromír Kazda,divadelní historik)
Karel se po pouze 6 třídách reálky přihlásil na malířskou Akademii v Praze,vedenou Václavem Brožíkem.Roku 1901 zde absolvuje průpravku, klasifikovanou Pirnerem a příslušníky generace Národního divadla Hynaisem, Ženíškem a Myslbekem. V roce 1902 se stává řádným posluchačem a setrvává v Akademii, vedené Schweigerem do roku 1904.Navštěvuje tehdy často Novoměstskou kavárnu, kde poznává herce Eduarda Vojana a pozdějšího režiséra K.H.Hilara.
Výsledkem debat byla cesta do Berlína a vstup na Vysokou dramatickou školu, vedenou předním hercem,Emanuelem Reicherem (1849-1924). Zde se mu dostává výuky v duchu Brahmova naturalismu a Reinhardtova psychologického realismu.(Brahm měl prostřednictvím Zavřela a Reinhardta též vliv na pozdější Vávrovy režiséry,zvláště Hilara,Kvapila a Bora i na něj samého jako hereckého režiséra.)
Po ukončení školy hraje Vávra jako německý herec v divadlech v Poznani, Flensburgu,Hannoveru a Amsterdamu.V letech 1914-1919 je členem divadla Meinhardta a Bernauera v Berlíně,kde hraje se slavnou Irenou Trieschovou a seznamuje se osobně s dramatikem,hercem a režisérem Frankem Wedekindem. Právě v jeho a Strindbergových hrách dociluje uznání kritiky.
Po 1.světové válce se vrací a v letech 1919-1931 působí jako přední herec a dobrý režisér Městského divadla na Královských Vinohradech,které roku 1929 získalo jako pobočnou scénu Komorní divadlo.Jeho zdrženlivý intelektuální herecký projev,břitké tempo řeči a noblesní vystupování působily zprvu nezvykle a byl proto exponován často v rolích cizinců.Výtvarné školení mu pomohlo při výrazném maskování a vkusu ve výběru a nošení kostýmů.
Hrál v šesti Hilarových vinohradských inscenacích,v Kvapilových režiích - především Shakespeara a Šrámka,v Borových režiích dramatizací ruských románů (např.soudce Porfirije Petroviče z Dostojevského Zločinu a trestu ,1928 či Karenina z Tolstého Anny Kareninové,1929),v konverzačních komediích, v inscenacích Josefa Kodíčka nebo Karla Čapka.Hilar,Bor a Čapek též,kromě kritiků,zachytili podstatu Vávrova herectví (viz bibliografie).Vávra sám režíroval na Vinohradech v letech 1919-1927 celkem 16 her s průměrným úspěchem. V říjnu 1925 přednesl s L.Dostalovou v Čs.rozhlase ukázky z Macbetha jako jeden z prvních pokusů o vysílání současné divadelní inscenace. Z němých filmů,ve kterých hrál,se dochovaly Magdalena (1920) a Za oponou smrti (1923).
Koncem 20.let přestává Vávra režírovat a omezuje pro zhoršující se zdravotní stav i počet svých hereckých vystoupení.Roku 1930 úspěšně hostuje v roli dr.Darrella v Hilarově inscenaci O´Neillovy Podivné mezihry v Národním divadle,kde mu byla v roli Niny partnerkou Anna Sedláčková.Režie tu neřešila problém vnitřních monologů vnějškovými prostředky (sejmutí masky či barevné světlo),ale jen „vypnutím“ mimiky a ztišením hlasu.
Jeho posledním velkým hereckým výkonem byl legendární Kublaj Chán z O´Neillova Miliónového Marca (1930,režie Jan Bor),v němž se Vávra,dotud zpravidla představitel záporných rolí,v předtuše tragického konce loučil s divadlem i životem a poprvé povolil v monologu nad mrtvou vnučkou Kukašín svému citu.Kublaj Chán se tak stal výjimkou z Fučíkovy charakteristiky,že u Vávry „Ironie byla ventilem jeho citlivosti.“
Vávrovým nejvlastnějším oborem byli intrikáni,moderní skeptici a rezignovaní sarkastové.Podle Karla Čapka „Jeho hra byla skoupá a rezervovaná; cedil svůj text skrze zuby na pohled nedbale,ale s jedinečným vycizelováním každé pointy, s dokonalým,byť zcela nenápadným akcentováním každé nuance; první herec neromantického,civilního stylu,kterého jsme měli.“(K.Čapek:Divadelníkem proti své vůli,Praha 1968,s.253).Naprotitomu Jan Bor (In memoriam Karla Vávry,Praha 1931,s.27) tvrdí,že „Po smrti Vojanově náleží Karel Vávra k těm několika českým hercům,s pronikavým výsledkem pracujícím na problému nového pathosu.“
Ozvěnu Vávrovy rytmizované řeči a přiostřených sykavek vystihl v básnickém epitafu Otokar Físcher:
„Chuť octa na rtech,zuby zaťaty
a slova jako sek a sykot dýky...“
Vávra byl prototypem moderního ich-herce a režiséra,který svou tvorbou prezentuje vlastní názor na současnost.Nechtěl se líbit,ale nastavovat kritické zrcadlo.Ke kolegům byl družný (šatna,kterou sdílel s Vojtou a Vrbským často zněla smíchem),ke kolegyním galantní.Měl silné sociální cítění. Fučík dokládá Vávrovu nenávist k měšťákům a sympatie s dělníky.Vávrova strohost souvisela prý s tím,že mu nebylo dopřáno hrát pro publikum,jaké by si přál. Karel Vávra patřil k vrcholům českého meziválečného herectví.Navázal na výjimečnost a způsob svých předchůdců,Jiřího Bittnera a Eduarda Vojana a předjímal některé prostředky Jiřího Plachého.
Bibliografie (výběr)
- Bor J.:Karel Vávra,in Nové české divadlo 1928-1929,Praha 1929
- Bor J.:In memoriam Karla Vávry,Praha 1931
- Hilar K.H.:Ztratil jsem přítele,in Nové české divadlo 1930-1932, Praha 1932
- Götzová J.:Profily českých herců,Praha 1931
- Vodák J.:Cestou,Praha 1946
- Vodák J.:Shakespeare.Kritikův breviář,Praha 1950
- Vodák J.:Tváře českých herců.Od Josefa Jiřího Kolára k VlastoviBurianovi,Praha 1967
- Fučík J.:Divadelní kritiky,Praha 1956
- Čapek K.:Divadelníkem proti své vůli,Praha 1968
- Scheinpflugová O.:Byla jsem na světě,Praha 1988,s.87,120-125.
Autor: PhDr.Jaromír Kazda,divadelní historik)