Kisshomaru Ueshiba sensei, syn Morihei Ueshiby zakladatele Aikida, byl do 4. ledna 1999, kdy nás navždy opustil, hlava World Aikikai Organization, a také ředitel Hombu Dojo v Tokiu po 30 let. Jeho úspěšným nástupcem se stal jeho syn, Moriteru Ueshiba sensei.

Kisshomaru Ueshiba sensei se narodil v centru Omoto-kyo v Ayabe v roce 1921, jako čtvrté dítě Morihei a Hatsu Ueshibových. Rok předtím zemřeli dva synové Morihei Ueshiba senseie. Morihei Ueshiba měl také dceru, ale ta naštěstí tyto špatné časy přežila. V tom samém roce se odehrál první incident Omoto-kyo, který mimo jiné znamenal zničení mnoha budov v Ayabe policií, za účelem potlačení tohoto rychle se šířícího nového náboženství, protože to vypadalo jako určitý druh hrozby pro v tom čase docela dost nacionalisticky a militaristicky založené Japonsko.

Mezi roky 1921 a 1927, tedy v dětství Kisshomaru Ueshiba senseie, žila jeho rodina ve velmi úzkém spojení s vedením náboženství Omoto-kyo v Ayabe. V tomto období byl otec Kisshomaru Ueshiby hlavou Compost Group of the Organic Garden of Omoto-kyo, a zároveň řídil praxi Aikijujutsu v dojo pojmenovaném “Ueshiba Juku”. K tomu dále vedl výuku místního hasičského sboru, ale také, což je důležité, organizoval ochranu Onisaburo Deguchiho jako určitý druh osobního strážce.

V roce 1927 odjela Ueshibova rodina do Tokia, a během několika let tam bydlela v různých lokalitách, většinou v dočasných podmínkách.

V roce 1931 otevřel Morihei Ueshiba Kobukan Dojo. Morihei Ueshiba sensei učil nejen v tomto dojo, ale i v mnoha jiných, také mimo Tokio, během následujících deseti let.

Video s Kisshomaru Ueshibou na YouTube.com

V roce 1933 se stal otec Kisshomaru Ueshiby prezidentem Společnosti Pro Propagaci Bojových Umění, a v ten samý rok otevřel celodenní dojo nazvané Takeda Dojo v prefektuře Hyogo, snad jako uznání svému dlouholetému učiteli, Sokaku Takeda sensei, ale to je jen spekulace.

V průběhu Druhé Světové Války která pro Japonsko začala v roce 1941, když provedlo útok na Pearl Harbor, se Kisshomaru Ueshiba sensei, spolu s Kisaburo Ozawa sensei, stal odpovědným za chod dojo, protože většina žáků musela odejít na frontu.

V roce 1941 odešel otec Kisshomaru Ueshiby do Iwamy a Ibaraki, snad otrávený z té války, a také možná, jak se alespoň zdá, jeho vyučováním do té doby zraňujícího a smrtícího Aikida. Tímto rozhodnutím zanechal Morihei Ueshiba sensei všech svých úřednických poviností i dalších závazků, a odešel farmařit - a také vyučovat bojové umění v duchu nedotknutelnosti života, daleko od uspěchaného Tokia, což bylo v Komunitě Aikido hodně diskutováno.

Jaký byl skutečný účel tohoto kroku v jeho 59 letech? Je známo, že on již před válkou, uprostřed let 30, byl na tento krok připraven, protože koupil půdu v Iwamě, ale jeho rozhodnutí bylo pro všechny nakonec stejně velmi překvapující.

Kisshomaru Ueshiba sensei zatím v Tokiu řídil Kobukan Dojo během celé války. Bylo velmi těžké už jen udržet dojo nedotčené během války, natož k tomu vykonávat jakoukoliv praxi, protože ke konci války bylo Tokio masově bombardováno. To znamenalo mnoho bezdomovců hledajících úkryt, a Kobukan Dojo fungovalo jako takový úkryt pro 30 rodin po několik let. V tomto časovém období nebyla prostě praxe v Kobukanu možná.

V roce 1948 povolilo Ministerstvo Školství obnovit Aikikai a praxi. To předtím nebylo možné, protože okupační jednotky (USA) zakázalo praxi veškerého Budo nebo bojových umění až do tohoto roku. To kvůli jejich spojení s vojenským výcvikem.

Byl to Kisshomaru Ueshiba který se stal odpovědným za vývoj Aikida a ředitelství během tohoto období, to vše ve věku 27 let, ale bylo by přílišné zjednodušení říci, že jeho otec už nebyl v centru dění.

V roce 1951 se narodil Moriteru Ueshiba, syn Kisshomaru Ueshiby, tedy muž který dnes řídí Aikikai. Během těchto let, až do poloviny let 50, Kisshomaru Ueshiba sensei pracoval ve společnosti obchodující s cennými papíry, ale v roce 1955, se začal věnovat pouze rozvoji Aikida.

V září roku 1956 se v Tokiu odehrála první veřejná demonstrace poválečného Aikida, a byla to demonstrace která se, zdá se, setkala se všeobecným souhlasem, a nejen proto že trvala plných 5 dnů.

V roce 1957 Kisshomaru Ueshiba publikoval svou první knihu o Aikidu v Japonštine, a tato kniha byla mnohokrát dotiskována. V roce 1962 se objevila její první verze v Angličtině, a také tato kniha se dotiskuje donekonečna. Byla vydána o jeden rok později než anglická verze knihy Koichi Tohei senseie “Aikido v jednotě těla a mysli pro sebeobranu”, a kopírovala velmi moc styl této knihy. Od té doby publikoval Kisshomaru Ueshiba sensei více než 20 knih o Aikidu, většinou v Japonštině, ale několik z nich bylo přeloženo i do Angličtiny.

V roce 1964 Kisshomaru Ueshiba sensei odjel poprvé do ciziny, a tou zemí bylo USA. Zdá se, že Steven Seagal viděl jednu z demonstrací Kisshomaru Ueshiba senseie během této jeho cesty, což snad později ovlivnilo jeho rozhodnutí praktikovat Aikido. Kisshomaru Ueshiba sensei od té doby cestoval po celém světě. V roce 1967 přestavěl staré dojo v Tokiu do moderní třípatrové stavby, která se stala Hombu Dojo, tedy World Aikido Headquarters of AIkikai.

Když Morihei Ueshiba, zakladatel Aikida, roku 1969 zemřel, stal se Kisshomaru Ueshiba sensei jeho následníkem ve věku 48 let, a pokračoval v cestě kterou začal již v ranných letech 50, totiž v budování Aikida jako mezinárodního umění, které má svou dobrou pověst.

A v tomto opravdu uspěl. Aikido je rozprostřeno ve více než 70 zemích po celém světě! Převládající část tohoto výkonu, který ještě pořád pokračuje, je potřeba připsat úsilí Kisshomaru Ueshiba senseiovi, také během období kdy jeho otec byl ještě naživu. Tak jako jeho otec byl génius tance Aikido, byl Kisshomaru Ueshiba sensei génius v rozvoji a expanzi Aikida, a to skrze jeho administrativní dovednosti, ale jak jsme mohli vidět, jeho vlastní Aikido bylo také impozantní.

Kisshomaru Ueshiba byl také postaven před několik vážných překážek, při své snaze vybudovat celosvětové Aikido, dokonce i když je nebudeme nijak přehánět, například jeho spor s hlavním učitelem Hombu Dojo, Koichi Tohei senseiem, který nakonec, po smrti Morihei Ueshiby, mimo jiné, chtěl v Hombu představit více cvičení Ki, což Kisshomaru Ueshiba neschvaloval.

Takže Koichi Tohei sensei po několika letech, odešel z Hombu Dojo a vytvořil vlastní systém, Shin shin Toitsu Aikido, neboli Ki-Aikido, ale zároveň byl mnoha způsoby “vytlačen” Hombu. Teprve v posledních letech byl Koichi Tohei sensei, tento velký zastánce Aikido, schopen návratu k vřelejším vztahům s Hombu, a to zásluhou a úsilím Stanleye Pranina, vydavatele Aikido Journalu.

Kisshomaru Ueshiba sensei nemá rád vývoj Aikida směry podobnými jako je Aikido Tomiki senseie, což zahrnuje praktikování randori a souteže, ale kompletně to ignoruje, i když on sám studoval na stejné univerzitě kde Tomiki sensei začal praktikovat randori a soutěže, tzn. Waseda University in Tokyo.

Kisshomaru Ueshiba také představil vlastní výklad historie Aikido, která se v mnoha částech odchyluje od výkladu ostatních, nezávislých badatelů. Tento vývoj kritických studií o Aikidu pokračuje již více než 15 let, hlavně skrz práce Stanleye Pranina, ale také zásluhou knih Johna Stevense.

Tento výzkum tvrdí, že Morihei Ueshiba učil Daito-ryu Aikijujutsu až do roku 1936, kdežto Kisshomaru Ueshiba sensei uvádí že začal tvořit Aikido nebo jeho předformu již kolem roku 1920-1922 v Ayabe.

Je samozřejmě obtížné říci, která verze je více pravdivá, ale zdá se, že existuje jistý důkaz, že Morihei Ueshiba vydával písemné práce se jménem Daito-ryu Aikijujutsu až do středních let 30, navzdory tvrzením Kisshomaru Ueshiby.

Pochopitelně je mnoho způsobů jakým se píše historie, a někdy jednotlivci stejně jako organizace a národy, jsou sváděni k prezentaci “oficiální historie”, která má jen velmi málo společného s realitou, například za účelem zmenšení významu něčeho, nebo eventuelně, za účelem zvelebení někoho, nebo také obojí najednou, například zmenšení významu Sokaku Takedy senseie, a zvýšení významu Morihei Ueshiby senseie.

Pokud někdo bedlivě prozkoumá všechny napsané práce, a všechny použité důkazy a tvrzení, nakonec asi dojde k závěru, že odlišné popisy historie mají většinou na svědomí pouhé fragmenty důkazů popisujících historický proces, ve kterém Morihei Ueshiba sensei nakonec vytvořil své nové umění. To vyvíjí nátlak na každého, na mě i na vás, abychom interpretovali chybějící části, například jejich vyplněním našimi vlastními názory.

I když budeme-li brát ohled na zažitou interpretaci, tak jak je obvyklá v historických studiích, je důvod proč se v některých sporných bodech přiklonit k výkladu Pranina a Stevense. Ale prosím vás, pamatujte si, že pravda bude nejspíš někde mezi... Mohlo to také docela dobře být tak, že Morihei Ueshiba začal měnit Aikijujutsu docela dost už v Ayabe. Existuje několik znamení, že to tak opravdu bylo, tehdy totiž také byl duchovně ovlivněn reverendem Onisaburo Deguchim.

Pokud se někdo snaží protlačit přehnanou verzi historického procesu, není to pochopitelně v pořádku, i když účel toho konání je dobrý. Pravda je někde tam venku, a dříve či později vyplave na povrch. Není potřeba přehánět život nebo přínos Morihei Ueshiba senseie, alespoň podle mého názoru, každý snad dodatečně chápe jeho enormního génia. Je to jako kdybyste vzali sochu ze zlata, a zkoušeli jí dát ještě jeden zlatý nátěr!

Zde je také velmi důležité zapamatovat si skutečnost, že Morihei Ueshiba sensei, jak Kisshomaru Ueshiba sensei říká ve své předmluvě v knize “Budo“, publikované v roce 1991, také praktikoval Yagyu Shinkage-ryu jujutsu po pět let v ranných letech 20, ne jen Daito-ryu jujutsu/aikijujutsu, a že tato praxe také ovlivnila tvorbu Aikida.

To by se pak podobalo cestě Jigoro Kano senseie, zakladatele Juda, který také stvořil nové umění. Také Kano sensei, jak každý ví, studoval různé školy jujutsu před stvořením jeho nového Juda. Například to bylo i Kito-ryu jujutsu. Ale cesta Kano senseie byla více uvážená a plánovaná, ve srovnání s cestou Morihei Ueshiby senseie, který byl více nábožensky založený a impulzivní, přinejmenším do konce 30 let.

Také se v průběhu času vyskytly sporné otázky o tom, zda by šerm mečem a holí měl nebo neměl být částí Aikida, a vypadá to, že Kisshomaru Ueshiba sensei v Hombu a Morihiro Saito sensei v Iwamě na to měli různé názory. Saito sensei tvrdí, že Aikido vždy zahrnuje šerm mečem, protože Morihei Ueshiba tato umění v Iwamě praktikoval velmi často, ale myslím si, že je to opět jen otázka výběru interpretace. To že Morihei Ueshiba praktikoval hodně šermu je nesporné, ale faktem je, že to neznamená že tyto další bojová umění jsou také Aikido, i když Saito sensei tvrdí opak. V Hombu Dojo, zdá se, praxe s bokkenem a jo nikdy neměla velký význam, ale v Iwamě, zase možná více než je zdrávo! Jedno řešení tohoto by mohlo být, aby každý kdo praktikuje šerm uvnitř Aikida, nazýval tuto součást výuky Kenjutsu, za účelem snížení zmatků. Jak každý ví, Aikido není škola šermu, ani Kobudo (Sogo Budo) systém, kdy Kobudo znamená starý systém kde se praktikovalo hodně různých umění pod stejným “deštníkem”.

Ale vezmemeli to vcelku, jakákoliv kritika na adresu Kisshomaru Ueshiba senseiových cest, vyjde naprosto naprázdno v porovnání s jeho zásluhami o celosvětové AIkido. V roce 1957 bylo jen nějakých 2000 lidí s černým pásem na celém světě, ale v roce 1985 narostlo toto číslo na více než 40 000. Tento úspěch musí potěšit každého, také ty kteří směřovali, a ještě stále směřují kritiku na Aikikai Hombu Dojo, a jeho bývalého ředitele, Kisshomaru Ueshiba senseie. To je totiž nakonec, jak každý už určitě pochopil, neuvěřitelně úspěšný příběh!

Pro budoucnost očekávám, že se Aikikai Hombu Dojo začne chovat podle očekávání mnoha velmi vzdělaných Aikidoků z celého světa, a tím myslím, mezi jiným, že Aikikai, jako vedoucí organizace na světě, by měla odstartovat spolupráci (a také je respektovat) s dalšími učiteli a směry/školami/styly Aikida, jako je Tomiki Aikido, Shin shin Toitsu Aikido, Iwama-ryu Aikido a Yoshinkan Aikido více než to dělá dnes, ale také by měla ukázat respekt k velké důležitosti Daito-ryu Aikijujutsu a Sokaku Takeda senseiovi, vše v rámci dalšího rozvoje Aikida. Také vliv náboženství Omoto-kyo na vývoj Aikida je velmi důležité ukázat.

To by znamenalo že vzali na vědomí nejen jejich vlastní Aikido, které dnes zastupuje určitý druh “Hlavního Proudu/Směru Aikida”, ale i všechny ostatní.

Jestliže to neudělají, a nepřestanou ignorovat další větve Stromu Aikida, stejně jako jeho kořeny, potom, obávám se, to zmenší kolektivní úctu poskytovanou světem Aikido Aikikai Hombu Dojo. Reformující mysl, stejně jako nové myšlení, je pro budoucnost jednoduše nezbytností.

Tak tak, i když má slunce taky nějaké ty skvrny, stejně jako vy i já, je nesporně výkon Kisshomaru Ueshiby senseie, který zvládnul rozšíření Aikida k nějakým 1,5 až 2 miliónům Aikidoků. Doba jeho práce se vztahuje i na periodu 1955-1969, protože už tehdy Kisshomaru Ueshiba řídil Hombu, a byl to on kdo sestavoval plány pro budoucnost.

Tento úspěšný příběh bude doufejme pokračovat i teď, potom co jsme se dozvěděli že nás Kisshomaru Ueshiba opustil navždy. Hombu Dojo by také mělo v budoucnu znamenat vedoucí centrum Globálního Aikida, alespoň podle názoru autora tohoto textu a většiny Aikidoků na světě. Ale to znamená, že se Hombu musí více otevřít...

Hombu Dojo má ve skutečnosti pověst příliš těsné a příliš politické cesty! Jestiže Hombu neuspokojí poptávku Aikido Komunity, rozdrobí se svět Aikido na malé fragmenty, což není vůbec hezká představa. Nějaké neustálé odchody a příchody jsou myslím vzhledem k počtu praktikujících nevyhnutelné, ale to je přirozený a pomalý způsob obměny. Ale teď jsem měl na mysli ten samý proces v daleko větším (neudržitelném) měřítku...

A jestliže jsem zjistil že je nesmírně obtížné zhodnotit úroveň Kisshomaru Ueshiba senseie jako Aikido senseie a řiditele, zjistil jsem také, že nepochybně uspěl v tom, že se stal mistrem sama sebe. To muselo být velmi obtížné z mnoha důvodů.

Každý o sobě například může uvažovat jako o synovi mistra, a pochopit obtíže při postupu na stejnou úroveň, ale Kisshomaru Ueshiba sensei dosáhl této úrovně docela brzy. Bylo to očividné již v roce 1975, kdy jsem dokumentoval jeho neuvěřitelnou demonstraci ve Stockholmu, a je to očividné i nyní, o 24 let později když se podíváte na záznam jeho výkonu.