Berta Helene Amalie Riefenstalová byla kontroverzní německá režisérka, herečka, fotografka, tanečnice.

Leni Riefenstahlová byla dcerou úspěšného obchodníka Alfreda Riefenstahla, její matka byla Bertha, rozená Sherlachová. Leni Riefenstahlová milovala tanec, otec však tomuto umění nebyl příliš nakloněn. Od roku 1918 do roku 1925 se Leni tanci věnovala. Na taneční hodiny začala chodit jako šestnáctiletá tajně. Věnovala se také gymnastice, byla německou šampiónkou v plavání a atletice.

Leni Riefenstahlová se stala nejlepší studentkou taneční školy. Po veřejných vystoupeních, se kterými její otec nesouhlasil, byla poslána do internátní školy. I zde tajně pokračovala v tanci. Začala psát povídky, sportovní články a filmové scénáře.

Po ukončení studií se mohla Leni Riefenstahlová ve svých jednadvaceti letech profesionálně věnovat tanci. Podepsala smlouvu se slavným avantgardním divadelním režisérem Maxem Reinhardtem. Jako sólistka absolvovala turné po Evropě, které zahájila 23. října roku 1923 v Mnichově. Choreografii si připravovala sama, vybírala si i hudbu. Umělecky se inspirovala egyptskými a starořeckými motivy. V Praze na hostování si vážně poranila koleno a tento úraz ukončil její taneční kariéru.

Od roku 1924 žila Leni Riefenstahlová v Berlíně se svým snoubencem Otto Froitzheimem, v té době známým tenistou. Leni se setkala s tvorbou filmového průkopníka Arnolda Fancka, kdy náhodně shlédla jeho film Der Berg des Schicksal (Hora osudu), který byl natočen v roce 1919. Leni Riefenstahlová byla nadšena zobrazením hor a zatoužila stát se filmovou režisérkou a herečkou. V Berlíně navštívila Fancka a přesvědčila ho, aby jí obsadil do jeho filmů.

Leni Riefenstahlová opustila svého milence a po doléčení úrazu se začala věnovat filmové kariéře. V Dolomitech začala natáčet film Der heilige Berg (Svatá hora), který měl premiéru 12. prosince 1926 v berlínském paláci UFA. Při natáčení filmu se Leni zajímala o filmovou práci a kameru.

V letech 1926 až 1933 natočila Leni Riefenstahlová pod vedením Arnolda Fancka pět horských filmů, které byly točeny v riskantních a odlehlých exteriérech. Tyto filmy ovlivnily Leni Riefenstahlovou v její pozdější filmové a fotografické práci – romantický, nevinný a přírodní obraz světa.

Prvním režijním filmem Leni Riefenstahlové byl film Das Blaue Licht (Modré světlo) z roku 1932. Scénář napsal Béla Balázs, kameramanem byl Haus Schneeberger. Aby měla Leni vše pod kontrolou, byla vedle režisérky i střihačkou, producentkou a hlavní představitelkou. Film byl na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách oceněn stříbrnou medailí. Filmový debut Leni Riefenstahlové byl přijat s nadšením a měl mezinárodní úspěch.

V roce 1933 byla Leni Riefenstahlová pozvána do Berlína, kde se setkala s Hitlerem a ministrem propagandy Goebbelsem. Oba byli jejími velkými obdivovateli. Požádali Leni, aby zdokumentovala sjezdy NSDAP a byla pověřena dohledem na filmovou tvorbu v Německu. Leni Riefenstahlová zprvu váhala s tím, že se neorientuje v revolučních změnách i v současné německé politice. Navíc nikdy dokumentární film netočila. Oba představitelé vedení německého státu Leni přesvědčili a nabídli jí, že si může zaměstnat svůj štáb.

V srpnu roku 1933 natočila Leni Riefenstahlová první dokument z norimberské trilogie Vítězství víry, který se však během války ztratil. Podle režisérky byl však tento film esteticky nedokonalý v porovnání s pozdějsími filmy trilogie. Druhý díl Triumf vůle z roku 1934 dokumentoval 6. sjezd NSDAP a ukázal, že Leni Riefenstahlová byla všestrannou kreativní režisérkou. Esteticky použila ve filmu masové scény, projevy i noční shromáždění. Tím vytvořila nový druh filmového umění. Tento fil měl premiéru v paláci UFA v Berlíně, které se osobně zúčastnil Hitler. Leni Riefenstahlová získala v roce 1934 Národní cenu. Na Mezinárodním festivalu v Benátkách v roce 1935 získal film Triumf cenu jako nejlepší zahraniční dokumentární film. V roce 1937 získal na světové výstavě v Paříži zlatou medaili. Německý ministr propagandy Goebbels fil chválil „jako největší film o Führerovi, jaký byl kdy natočen“. Po válce byl však film Triumf odsouzen jako propagandistický, který oslavuje Hitlera a jeho teorii o árijské kráse, zaměřuje se na nacionalistické emoce.

Posledním filmem Leni Riefenstahlové ze sjezdů NSDAP byl film z roku 1935 Den svobody – naše armáda. Tento film byl natočen bez komentáře. Režisérka zde použila dvojité expozice, rozostření a evokativní hudbu.

V roce 1936 byla Leni Riefenstahlová pověřena generálním sekretářem Mezinárodního olympijského výboru Dr. Carlem Diemem, aby zdokumentovala berlínské XI. Olympijské hry. Proto Leni Riefenstahlová založila spolu se svým bratrem Heinzem společnost. Finanční prostředky na filmový dokument o olympijských hrách získala tato produkční firma i z ministerstva propagandy. Film Olympia se realizoval osmnáct měsíců, bylo sestříháno 400 tisíc metrů filmu. Ve filmu byla použita efektní světelná kombinace, trikové záběry. Speciálně pro film Olympia byl sestaven výtah, na kterém se pohybovala kamera po vysokém vlajkovém stožáru. Záběry z této kamery znázorňovaly zástupy SS, které pak vypadaly jako nekonečné. Byly také použity efektní kombinace denního a umělého světla. V šesti šachtách vykopaných přímo na stadionu byly umístěny kamery, které snímaly sportovce proti neby, aby vynikla jejich hrdinská atletická těla. Při tréninku umístila Riefentahlová na těla skokanům a maratóncům kamery, čímž vznikly unikátní záběry. Poprvé také byla použita kamera pod vodou, čímž byl zdokumentován skok do vody po částech. Běžecké disciplíny snímala pojízdná kamera na vozíku pohybujícím se po kolejnicích.

V roce 1956 byl film Olympia zařazen mezi deset nejlepších filmů světa. Tímto filmem také skončila úspěšná režisérská kariéra Leni Riefenstahlové. Po roce 1938 už nezískala žádnou smlouvu od sponzora ani filmového studia.

V roce 1940 začala Leni Riefenstahlová natáčet film Tiefland (Nížina).

Dne 21. března 1944 se Leni Riefenstahlová vdala v Kitzbühlu za nadporučíka Petra Jacoba. Za dva roky se oba rozešli.

V dubnu roku 1945 byla Leni Riefenstahlová uvězněna a společně s vysoce postavenými nacionalistickými socialisty byla poslána k výslechu do sběrného tábora. Dne 3. června 1945 byla propuštěna bez trestu.

Po americké denacifikaci (odstranění nacistů a jejich vlivu v poválečném Německu) plánovala Leni Riefenstahlová dokončení svého filmu Tiefland v Kitzbühlu v Tyrolsku. Myslela si, že denacifikace Američany bude uznávána i ostatními spojenci. Jenže denacifikace ve francouzské zóně, kam spadalo Tyrolsko, nebyla platná. Leni se svým manželem byla přemístěna do francouzské zóny v Německu, kde žila v domácím vězení ve Schwarzwaldu a čtyři měsíce strávila v ústavu pro choromyslné ve Freiburgu. V červenci roku 1949 byla nadonec denacifikována i francouzským soudem.

Leni Riefenstahlová tvrdila, že nic nevěděla o existenci koncentračních táborů. Usvědčila ji však žádost, ve které bylo uvedeno, že jmenovaní lidé, převážně Rómové, kteří tvořili ve filmu Tiefland komparz, budou za účelem přemístění na její „plac“ rychle převezeni. Steven Bach ve své knize Leni Riefenstahlová – Život a dílo „Hitlerovy filmařky“ dokládá, jak Leni po válce záměrně překrucovala realitu. Aby si pomohla. Na základě soudního rozhodnutí jí byl zabaven majetek, ze kterého dostala po letech pouze část.

Po 2. světové válce i v dalších letech Leni Riefenstahlová popírala roli Hitlerovy propagátorky. Vymlouvala se na svou naivitu, politickou slepotu a oslnění. Poválečné procesy ji přiznaly statut „osoby nacismem nedotčené“. Možná, že by ji v očích Němců rehabilitovala kajícná sebekritika, Nepokorná obhajoba vlastní minulosti jí však neprospěla.

V roce 1954 se Leni Riefenstahlová pokusila navázat na svoje filmové úspěchy i režisérskou kariéru filmem Tiefland.

Ve svých šedesáti letech odjela Leni Riefenstahlová do Afriky, aby v odlehlé nubijské oblasti mapovala životní styl domorodých obyvatel. Žila mezi nimi několik let a naučila se jejich jazyk. Na fotografiích zachytila Nuby z Kau při zápasech se zvířaty, hry dětí, tance a pohřební rituály. V roce 1975 vytiskly tyto fotografie velké mezinárodní časopisy. Od Art Directors Club Deutschland získala Leni zlatou medaili za nejlepší fotografický výkon roku 1975.

I přes mnohé úspěchy v kariéře fotografky se Leni Riefenstahlová nezbavila nálepky nacistické fotografky. Její odpůrci z řad intelektuálů poukazovali na to, že se na svých fotografiích soustředila na bezchybná mladá lidská těla a starce nefotila. I přes kritiku jsou její fotografie z Nubie unikátním uměleckým dílem, které zachycuje jedinečné okamžiky.

Ve svých sedmdesáti letech se začala Leni Riefenstahlová věnovat pomořskému potápění. S expedicí se vydala k Rudému moři, Karibiku a k Indickému oceánu. Již v roce 1975 publikovala své první podmořské fotografie. Začala také natáčet dokument o korálových zahradách. Tento film se stal uměleckým dílem a vědeckým dokumentem. V osmdesáti letech měla ze sebou Leni více jak tisíc ponorů.

Zatímco ve světě bylo dílo Leni Riefenstahlové uznáváno, v Německu se její umělecké kvality veřejně ocenily až v devadesátých letech 20. století. V osmdesátých letech ji časopis Time zařadil mezi stovku nejvýznamnějších filmových tvůrců.

Leni Riefenstahlová zemřela ve spánku 8. září 2003 ve svém domě v Pöckingu ve věku 101 let. Pohřbena je v Mnichově.


Přínos Leni Riefenstahlové je pro filmovou estetiku nesporný.

Filmografie:
Jako herečka vystupovala ve filmech:

Der heilige Berg (Svatá hora), režie Arnold Fanck - 1926
Der große Sprung, režie Arnold Fanck - 1927
Das Schicksal derer von Habsburg, režie Rudolf Raffé - 1928
Der Weiße Hölle vom Piz Palü (Bílé peklo), režie Arnold Fanck a G.W. Pabst - 1929
Stürme über dem Mont Blanc (Bouře nad Mont Blankem), režie Arnold Fanck - 1930
Der weiße Rausch - Neue Wunder des Schneeschuhs, režie Arnold Fanck – 1931
Das Blaue Licht (Modré světlo), režie L. Riefenstahlová - 1932
S.O.S. Eisberg (SOS ledovec), režie Arnold Fanck - 1933
Tiefland (Nížina), režie L. Riefenstahlová - 1954
Die Macht der Bilder – Režie Ray Mueller - 1993
Leni Riefenstahl – Ein Traum von Afrika – Režie Ray Mueller – 2003

Jako režisérka vytvořila filmy:

Das Blaue Licht (Modré světlo) - 1932
Der Sieg des Glaubens (Vítězství víry) - 1933
Triumph des Willens (Triumf vůle) - 1934
Tag der Freiheit - Unsere Wehrmacht (Den svobody - naše armáda) – 1935

Olympia – dvoudílný dokument, 1938:
1. díl – Fest der Völker (Přehlídka národů)
2. díl – Fest des Schönheiten (Oslava krásy)

Tiefland (Nížina) - 1954
Impressionen unter Wasser – 2002

Fotografická tvorba:

The Last of the Nuba. Harper, New York - 1974
The People of Kau. Harper, New York, - 1976

Literární tvorba:
Memoiren 1902-1945, Zeitgeschichte (Událost doby)
Biografie 1945-1987

V češtině byly obě knihy vydány v roce 2004 pod názvem V mé paměti. Vzpomínky Leni Riefenstahlové podrobně popisují rozporné dvacáté století a zrůdný fašistický režim. Jde o svědectví o sváru velkého talentu a pracovní houževnatosti s egoismem a sebestředností, která autorce nedovolí hodnotit minulost kriticky.

Leni Riefenstahlová – Život a dílo „Hitlerovy filmařky“ – Steven Bach – životopis je příběhem velkého talentu a ještě větší ambicióznosti, který je důkazem, jak se hranice mezi uměním a krásou na straně jedné a pravdou a lidskostí na straně druhé občas stírají. Kniha obsahuje dosud neznámé zdroje – rozhovory s jejími kolegy a důvěrnými přáteli, neznámé nahrávky se samotnou Leni Riefenstahlovou. Dílo je mistrovským hodnocením ženy velkého talentu, který byl poznamenán bezohlednou osobní ctižádostí.