Leo Slezák německy Leo Slezak byl věhlasný operní tenorista a herec.

V roce 1896 debutoval v Brně v roli Lohengrina, v roce 1898 přešel do Královské dvorní opery v Berlíně, kde však nebyl angažován, načež již po jednom roce přesídlil do Vratislavi. Zde se seznámil se svou pozdější manželkou, herečkou Elisabeth Wertheimovou (1874 - 1944). Poté následovala hostování v Londýně a Vídni, kde byl přijat s nadšením. Od září 1901 byl stálým členem sboru Vídeňské státní opery (roku 1926 se stal čestným členem) a začala jeho úspěšná kariéra. Roku 1907 studoval v Paříži u světoznámého tenoristy Jeana de Reszke, kde si vycizeloval styl pro světovou kariéru. Roku 1909 podepsal tříletou smlouvu s Metropolitní operou v New Yorku, kde byl oslavován jako wagnerovský a verdiovský pěvec. Když při jednom z hostování v Rusku vypukla první světová válka, musel spěšně odjet a byl poté Vídeňany znovu přijat s otevřenou náručí. Proslavil se nejen na operní scéně, ale také jako zpěvák písní. V dubnu 1934 vystoupil ve své poslední roli jako Othello na jevišti Vídeňské státní opery.

Jeho hlasový obor byl hrdinný tenor, jeho pianissimo bylo takřka legendární, a i na tehdejších gramofonových nahrávkách, které byly technicky velmi nedokonalé, fascinuje svým hlasem a také úžasnou srozumitelností textu. Svou výškou 195 cm a hmotností téměř 150 kg byl i opticky výrazným zjevem.

Roku 1932 započala jeho druhá kariéra hvězdy německé kinematografie, v nichž ztvárnil zejména komické role a téměř ve všech také zpíval. Mezi nejznámější tituly patří La Paloma (1934), Gasparone (1937) a Es war eine rauschende Ballnacht (1939).

Nespočet anekdot, jejichž věrohodnost je však spíše pochybná, vypovídá o Slezákově velikém smyslu pro humor, který jej neopouštěl ani na jevišti: když jednou při představení „Lohengrina“ jeden z jevištních techniků příliš brzy vypustil labuť, předtím, než do ní tenorista nastoupil, načež se měl užaslého publika zeptat: „promiňte prosím, kdy jede další labuť?“ tento bonmot se prý našel uplatnění dokonce i v hovorovém jazyce.

Leo Slezák žil převážně ve Vídni, od května 1938 v Berlíně, ve volných chvílích od roku 1911 ve starém selské usedlosti v Egernu na Tegernském jezeře, kde se také spřátelil s Georgem Hirthem a spisovateli L. Thomou a L. Ganghoferem. Ve Vídni se stal členem Lóže Svobodných zednářů. Své poslední roky života strávil v Rottach-Egernu, kde byl po smrti také pohřben po boku své ženy Elisabeth.

Jeho děti Walter (1902 - 1983) a Margarethe (1901 - 1953) se také vydaly po cestě divadelních prken, Walter se proslavil v USA jako filmová hvězda.

Roku 1960 byla po něm ve vídeňské části Währing (18. okrsek) pojmenována ulice Leo-Slezak-Gasse.

Spisy
Napsal také několik knih, v nichž humorným způsobem popisuje svůj pohnutý život:
- 1922 Meine sämtlichen Werke. Rowohlt, Berlin
- 1927 Der Wortbruch. Rowohlt, Berlin
- 1940 Rückfall. Rowohlt, Berlin
- 1948 Mein Lebensmärchen. Piper, München