Leoš Janáček je světově uznávaným skladatelem klasické hudby. Je ceněný především pro nezvyklou melodiku, vycházející z lidové hudby moravských regionů, zejména Slovácka a Lašska. Ve světě je Janáček znám hlavně díky svým operám, orchestrálně-vokálnímu dílu Glagolská mše, Sinfoniettě, symfonické básni Taras Bulba a komorním skladbám, především smyčcovým kvartetům.

Život a dílo
Jeden z nejoriginálnějších zjevů české a světové hudební moderny Leoš Janáček se narodil v obci Hukvaldy na severovýchodní Moravě 3. července 1854. Studoval nejprve klášterní školu v Brně, kde se mu dostalo základního hudebního vzdělání. Tamtéž posléze absolvoval gymnázium. Poté odešel do Prahy, kde studoval na varhanické škole a dalšího hudebního vzdělání se mu dostalo v Lipsku a Vídni.

Posléze se vrací zpět do Brna, kde se účastní národně-osvobozeneckých aktivit. Stává se ředitelem varhanické školy, působí jako dirigent a velmi brzy zahajuje též svoji kariéru skladatele. Po vzniku Československa působí jako profesor brněnské pobočky mistrovské školy pražské konzervatoře.

Leoš Janáček se velice brzy oženil se svojí šestnáctiletou žákyní Zdeňkou Schulzovou. Za rok se jim narodila dcera Olga a později syn Vladimír, oba však zemřeli, syn ve 2 a půl letech, dcera, když jí bylo pouhých 21 let.

Janáček je na počátku své skladatelské dráhy inspirován moravskou lidovou písní, užívá nápěvy lidových písní a studuje rytmiku a intonaci řeči, které posléze originálně převádí do své hudby. Studoval též ruskou lidovou hudbu. Lidové písni jeho rodné lašské lidové kultury se věnoval též jako sběratel a folklorista. Podle vzoru Dvořákových „Slovanských tanců“ skládá podobný komplet, inspirovaný lidovou hudbou rodného kraje, s názvem „Lašské tance“.

Po složení nepříliš úspěšných oper „Šárka“ a „Počátek románu“ se Janáčkovi dostává prvního ocenění - opera „Její pastorkyňa“ byla v roce 1904 nadšeně přijata brněnským publikem. K pražské premiéře „Její pastorkyně“ dochází však až v roce 1916, otevře však Janáčkovi dveře do celého světa: pod názvem „Jenůfa“, zaznamenává ještě téhož roku významný úspěch ve Vídni, posléze v Německu a v roce 1924 v New Yorku. Od roku 1916 skládá dalších pět významných operních děl, dva smyčcové kvartety, několik suit a písňové cykly (nejznámější je „Zápisník zmizelého“).

Toto poslední období skladatelova života přináší nejoriginálnější, nejvyzrálejší a světově proslulá díla orchestrální, především „Symfoniettu“, symfonickou báseň „Taras Bulba“ a slavnou Glagolskou mši, jednu z nejsvébytnějších skladeb světové hudby vůbec, mši napsanou ve staroslověnštině. Metoda Janáčkovy tvorby, která vykrystalizovala v Její Pastorkyni, spočívající ve specifickém opakování motivů, úryvkovitosti a dramatické zkratce, stejně jako v originalitě práce s vývojem jednotlivých sekvencí, dostoupila v tomto díle vrcholu. Glagolská mše je současně ve vokálním projevu výsledkem dlouhodobého studia lidové hudby z hlediska sémantického. Skladatel zde s obdivuhodně jasnou vizí dospívá k pradávným kořenům slovanské hudební kultury a to nejen po stránce ryze hudební, ale též jazykové. Glagolská mše čerpá z cyrilometodějského odkazu, předkládá nám však atmosféru, která dýchá syrovou zemitostí člověka, který je spojen s přírodou ve smyslu pohanství. Jeho víra jakoby byla kombinací obou těchto výbav. Jedná se o naprosto nevšední dílo v celosvětovém měřítku nejen co do svébytnosti, ale též dokonalosti zpracování.

I v tomto vrcholném období Janáčkovy tvorby zůstává její významnou složkou tvorba operní. Opery „Výlety pana Broučka“, „Věc Makropulos“, ale především „Káťa Kabanová“ a „Příhody lišky Bystroušky“ dodnes dobývají s velkým úspěchem světové hudební scény. Poslední Janáčkovou opera „Z mrtvého domu“ na motivy Dostojevského románu je velmi důstojným završením skladatelovy tvorby, zdůrazňujíc humanismus a vyjadřujíc jak soucit s trpícím člověkem, tak víru v možnost duchovní očisty i člověka společností zavrženého.

Leoš Janáček byl členem České akademie, Pruské akademie umění, dopisujícím členem The School of Slavonic Studies v Londýně a předsedou Klubu moravských skladatelů. Jeho stěžejní díla byla poctěna mnoha cenami. Masarykova univerzita v Brně udělila Leoši Janáčkovi čestný doktorát filosofie za jeho celoživotní tvůrčí odkaz.

Leoš Janáček, jeden z nejvýznamnější světových skladatelů, umírá náhle v ostravské nemocnici 12. srpna 1928 na zápal plic, když se předtím nachladil za svého prázdninového pobytu v Hukvaldech.

Opery:
- Šárka, libreto Julius Zeyer podle vlastního románu
- Počátek románu, libreto Jaroslav Tichý podle románu Gabriely Preissové
- Její pastorkyňa, libreto Leoš Janáček podle dramatu Gabriely Preissové
- Osud, libreto Fedora Bartošová podle Leoše Janáčka
- Výlety páně Broučkovy, libreto Viktor Dyk a František Sarafínský Procházka podle románu Svatopluka Čecha
- Káťa Kabanová, libreto Leoš Janáček podle Ostrovského dramatu Bouře
- Příhody lišky Bystroušky, libreto Leoš Janáček podle knihy Rudolfa Těsnohlídka
- Věc Makropulos, libreto Leoš Janáček podle dramatu Karla Čapka
- Z mrtvého domu, libreto Leoš Janáček podle románu Fjodora Michajloviče Dostojevského Zápisky z mrtvého domu

Orchestrální, vokálně instrumentální a komorní diskografie:
- Mša glagolskaja, mše ve staroslověnštině; Česká filharmonie, Český filharmonický sbor, dirigent: sir Charles Mackerras
- Sinfonietta, Taras Bulba /Rhapsody for orchestra/, Mládí, Česká filharmonie, dirigent Karel Ančerl
- Lašské tance, Suita pro smyčce, Idyla, Státní filharmonie Brno, dirigent František Jílek
- String Quartet No. 1 „Kreutzer Sonata“, String Quartet No. 2 „Intimate Letters“, Talichovo kvarteto
- Concertino pro klavír, 2 housle, klarinet, fagot a lesní roh; Capriccio pro klavír (levou ruku) a dechový ansámbl. Česká filharmonie, dirigent: Václav Neumann, klavír: Rudolf Firkušný. Supraphon (CD).