Její matka zpívala na kůru v kostele i doma a skládala písničky na Erbenovy básně. Lída hrála zprvu se studentskými ochotníky v lidové hře Z českých mlýnů. Strýc, který byl členem Družstva Národního divadla v Brně, jí radil studium Státní...
Životopis
Její matka zpívala na kůru v kostele i doma a skládala písničky na Erbenovy básně. Lída hrála zprvu se studentskými ochotníky v lidové hře Z českých mlýnů. Strýc, který byl členem Družstva Národního divadla v Brně, jí radil studium Státní konzervatoři – měla už vyjednáno i stipendium, ale otec to nedovolil. Strýc zprostředkoval její přezkoušení rodiči Ladislava Peška, Emou a Ladislavem Pechovými – předvedla jim roli Prokopa a Rozárky z Tylovy Paličovy dcery a paní Pechová ji soukromě přijala za svou žačku. Podporoval ji ze sourozenců bratr Jan, který byl jejím důvěrníkem.
Když jí bylo 14 a půl roku, utekla z domova ke kočovné společnosti Františka Laciny. Zaskočila pak úspěšně v činoherním souboru Národního divadla moravskoslezského hlavní úlohu šenkýřky ve hře Románek na horách a jezdila s ní krátce v sezóně 1920/21. Otec jí psal zoufalé dopisy, ale pak si pro ni do Místku dojel a její „smlouvu“ zrušil – nebyla dosud plnoletá. Od divadelní dráhy ji ale odvrátit nedokázal. V letech 1921-25 se stala již členkou Národního divadla moravskoslezského v Ostravě a doplnila tu praxí své herecké základy od paní Pechové. Vynikla například jako slepnoucí děvčátko Hedvika v Ibsenově Divoké kachně a Hildu ve Staviteli Solnessovi téhož autora, titulní postavu Shakespearova Romea a Julie a Kordelii v jeho Králi Learovi či rozvernou služku Marii v jeho Večeru tříkrálovém. rusalku Routičku v Hauptmannově Potopeném zvonu, Kuklu v revui bratří Čapků Ze života hmyzu, ale také hlavní role v Peg mého srdce či Malé Scampolo. Hrála Dorotku (Tyl: Strakonický dudák), Rozáru (Mrštíkové: Maryša). Máňu v Copu od Vikové-Kunětické, Ninon v Mussetově hře O čem sní mladé dívky Díky malé postavě, smyslu pro humor a temperamentu i rozpustilé kluky – třeba titulní postavu Stroupežnického Zvíkovského raráška nebo zase naopak role matek jako v japonské pohádce Terakoya (Vesnická škola) která předznamenala její zálibu v orientálních hrách. Kritika konstatovala „přemíru životní radosti, bohatý talent, jenž má sice málo virtuozity, ale velmi mnoho vnitřního fondu“ nebo „čistotu, výraznost a hudebnost přednesu, duševní kvality.“ Jako pak po celý život hrála už tehdy poctivě a pilně i menší role v různých žánrech tak, jak bylo třeba.
(Úplný přehled jejích rolí a inscenací her, v nichž zde v letech 1921-5 hrála, viz Lída Otáhalová – životopis na webu Národní divadlo moravskoslezské Ostrava po sezónách.)
Toužila do Prahy, ale přišla nabídka do Olomouce a také z Brna, ale protože ta se protahovala, zvolila Olomouc.
V Českém divadle v Olomouci v sezóně 1925/6 hrála znovu některé role z Ostravy. Hedviku, Kristýnku ve Stroupežnického Našich furiantech, Kačenku v Tylově Jiříkově vidění, Cecilii ve Wildeově konverzačce Jak je důležité míti Filipa a řadu jiných. Dokonce zpívala Učedníka v Charpentierově opeře Louisa. Tato možnost potvrdila její hudební vlohy.
Lákali ji znovu do Brna a ozvalo se i Slovenské národní divadlo v Bratislavě. Rozhodla však náhoda – při cestě přes Prahu ji její bývalý ředitel František Lacina získal jako taneční subretu do Vinohradské zpěvohry, kterou vedl - působila tu v sezóně 1926-7 a chtěl ji získat pro své divadlo komik Vlasta Burian. Dala však přednost mladým a avantgardě, sdružené v Devětsilu.
Roku 1927 došlo ke známé roztržce v Osvobozeném divadle, kde zůstal jen režisér Honzl. Jiří Frejka a Emil František Burian odešli a založili si kabaretní divadlo Dada, zprvu v Umělecké Besedě, pak Na Slupi. E. F. Burian zde byl hercem, hudebníkem a měl tu už svůj první hudebně recitující sbor Voiceband, který občas působil jako chór v inscenacích a nezapřel jazzovou inspiraci, ani experimentaci se zvukomalbou. Otáhalová, která v Dada hrála v letech 1928-9, zvládla tuto techniku a hudební stylizaci řeči, která nepostrádala vnitřní motivaci. Externě se učila zpívat na Státní konzervatoři v Praze u prof. Laška a u E. F. Burianovy matky, Vlasty Hatlákové-Burianové. Mezi scénografy divadla Dada působil významný český moderní malíř Otakar Mrkvička, který občas též režíroval a byl členem Devětsilu. Stal se manželem půvabné herečky, která se pak jmenovala Otáhalová-Mrkvičková. Frejka jí svěřil zejména roli krčmářovy dcery Pegeen Mike v Syngeho Hrdinovi západu (prem. 9. 2. 1928). Na scéně byla konstrukce a hrdinka měla účes „na kluka“ , bleděmodré tričko s výstřihem a pas s trochou slámy místo sukénky. Tento kostým inspiroval „banánový tanec“ slavné černošské jazzové tanečnice a zpěvačky Josephiny Baker v Paříži. (Hostovala v Praze právě roku 1928).Tvar kostýmu nebyl pouze eroticky působivý, ale divadelně zcela účelný - Frejka Otáhalové řekl: „Prosím tě, jak bys chtěla dělat ten přemet a skákat z toho žebříku na tyhle schody až sem v normální sukni?“ Souhlasila a zvládla v roli i akrobatické prvky.
Postava Pegeen v podání Otáhalové byla jadrná, divoká a bránila se citu. Na začátku seděla na pultě a psala imaginárním písmem. Na konci stála se slzami v očích, pravou ruku hřbetem na čele, levou dolů podle těla a lyricky uzavírala celou hru: „Odešel navždy jediný hrdina západu.“ A. M. Píša, který celkově inscenaci zhodnotil „Režie vedle!“ vyzvedl však právě výkon herečky: „Plastickým přednesem a sytou hrou zaujala zejména pí. Otáhalová, jíž by si měli všimnout v Národním divadle, hledají-li náhradu za ztracenou Jarmilu Horákovou.“
(Tato vůdčí herečka české avantgardy zemřela náhle roku 1928 ve věku nedožitých 24 let. Zmínka o vnitřní blízkosti obou byla velkým uznáním.)
V Bim bam revui hrála Otáhalová subretu Elektru, parodovala s E. F. Burianem operetní duet a závodila se Šejbalovou (ta měla původně operní školení) ve zpěvu. Lidové listy 3. 3. 1928 je srovnávají: „První má humornou křepkost, druhá náladovost.“ (Režie zjevně vyšla z naturelu obou interpretek.)
V roce 1929 přecházejí Frejka s E. F. Burianem a svými výtvarníky i s hereckým souborem zas do Umělecké Besedy (dnes: Divadlo Na prádle), kde zakládají Moderní studio a kde pokračuje i práce s Voicebandem. Ve hře Polský Žid hraje Otáhalová jen menší roli, ale má tu píseň od E. F. Buriana a opět výtvarná gesta. Frejka tu téhož roku uvádí poprvé u nás japonskou samurajskou hru od Kakašiho Hru o Asagao, psanou původně pro divadlo Kabuki. Režisér se však rozhodl pro konvence divadla Nó a použití masek, které navrhl Mrkvička a provedl sochař Jaška. Masky blokovaly mimiku a nutily herce vyjadřovat emoce pohyby celého těla. Scénu a kostýmy navrhl Otakar Mrkvička (dnes Divadelní oddělení Národního muzea).Choreografii měla a roli služky ztvárnila Jožka Šaršeová. Kladného hrdinu Komazavu ztělesnil Bohumil Záhorský, jehož pohyb omezovalo několik vrstev kimon. Hudební doprovod a pětičlenný voiceband, kde si nechal vůdčí hlas, vytvořil E. F. Burian, jemuž vděčíme za notový záznam recitativu hrdinky. Otáhalová nahrála rekonstrukci monologu a náznak voicebandu v rozhlasovém rozhovoru (1969, režisér Jiří Hraše, DF 11454). Asagao Otáhalové měla cudný černobílý kostým jako jeptiška, holé ruce a slepeckou hůl. Měla díky masce výrazná gesta – Frejka místy recitativ škrtl a nahradil mu ho pohyb. Režisér, scénograf a herečka navštívili v Praze hostující japonský soubor a dali se ovlivnit např. pláčem japonské herečky, který vyjadřoval rovný, monotónní, vysoký hlas neboť pláč musel být zároveń krásný. Jedno z nejtěžších míst role bylo upustit v přesném místě hůl a padnout na zem a za chvíli se tanečně vymrštit z kleku bez opory v úzké sukni (herečka to do pozdního věku uměla naznačit v rekonstrukci). Hra o Asagao díky Frejkovi přinesla vliv japonského divadla na českou avantgardu. Hru doplnila znaková funkce světla a gong. (V Moderním studiu hrála herečka do jeho zániku 1930, kdy Frejka dostal jako režisér od Hilara nabídku do Národního divadla, kde setrval do roku 1945. )
Otáhalová měla nejen k roli Asagao, ale i k orientálnímu divadlu vůbec bytostný vztah. Tady je jeho stručný další přehled:
1930 Frejka režíruje v Divadle Uranie Večer Lídy Otáhalové, kde herečka předvedla úryvky ze dvou indických her – z Kálidásovy Šakuntaly, 1. dějství (titulní hrdinka) a Thákurova Poštovního úřadu (role chlapce Amala). Výpravu navrhl Otakar Mrkvička. Lidové listy 14. 2. 1930 píší o výkonu v Thákurovi: „O pí. Otáhalové-Mrkvičkové možno říci, že je herečkou vzácných lyrických kvalit, mající neobyčejně čistou dikci, jíž vysoko převyšuje ostatní soubor. Jen Sudba sl. Matysové se jí přibližuje.“ Kritik v Signálu 21. 2. 1930 soudí „Pí. Otáhalová odpovídala citlivému psychologickému obrazu nemocného chlapce celým svým hereckým naturelem i zjevem.“ (Její fotografii v roli Amala přinesly Rozpravy Aventina, č.23, 5. 3. 1930, s. 275).
12. 2. 1938 s dělnickým ochotnickým spolem „Svítání“ v režii Františka Spitzera v Divadle Na Slupi sehrála Otáhalová hlavní roli Li-Jü-jing v čínské hře Jüang-jang-pei: Broskvový květ.
V rozhlase hraje téhož roku neurčenou roli v Kalidásově staroindické hře Maláviká a Agnimitras.
Za okupace roku 1941 hrála Otáhalová Asagao znovu, tentokrát v rozhlase ve stejnojmenné adaptaci Pavla Tkadlece v režii Bohuše Hradila. Nyní hrál Komazavu Vladimír Šmeral a Tokuyemona Bohumil Záhorský. Nemohla by se inscenace jednou najít na rozhlasové fólii? Stála by za to, vždyť Lidové noviny o výkonu herečky v rozhlasové verzi napsaly:
„Okouzlující jemnost a zajímavá něha, kterou dala Otáhalová své hrdince, dělá z té malé komorní hry a úlohy jednu z velkých událostí naší divadelní produkce a znovu ukazuje, že je Otáhalová ne-li první, tedy jedna z nejprvnějších lyrických hereček. Subtilní schopnost vcítit se do všech citových zachvění a suverenní hlasová kultura, která jí dovoluje ztvárnit jejich neuvěřitelně jemné odstíny, to je zároveň dar boží i výboj, jakých není tak mnoho.“
Otáhalová hostovala v Tkadlecově Asagao 26. 1. 1943 u Spolku divadelních ochotníků J. K. Tyl v Rokycanechv Ettlerově režii. Komazavou byl František Krahulík, Tokuyemonem Čestmír Řanda, který byl zároveň autorem výpravy. Inscenaci japonské aktovky tu doplnila klasická čínská poezie (Li-Po aj. Krahu-lík i Řanda přešli později k profesionálům a ukončili svou dráhu v pražském Národním divadle.)
Vraťme se do 30. let. V sezóně 1931/2 hrála Otáhalová ve Švandově divadle na Smíchově. Zaujala tu ve dvou chlapeckých rolích – jako posel lásky Belario ve hře alžbětinských autorů Beaumonta a Fletchera Láska krvácí a chlapec Amal v Thákurově Poštovním úřadě.
Mnohem závažnější bylo její nové působení v E. F. Burianově D 34 v počáteční sezóně této avantgardní scény v letech 1933-34, kde rovněž účinkovala ve voicebandu (viz snímek souboru s Burianem u klavíru – Otáhalová stojí jako nejmenší mezi členkami vpravo za nápisem Petrof na klavíru ). V už zmíněném rozhlasovém dokumentu z roku 1969 (DF 11454), kde je i ukázka z Asagao, jsou v podání Otáhalové rekonstrukce z dalších voicebandů – předvádí tu hříčku Vlak kde dělala Paní Lokomotivu, pískající před tunelem na vysokém tónu, dále ukázky z Wolkrovy Balady o námořníku (tu celou – i se svým partem číšnice z Marseille – a vzpomínkami má ve Zvukovém archivu E. F. Buriana a české divadelní avantgardy Divadelní oddělení Národního muzea) a ukázky z Havlíčkova Křtu sv. Vladimíra , kde měla i sólo – Paní Perunici. Zajímavé je, že v rozhlasové rekonstrukci celého voicebandu Křest sv. Vladimíra v režii Loly Skrbkové roku 1970 (patronace: Jiří Hraše, DF 11490-11491) se některé detaily liší. Skrbková se ale nespoléhala jen na paměť, držela se zvukových značek ve své dirigentské knize, takže její rekonstrukce je pravděpodobně přesnější.
Z 30. 5. 1944 je deska Ultraphnu z edice Český Parnas, kde Otáhalová recituje Kvapilovy Tiché sloky a báseň F. X. Svobody Památce krásné paní. S významným rozhlasovým kolegou, Antonínem Zíbem, nahrála Otáhalová na desky Tabulky o srozumitelnosti českého jazyka. Tyto nahrávky dokládají s pozdější rozhlasovou nahrávkou sedmi básní z Nezvalova večera (DF 4653-5) úroveň hereččiny dikce a vliv Frejky a zejména E. F. Buriana na její způsob recitace, připomínající nahrávky obou vůdčích členek D 34–41, Marii Burešovou a Jiřinu Stránskou. Jsou významným dokumentem českého poetismu.
Ve svém jediném filmu – Velbloud uchem jehly (1936) hraje členku Společenského klubu, která připomíná duchovním obzorem a způsobem mluvy roli pražské intelektuálky ze Včeličkovy Kavárny na hlavní třídě, premiéra 2. 11. 1933 v D 34. Podle Píši zde „Otáhalová vtipně a vervně karikovala znamenitě odpozorovaný přízvuk i gesto ženského kavárenského typu spolu s Hájkovou, která v druhé roli autenticky vyjádřila profesionální techniku své pouliční hrdinky.“ (Nahrávka Alexandry Hájkové je ve Zvukovém archívu E. F. Buriana a české avantgardy, Divadelní oddělení Národního muzea.)
Zbývající angažmá Otáhalové (většinou krátkodobá):
1935/36 Nové divadlo, Praha – zde se setkala s režisérem Viktorem Šulcem, žákem německého expresionistického režiséra Leopolda Jessnera - s tím si však pracovně nerozuměla jako s Frejkou, který dovedl herce inspirovat nenásilně a dal jim větší prostor pro vlastní tvorbu.
1936-44 hostuje v Městských divadlech pražských, která převzala herce Gestapem zlikvidovaného D 41 – takže se tu sešla s bývalým souborem E. F. Buriana. Hrála zde např. dětského i jinošského sv. Václava, Helgu v Ibsenově Peeru Gyntovi či vystrašenou Rosalii ve Vražedné lži.
V sezóně 1940/41 hostuje v Národním divadle. Ve skutečnosti zde občas hostovala už dřív, počínaje rolí Ariela v Hilarově inscenaci Fausta a někdy zaskakovala za Olgu Scheeinpflugovou.
Její celkem čtvero hostování v Národním byla tato:
Faust premiéra: sezona 1927/1928 - Ariel
Malajský šíp premiéra: sezona 1930/1931 - Fanny
Okénko premiéra: sezona 1931/1932 - Růžena
Sirotek premiéra: sezona 1940/1941 – Jenička
Tato poslední je melodram s hudbou Otakara Ostrčila. Otáhalová při recitačních vystoupeních na koncertním pódiu ráda přednášela i další melodramy. Z těch od Josefa Bohuslava Foerstera měla nejraději dílo Tři králové.
(Celé obsazení inscenací, kde hostovala, viz web Národní divadlo, Archiv, Otáhalová Lída)
1942/44 hostuje v Divadle Anny Sedláčkové, které sídlilo v původní budově D 34 v Mozarteu, Jungmannova 30, Praha 1. Zaujala zde např. jako Božka (Grmela: Správné děvče), Indická žena ve hře Jiřího Olmra Nocí poraněn a zvláště Trina v Císaři z Portugalie od Selmy Lagerlöffové (její foto viz M. Nováková: Ohnivý žebřík, před s. 113). Běhal, Rostislav. Kapitoly z historie českého rozhlasového vysílání 84.. Týdeník Rozhlas, 29.11.2004, roč. 14, č. 50, s. 3.
V letech 1945-47 je členkou Městského oblastního divadla Karlovy Vary.
V letech 1947-63 působí v Československém rozhlase, kde se roku 1948 stává členkou stálého hereckého rozhlasového souboru. Často a ráda hraje v pohádkách pro děti, z nichž některé vydal Supraphon a lze si je stáhnout v dostupných audioknihách na internetu. Právě rozhlas ji zbavil problému, jak se přehrát na starší role – její hlas zněl stále mladě, podobně jako u kolegyň z D 34 Stránské a Burešové, které měly také burianovské školení, na němž se podílela další herečka D 34, Lola Skrbková (ta později učila jevištní řeč i jinde).
Otáhalová se podílí na několika dokumentárních pořadech o voicebandu, včetně už zmíněné rekonstrukce Křest sv. Vladimíra, 1970. (Viz J.Kazda: Soupis zvukových záznamů díla E. F. Buriana, Praha 1977, s. 69-71.)
V rozhlase působila Otáhalová kontinuálně od 30. let až do své smrti 8. 1. 1980. na fóliích (existovaly asi od roku 1935) se většinou nic nedochovalo, nebo nejsou fólie dosud přetočeny na nový nosič a tudíž nejsou zatím dostupné.
Když na počátku své spolupráce s rozhlasem představena režiséru Jaroslavu Hurtovi, vyjádřil pochybnosti, zda se bude hodit pro danou roli: „Potřebuji starou domovnici a oni mi pošlou krásný hlas. Ale přečtěte si to, uvidíme.“ Dokázala to! Brzy zaujala posluchače titulní rolí v detektivní hře Případ Vivienne Ware. Následovaly další. Některé z nich se od poloviny 30. let nahrávaly na fólie, ale ty jsou dnes většinou dosud nepřetočeny na nový nosič a tudíž zatím nedostupné. (Přepis fólií v rozhlase je úkolem budoucnosti a může přinést mnohé cenné objevy!)
Z poválečných rozhlasových nahrávek herečky, natočených již na magnetofonové pásy a dochovaných ve Zvukovém archivu ČR, jmenujme alespoň měšťačku Natašu (Čechov: Tři sestry), Márinku (Jirásek: Filozofská historie),Lízu Protasovovou (Tolstoj: Živá mrtvola). Bertu Verrinovou (Schiller: Fiesco a jeho spiknutí v Janově), Jacintu (Lope de Vega: Fuente Ovejuna) a Annu Grigorjevnu (Gogol: Dobrodružství kolegijního rady Čičikova podle románu Mrtvé duše). O jejím životě a díle, včetně přehledu rozhlasové tvorby do doby protektorátu – viz Milena Nováková: Ohnivý žebřík, Praha 1944, s.111-119.
Srv. J. Kazda: První Asagao u nás, Čs.loutkář, roč.XXXVIII, 1988, č.7, s.147-8. A. Jochmanová: Za prostorem svět – Tvorba Jiřího Frejky ve dvacátých letech, JAMU, Brno, 2012.
Internet: Spurna-Dejiny-ceskeho-divadla-2 (zde další literatura).
Pozůstalost Jiřího Frejky s režijními knihami, scénografickými návrhy a snímky je v Divadelním oddělení Národního muzea v Praze. Srv. na internetu velká obrazová příloha s unikátními fotografiemi k disertaci A. Jochmanové - http://is.muni.cz/th/1895/ff_d/Priloha.pdf
Kabinet E. F. Buriana a archív D 34-41 jsou v Literárním archivu Památníku národního písemnictví na Strahově.
(PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog)
Když jí bylo 14 a půl roku, utekla z domova ke kočovné společnosti Františka Laciny. Zaskočila pak úspěšně v činoherním souboru Národního divadla moravskoslezského hlavní úlohu šenkýřky ve hře Románek na horách a jezdila s ní krátce v sezóně 1920/21. Otec jí psal zoufalé dopisy, ale pak si pro ni do Místku dojel a její „smlouvu“ zrušil – nebyla dosud plnoletá. Od divadelní dráhy ji ale odvrátit nedokázal. V letech 1921-25 se stala již členkou Národního divadla moravskoslezského v Ostravě a doplnila tu praxí své herecké základy od paní Pechové. Vynikla například jako slepnoucí děvčátko Hedvika v Ibsenově Divoké kachně a Hildu ve Staviteli Solnessovi téhož autora, titulní postavu Shakespearova Romea a Julie a Kordelii v jeho Králi Learovi či rozvernou služku Marii v jeho Večeru tříkrálovém. rusalku Routičku v Hauptmannově Potopeném zvonu, Kuklu v revui bratří Čapků Ze života hmyzu, ale také hlavní role v Peg mého srdce či Malé Scampolo. Hrála Dorotku (Tyl: Strakonický dudák), Rozáru (Mrštíkové: Maryša). Máňu v Copu od Vikové-Kunětické, Ninon v Mussetově hře O čem sní mladé dívky Díky malé postavě, smyslu pro humor a temperamentu i rozpustilé kluky – třeba titulní postavu Stroupežnického Zvíkovského raráška nebo zase naopak role matek jako v japonské pohádce Terakoya (Vesnická škola) která předznamenala její zálibu v orientálních hrách. Kritika konstatovala „přemíru životní radosti, bohatý talent, jenž má sice málo virtuozity, ale velmi mnoho vnitřního fondu“ nebo „čistotu, výraznost a hudebnost přednesu, duševní kvality.“ Jako pak po celý život hrála už tehdy poctivě a pilně i menší role v různých žánrech tak, jak bylo třeba.
(Úplný přehled jejích rolí a inscenací her, v nichž zde v letech 1921-5 hrála, viz Lída Otáhalová – životopis na webu Národní divadlo moravskoslezské Ostrava po sezónách.)
Toužila do Prahy, ale přišla nabídka do Olomouce a také z Brna, ale protože ta se protahovala, zvolila Olomouc.
V Českém divadle v Olomouci v sezóně 1925/6 hrála znovu některé role z Ostravy. Hedviku, Kristýnku ve Stroupežnického Našich furiantech, Kačenku v Tylově Jiříkově vidění, Cecilii ve Wildeově konverzačce Jak je důležité míti Filipa a řadu jiných. Dokonce zpívala Učedníka v Charpentierově opeře Louisa. Tato možnost potvrdila její hudební vlohy.
Lákali ji znovu do Brna a ozvalo se i Slovenské národní divadlo v Bratislavě. Rozhodla však náhoda – při cestě přes Prahu ji její bývalý ředitel František Lacina získal jako taneční subretu do Vinohradské zpěvohry, kterou vedl - působila tu v sezóně 1926-7 a chtěl ji získat pro své divadlo komik Vlasta Burian. Dala však přednost mladým a avantgardě, sdružené v Devětsilu.
Roku 1927 došlo ke známé roztržce v Osvobozeném divadle, kde zůstal jen režisér Honzl. Jiří Frejka a Emil František Burian odešli a založili si kabaretní divadlo Dada, zprvu v Umělecké Besedě, pak Na Slupi. E. F. Burian zde byl hercem, hudebníkem a měl tu už svůj první hudebně recitující sbor Voiceband, který občas působil jako chór v inscenacích a nezapřel jazzovou inspiraci, ani experimentaci se zvukomalbou. Otáhalová, která v Dada hrála v letech 1928-9, zvládla tuto techniku a hudební stylizaci řeči, která nepostrádala vnitřní motivaci. Externě se učila zpívat na Státní konzervatoři v Praze u prof. Laška a u E. F. Burianovy matky, Vlasty Hatlákové-Burianové. Mezi scénografy divadla Dada působil významný český moderní malíř Otakar Mrkvička, který občas též režíroval a byl členem Devětsilu. Stal se manželem půvabné herečky, která se pak jmenovala Otáhalová-Mrkvičková. Frejka jí svěřil zejména roli krčmářovy dcery Pegeen Mike v Syngeho Hrdinovi západu (prem. 9. 2. 1928). Na scéně byla konstrukce a hrdinka měla účes „na kluka“ , bleděmodré tričko s výstřihem a pas s trochou slámy místo sukénky. Tento kostým inspiroval „banánový tanec“ slavné černošské jazzové tanečnice a zpěvačky Josephiny Baker v Paříži. (Hostovala v Praze právě roku 1928).Tvar kostýmu nebyl pouze eroticky působivý, ale divadelně zcela účelný - Frejka Otáhalové řekl: „Prosím tě, jak bys chtěla dělat ten přemet a skákat z toho žebříku na tyhle schody až sem v normální sukni?“ Souhlasila a zvládla v roli i akrobatické prvky.
Postava Pegeen v podání Otáhalové byla jadrná, divoká a bránila se citu. Na začátku seděla na pultě a psala imaginárním písmem. Na konci stála se slzami v očích, pravou ruku hřbetem na čele, levou dolů podle těla a lyricky uzavírala celou hru: „Odešel navždy jediný hrdina západu.“ A. M. Píša, který celkově inscenaci zhodnotil „Režie vedle!“ vyzvedl však právě výkon herečky: „Plastickým přednesem a sytou hrou zaujala zejména pí. Otáhalová, jíž by si měli všimnout v Národním divadle, hledají-li náhradu za ztracenou Jarmilu Horákovou.“
(Tato vůdčí herečka české avantgardy zemřela náhle roku 1928 ve věku nedožitých 24 let. Zmínka o vnitřní blízkosti obou byla velkým uznáním.)
V Bim bam revui hrála Otáhalová subretu Elektru, parodovala s E. F. Burianem operetní duet a závodila se Šejbalovou (ta měla původně operní školení) ve zpěvu. Lidové listy 3. 3. 1928 je srovnávají: „První má humornou křepkost, druhá náladovost.“ (Režie zjevně vyšla z naturelu obou interpretek.)
V roce 1929 přecházejí Frejka s E. F. Burianem a svými výtvarníky i s hereckým souborem zas do Umělecké Besedy (dnes: Divadlo Na prádle), kde zakládají Moderní studio a kde pokračuje i práce s Voicebandem. Ve hře Polský Žid hraje Otáhalová jen menší roli, ale má tu píseň od E. F. Buriana a opět výtvarná gesta. Frejka tu téhož roku uvádí poprvé u nás japonskou samurajskou hru od Kakašiho Hru o Asagao, psanou původně pro divadlo Kabuki. Režisér se však rozhodl pro konvence divadla Nó a použití masek, které navrhl Mrkvička a provedl sochař Jaška. Masky blokovaly mimiku a nutily herce vyjadřovat emoce pohyby celého těla. Scénu a kostýmy navrhl Otakar Mrkvička (dnes Divadelní oddělení Národního muzea).Choreografii měla a roli služky ztvárnila Jožka Šaršeová. Kladného hrdinu Komazavu ztělesnil Bohumil Záhorský, jehož pohyb omezovalo několik vrstev kimon. Hudební doprovod a pětičlenný voiceband, kde si nechal vůdčí hlas, vytvořil E. F. Burian, jemuž vděčíme za notový záznam recitativu hrdinky. Otáhalová nahrála rekonstrukci monologu a náznak voicebandu v rozhlasovém rozhovoru (1969, režisér Jiří Hraše, DF 11454). Asagao Otáhalové měla cudný černobílý kostým jako jeptiška, holé ruce a slepeckou hůl. Měla díky masce výrazná gesta – Frejka místy recitativ škrtl a nahradil mu ho pohyb. Režisér, scénograf a herečka navštívili v Praze hostující japonský soubor a dali se ovlivnit např. pláčem japonské herečky, který vyjadřoval rovný, monotónní, vysoký hlas neboť pláč musel být zároveń krásný. Jedno z nejtěžších míst role bylo upustit v přesném místě hůl a padnout na zem a za chvíli se tanečně vymrštit z kleku bez opory v úzké sukni (herečka to do pozdního věku uměla naznačit v rekonstrukci). Hra o Asagao díky Frejkovi přinesla vliv japonského divadla na českou avantgardu. Hru doplnila znaková funkce světla a gong. (V Moderním studiu hrála herečka do jeho zániku 1930, kdy Frejka dostal jako režisér od Hilara nabídku do Národního divadla, kde setrval do roku 1945. )
Otáhalová měla nejen k roli Asagao, ale i k orientálnímu divadlu vůbec bytostný vztah. Tady je jeho stručný další přehled:
1930 Frejka režíruje v Divadle Uranie Večer Lídy Otáhalové, kde herečka předvedla úryvky ze dvou indických her – z Kálidásovy Šakuntaly, 1. dějství (titulní hrdinka) a Thákurova Poštovního úřadu (role chlapce Amala). Výpravu navrhl Otakar Mrkvička. Lidové listy 14. 2. 1930 píší o výkonu v Thákurovi: „O pí. Otáhalové-Mrkvičkové možno říci, že je herečkou vzácných lyrických kvalit, mající neobyčejně čistou dikci, jíž vysoko převyšuje ostatní soubor. Jen Sudba sl. Matysové se jí přibližuje.“ Kritik v Signálu 21. 2. 1930 soudí „Pí. Otáhalová odpovídala citlivému psychologickému obrazu nemocného chlapce celým svým hereckým naturelem i zjevem.“ (Její fotografii v roli Amala přinesly Rozpravy Aventina, č.23, 5. 3. 1930, s. 275).
12. 2. 1938 s dělnickým ochotnickým spolem „Svítání“ v režii Františka Spitzera v Divadle Na Slupi sehrála Otáhalová hlavní roli Li-Jü-jing v čínské hře Jüang-jang-pei: Broskvový květ.
V rozhlase hraje téhož roku neurčenou roli v Kalidásově staroindické hře Maláviká a Agnimitras.
Za okupace roku 1941 hrála Otáhalová Asagao znovu, tentokrát v rozhlase ve stejnojmenné adaptaci Pavla Tkadlece v režii Bohuše Hradila. Nyní hrál Komazavu Vladimír Šmeral a Tokuyemona Bohumil Záhorský. Nemohla by se inscenace jednou najít na rozhlasové fólii? Stála by za to, vždyť Lidové noviny o výkonu herečky v rozhlasové verzi napsaly:
„Okouzlující jemnost a zajímavá něha, kterou dala Otáhalová své hrdince, dělá z té malé komorní hry a úlohy jednu z velkých událostí naší divadelní produkce a znovu ukazuje, že je Otáhalová ne-li první, tedy jedna z nejprvnějších lyrických hereček. Subtilní schopnost vcítit se do všech citových zachvění a suverenní hlasová kultura, která jí dovoluje ztvárnit jejich neuvěřitelně jemné odstíny, to je zároveň dar boží i výboj, jakých není tak mnoho.“
Otáhalová hostovala v Tkadlecově Asagao 26. 1. 1943 u Spolku divadelních ochotníků J. K. Tyl v Rokycanechv Ettlerově režii. Komazavou byl František Krahulík, Tokuyemonem Čestmír Řanda, který byl zároveň autorem výpravy. Inscenaci japonské aktovky tu doplnila klasická čínská poezie (Li-Po aj. Krahu-lík i Řanda přešli později k profesionálům a ukončili svou dráhu v pražském Národním divadle.)
Vraťme se do 30. let. V sezóně 1931/2 hrála Otáhalová ve Švandově divadle na Smíchově. Zaujala tu ve dvou chlapeckých rolích – jako posel lásky Belario ve hře alžbětinských autorů Beaumonta a Fletchera Láska krvácí a chlapec Amal v Thákurově Poštovním úřadě.
Mnohem závažnější bylo její nové působení v E. F. Burianově D 34 v počáteční sezóně této avantgardní scény v letech 1933-34, kde rovněž účinkovala ve voicebandu (viz snímek souboru s Burianem u klavíru – Otáhalová stojí jako nejmenší mezi členkami vpravo za nápisem Petrof na klavíru ). V už zmíněném rozhlasovém dokumentu z roku 1969 (DF 11454), kde je i ukázka z Asagao, jsou v podání Otáhalové rekonstrukce z dalších voicebandů – předvádí tu hříčku Vlak kde dělala Paní Lokomotivu, pískající před tunelem na vysokém tónu, dále ukázky z Wolkrovy Balady o námořníku (tu celou – i se svým partem číšnice z Marseille – a vzpomínkami má ve Zvukovém archivu E. F. Buriana a české divadelní avantgardy Divadelní oddělení Národního muzea) a ukázky z Havlíčkova Křtu sv. Vladimíra , kde měla i sólo – Paní Perunici. Zajímavé je, že v rozhlasové rekonstrukci celého voicebandu Křest sv. Vladimíra v režii Loly Skrbkové roku 1970 (patronace: Jiří Hraše, DF 11490-11491) se některé detaily liší. Skrbková se ale nespoléhala jen na paměť, držela se zvukových značek ve své dirigentské knize, takže její rekonstrukce je pravděpodobně přesnější.
Z 30. 5. 1944 je deska Ultraphnu z edice Český Parnas, kde Otáhalová recituje Kvapilovy Tiché sloky a báseň F. X. Svobody Památce krásné paní. S významným rozhlasovým kolegou, Antonínem Zíbem, nahrála Otáhalová na desky Tabulky o srozumitelnosti českého jazyka. Tyto nahrávky dokládají s pozdější rozhlasovou nahrávkou sedmi básní z Nezvalova večera (DF 4653-5) úroveň hereččiny dikce a vliv Frejky a zejména E. F. Buriana na její způsob recitace, připomínající nahrávky obou vůdčích členek D 34–41, Marii Burešovou a Jiřinu Stránskou. Jsou významným dokumentem českého poetismu.
Ve svém jediném filmu – Velbloud uchem jehly (1936) hraje členku Společenského klubu, která připomíná duchovním obzorem a způsobem mluvy roli pražské intelektuálky ze Včeličkovy Kavárny na hlavní třídě, premiéra 2. 11. 1933 v D 34. Podle Píši zde „Otáhalová vtipně a vervně karikovala znamenitě odpozorovaný přízvuk i gesto ženského kavárenského typu spolu s Hájkovou, která v druhé roli autenticky vyjádřila profesionální techniku své pouliční hrdinky.“ (Nahrávka Alexandry Hájkové je ve Zvukovém archívu E. F. Buriana a české avantgardy, Divadelní oddělení Národního muzea.)
Zbývající angažmá Otáhalové (většinou krátkodobá):
1935/36 Nové divadlo, Praha – zde se setkala s režisérem Viktorem Šulcem, žákem německého expresionistického režiséra Leopolda Jessnera - s tím si však pracovně nerozuměla jako s Frejkou, který dovedl herce inspirovat nenásilně a dal jim větší prostor pro vlastní tvorbu.
1936-44 hostuje v Městských divadlech pražských, která převzala herce Gestapem zlikvidovaného D 41 – takže se tu sešla s bývalým souborem E. F. Buriana. Hrála zde např. dětského i jinošského sv. Václava, Helgu v Ibsenově Peeru Gyntovi či vystrašenou Rosalii ve Vražedné lži.
V sezóně 1940/41 hostuje v Národním divadle. Ve skutečnosti zde občas hostovala už dřív, počínaje rolí Ariela v Hilarově inscenaci Fausta a někdy zaskakovala za Olgu Scheeinpflugovou.
Její celkem čtvero hostování v Národním byla tato:
Faust premiéra: sezona 1927/1928 - Ariel
Malajský šíp premiéra: sezona 1930/1931 - Fanny
Okénko premiéra: sezona 1931/1932 - Růžena
Sirotek premiéra: sezona 1940/1941 – Jenička
Tato poslední je melodram s hudbou Otakara Ostrčila. Otáhalová při recitačních vystoupeních na koncertním pódiu ráda přednášela i další melodramy. Z těch od Josefa Bohuslava Foerstera měla nejraději dílo Tři králové.
(Celé obsazení inscenací, kde hostovala, viz web Národní divadlo, Archiv, Otáhalová Lída)
1942/44 hostuje v Divadle Anny Sedláčkové, které sídlilo v původní budově D 34 v Mozarteu, Jungmannova 30, Praha 1. Zaujala zde např. jako Božka (Grmela: Správné děvče), Indická žena ve hře Jiřího Olmra Nocí poraněn a zvláště Trina v Císaři z Portugalie od Selmy Lagerlöffové (její foto viz M. Nováková: Ohnivý žebřík, před s. 113). Běhal, Rostislav. Kapitoly z historie českého rozhlasového vysílání 84.. Týdeník Rozhlas, 29.11.2004, roč. 14, č. 50, s. 3.
V letech 1945-47 je členkou Městského oblastního divadla Karlovy Vary.
V letech 1947-63 působí v Československém rozhlase, kde se roku 1948 stává členkou stálého hereckého rozhlasového souboru. Často a ráda hraje v pohádkách pro děti, z nichž některé vydal Supraphon a lze si je stáhnout v dostupných audioknihách na internetu. Právě rozhlas ji zbavil problému, jak se přehrát na starší role – její hlas zněl stále mladě, podobně jako u kolegyň z D 34 Stránské a Burešové, které měly také burianovské školení, na němž se podílela další herečka D 34, Lola Skrbková (ta později učila jevištní řeč i jinde).
Otáhalová se podílí na několika dokumentárních pořadech o voicebandu, včetně už zmíněné rekonstrukce Křest sv. Vladimíra, 1970. (Viz J.Kazda: Soupis zvukových záznamů díla E. F. Buriana, Praha 1977, s. 69-71.)
V rozhlase působila Otáhalová kontinuálně od 30. let až do své smrti 8. 1. 1980. na fóliích (existovaly asi od roku 1935) se většinou nic nedochovalo, nebo nejsou fólie dosud přetočeny na nový nosič a tudíž nejsou zatím dostupné.
Když na počátku své spolupráce s rozhlasem představena režiséru Jaroslavu Hurtovi, vyjádřil pochybnosti, zda se bude hodit pro danou roli: „Potřebuji starou domovnici a oni mi pošlou krásný hlas. Ale přečtěte si to, uvidíme.“ Dokázala to! Brzy zaujala posluchače titulní rolí v detektivní hře Případ Vivienne Ware. Následovaly další. Některé z nich se od poloviny 30. let nahrávaly na fólie, ale ty jsou dnes většinou dosud nepřetočeny na nový nosič a tudíž zatím nedostupné. (Přepis fólií v rozhlase je úkolem budoucnosti a může přinést mnohé cenné objevy!)
Z poválečných rozhlasových nahrávek herečky, natočených již na magnetofonové pásy a dochovaných ve Zvukovém archivu ČR, jmenujme alespoň měšťačku Natašu (Čechov: Tři sestry), Márinku (Jirásek: Filozofská historie),Lízu Protasovovou (Tolstoj: Živá mrtvola). Bertu Verrinovou (Schiller: Fiesco a jeho spiknutí v Janově), Jacintu (Lope de Vega: Fuente Ovejuna) a Annu Grigorjevnu (Gogol: Dobrodružství kolegijního rady Čičikova podle románu Mrtvé duše). O jejím životě a díle, včetně přehledu rozhlasové tvorby do doby protektorátu – viz Milena Nováková: Ohnivý žebřík, Praha 1944, s.111-119.
Srv. J. Kazda: První Asagao u nás, Čs.loutkář, roč.XXXVIII, 1988, č.7, s.147-8. A. Jochmanová: Za prostorem svět – Tvorba Jiřího Frejky ve dvacátých letech, JAMU, Brno, 2012.
Internet: Spurna-Dejiny-ceskeho-divadla-2 (zde další literatura).
Pozůstalost Jiřího Frejky s režijními knihami, scénografickými návrhy a snímky je v Divadelním oddělení Národního muzea v Praze. Srv. na internetu velká obrazová příloha s unikátními fotografiemi k disertaci A. Jochmanové - http://is.muni.cz/th/1895/ff_d/Priloha.pdf
Kabinet E. F. Buriana a archív D 34-41 jsou v Literárním archivu Památníku národního písemnictví na Strahově.
(PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog)
