Vlastním jménem Aloisie – Lola bylo umělecké jméno. Vystudovala herectví na Dramatickém oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze (ukončila je roku 1927). Učili ji kvapilovští herci z Národního divadla : Marie Laudová-Hořicová poskytla základy jevištní řeči a melodramu jejímu altu, Anna Suchánková-Mlynářová jí svěřila předvídavě roli staré modlářky Lepicové v Renardově Zrzkovi, pro kterou využila její výšky a schopnosti přísného výrazu. Jaroslav Hurt jí dovolil, aby si sama vybrala, co by chtěla hrát a vyvíjela se na náročných úkolech. Už roku 1924 během studia hrála amatérsky pod různými pseudonymy v Masarykově síni na Žižkově. Roku 1925 se stala členkou právě vzniknuvšího Osvobozeného divadla a hrála s ním ve skupině bratří Rádlů za hostování v Městském divadle v Teplicích-Šanově dramaticky vypjatou roli Anny v Langrově Periférii. Roku 1926 se Osvobozené divadlo stalo divadelní sekcí Svazu moderní kultury Devětsil. Skrbková v něm působí do roku 1927, kdy po roztržce s režisérem Jindřichem Honzlem zakládá s Jiřím Frejkou a E. F. Burianem divadlo Dada. Byla to kabaretní scéna a uváděla hlavně revue. Na konstruktivistické scéně bývalo tělocvičné nářadí a na něm herci předváděli pohybové schopnosti a elán v duchu hesla „Ať se mládí vydovádí!“ Přidali sociální kritiku („Drážděte měšťáky!“) a experimentovali se všemi složkami divadla. Hledali spolu s režiséry nové výrazové prostředky.

Skrbková zde hraje mondénní Miss Žekoslovakia, konferuje nebo ztělesňuje klaunskou hrdinku revue Dona Kichotka (z té existuje němý filmový šot) . Bývá častou osvědčenou partnerkou E. F. Buriana jako komika. Stává se též členkou jeho prvního recitačního sboru, nazvaného voice-band a inspirovaného v hudebně stylizovaném polyfonním přednesu jazzem. Kromě E. F. Buriana a Skrbkové tvořili tento původně jen šestičlenný soubor Nina Balcarová, Karel Koval a bratři Josef a Emanuel Trojanové. Při úspěšném zájezdu do Sieny roku 1928 tvořili skupinu E. F. Burian, Lola Skrbková, Miloš Hlávka, Marie Staňková, Jan Mikota, Bohumil Záhorský, Jan Kučera, Anna Franclová a Lída Burianová-Matějovská. Podruhé měl voice-band díky cizojazyčným či zvukomalebným básním a hříčkám mezinárodní úspěch za hostování v Benátkách, Turíně a Miláně roku 1929. (Srv. Jan Mikota: E. F. Burian a jeho voice-band, Prolegomena scénografické encyklopedie, č.14, Scénografický ústav, Praha 1972 ). Skrbková studuje tanec u Milči Mayerové (metoda Jaques-Dalcroze a Rudolfa von Labana) a Jarmily Kröschlové (metoda Jaques-Dalcroze), které působily nejen v avantgardě, ale i na oficiálních scénách, jež se chtěly modernizovat. Skrbková stihla při avantgardních inscenacích získávat zkušenosti i na velké scéně: byla členkou sboru elévů činohry Národního divadla v letech 1924-1929 za Hilarova vedení (viz přehled rolí v ND). Hrála v jeho inscenacích Brucknerovy Alžběty Anglické, Tylovy a Škroupovy Fidlovačky a Gogolovy Ženitby. V letech 1929/30 se stala členkou Frejkova a Burianova Moderního studia, jehož vybraných inscenací se zúčastnila též s voice-bandem. Tíhnutí ke grotesce, nadsázce a zkratce ukázala např. ve Frejkově inscenaci Romea a Julie, o níž napsal Vodák: „V chůvě snaží se sl. Skrbková statečně prorazit tradici špičatou, čarodějnou ježibabou.“ (České slovo, 27. 2. 1929). Když se stal Frejka v roce 1930 režisérem Národního divadla, angažoval Lolu Skrbkovou a ona se zde stala řádnou členkou souboru do roku 1933 a partnerkou hereček jako Marie Hübnerové, Anny Sedláčkové, Leopoldy Dostalové a dalších. Měla ke starší generaci úctu. Od roku 1933 byla Skrbková zakládající členkou E. F. Burianova divadla D 34- -41. V něm nejen hrála, ale učila kolegy a posléze žáky Herecké školy D 41 jevištní řeč a recitaci, občas jí Burian svěřil dirigování voicebandu anebo asistenci režie. (Proto mohla v 70. letech provést rozhlasovou rekonstrukci voicebandu Křest sv. Vladimíra a vydat dirigentskou knihu Máchova Máje, v níž badatelům vysvětlila své zvukové značky na rozhlasové nahrávce Máchových Znělek z 30. let.) V Burianově adaptaci Shakespearova Kupce benátského si kritika všimla, že „uštěpačná Nerissa Skrbkové naučila se poskokům z řeckých váz.“(Jindřich Vodák: České slovo, 4. 9. 1934) Satirickou inscenací byl Hamlet III. , králevic dánský anebo Být či nebýt čili Trůny, dobré na dřevo (montáž ze Shakespeara, Laforgua a Buriana). Vodák píše: „Král Machníkův a královna Skrbkové jsou opravdu ti, kteří melou z posledního, on pijáckou neotesaností a ona dohlíživou, opovržlivou poroučivostí.“(České slovo, 14. 4. 1947). Z ostatních rolí uveďme aspoň manželku „krále žebráků“ Peachumovou v Žebrácké opeře ( s tou mělo divadlo úspěch i na zájezdu do Švýcar roku 1935), paní Harpagonovou v úpravě Molièrova Lakomce, v dramatizaci Žákovy knihy Škola, základ života sehrála, jako ve stejnojmenném filmu, profesorku biologie Suchánkovou, upjatou vůči studentům a podlézavou k řediteli školy. V pásmu z Françoise Villona Paříž hraje prim překvapila Skrbková „drásavě naléhavým přednesem balady o staré zbrojmistrové, jež jí vyrostla v malé dramatické arcidílo“ (A. M. Píša, Právo lidu, 24. 2. 1938). Nejvýznamnějším úkolem, který zachytil E. F. Burianův zvukový film z roku 1939, byla však dramatizace novely Boženy Benešové Věra Lukášová. Skrbková zde vytvořila starosvětskou, bigotní, do vzpomínek pohrouženou babičku titulní hrdinky, kterou hrála Jiřina Stránská. Z kvartetu, který sloužil jako scénická hudba, charakterizuje postavu babičky viola. Výkon Skrbkové byla psychologická studie s jemným náznakem ironie a kritiky takovéhoto způsobu života, takže babička místy mohla vyvolávat nejen smích, ale i soucit či odpor. Jinou hluboce procítěnou postavou byla v podání Skrbkové matka dívky Agnes v dramatizaci Dykova Krysaře, která v po sebevraždě dcery zešílí. Skrbkovou zaujala také obtížná role Ženy v Pokorného Plavcích. Píše o ní: „Postava ženy ze záhrobí, věčně milující svého muže, který jí uniká do jiných, jí nepochopitelných sfér, mne silně zneklidnila.“(M. Nováková: Ohnivý žebřík, Praha 1944, s. 150 – zde i popis hledání výrazových prostředků.) Mezi její postavy v Déčku patřila Matka šílencova z Utrpení mladého Werthera, stydlivá paní Bergmannová (matka hrdinky hry, Vendly) z Wedekindova Procitnutí jara, vdavekchtivá a klepařská vdova Rákosová z Klicperovy veselohry Každý něco pro vlast, teta a Erínye v masce z Puškinova Evžena Oněgina, paní Rafová z Trojanovy komedie Každý má dvě úlohy , skýtající možnost kontrastu. Jako všichni členové souboru ovládala Skrbková zpěv, tanec, melodram a voiceband. Choreograficky její herecký projev formovali Saša Machov a Nina Jirsíková. Deska ji zachytila jako Lišku ve voicebandové pohádce O mlsné koze. Je však už dřív na rozhlasových fóliích ze 30. let, které znovu nabídl posluchačům režisér Jiří Hraše. Z komických rolí ve filmu uveďme dryáčnici Fialovou v Našich furiantech (režie Vladislav Vančura! ), z charakterních rolí ušlápnutou služku ve Vlčí jámě a žebračku v Kladivu na čarodějnice, která je pro naivní pokus o čáry mučená a upálená, ale strhne s sebou k témuž osudu spoustu nevinných lidí. (Paralela inkvizice s politickými procesy 50. let u nás.)

V letech 1941-1945, kdy D 41 zaniklo, převzala soubor Městská divadla pražská a Skrbková tak mohla poměřit své síly s herci Městského divadla na Vinohradech a Komorního divadla. Hraje zde například Lízalku v Maryše bratří Mrštíků, slečnu Mílu (Mahen: Ulička odvahy), paní Mařákovou (Hilbert: Vina), ale také královnu Isabellu (Schiller: Nevěsta Messinská) či paní Ciniovou (Pirandello: Každý má svou pravdu) , Valpu z Liščí pasti nebo Představenou ze Svatby pana Casanovy. Zároveň vystupuje v recitačních pásmech. V letech 1942-48 učí herectví na Státní konzervatoři hudby. Za protektorátu pomáhá mladým hercům v Divadle Větrník, řízeném Josefem Šmídou (viz Z. Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha 1988, podle rejstříku). V dubnu 1945 uvedlo Divadlo U Nováků v režii Skrbkové pásmo z díla Boženy Němcové Povídám, povídám pohádku.

Po návratu E. F. Buriana z koncentračního tábora se herečka stává v letech 1945-46 členkou jeho D 46, ale po rozkolu v souboru od něj odchází. Působí roku 1947 v Divadle města Žižkova, 1948-9 v Divadle pracujících v Gottwaldově, v letech 1949-53 je členkou Státního divadla v Ostravě , 1953-55 v Městském oblastním divadle v Benešově a 1955-9 v Horáckém divadle v Jihlavě, kde vedle hraní též režíruje. V letech 1959-1968 učí jevištní řeč na JAMU v Brně a vychází při výuce jak z průpravy u E. F. Buriana, tak z ruské učebnice od Saričevové, doplněné několika cvičeními slavné francouzské herečky Sáry Bernhardtové. Roku 1962 obdržela Skrbková titul zasloužilá umělkyně. V roce 1964 režírovala j. h. v Divadle bratří Mrštíků v Brně Gogolova Revizora. Její životní oporou byl její, o osm let mladší, manžel a někdejší kolega z Déčka, Vilém Pfeiffer, který působil na sklonku své dráhy jako člen Divadla bratří Mrštíků v Brně v letech 1959-1975. Profesorka Skrbková zemřela v Brně v roce 1978, Pfeiffer tamtéž roku 1986.

(Filmografie obou viz cfn, kinobox, fdb).

Lola (Aloisie) Skrbková

Národní divadlo (1924-1933)

Role:

Rozkošná příhoda premiéra: sezona 1913/1914 –ale až1925
Švadlena režie K. Želenský

Radúz a Mahulena premiéra: sezona 1923/1924 –
Dívka, žena režie V. Novák

Na čem záleží premiéra: sezona 1929/1930 -
Slečna Prismová režie V. Novák

Alžběta Anglická premiéra: sezona 1931/1932 -
Dáma, 1. dvorní dáma rež. K. H. Hilar

Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka premiéra: sezona 1931/1932 –
Harfenice rež. K. H. Hilar

Ozdravovna "Na Smíchu" premiéra: sezona 1931/1932 -
Paní Vornátová rež. K. Dostal

V řetězech premiéra: sezona 1931/1932 –
Kamila rež. K. Dostal

Jana premiéra: sezona 1932/1933 -
První dělnice rež. V. Novák

Julie aneb Snář premiéra: sezona 1932/1933 -
Stará paní, Hlas správcové v hotelu rež. J. Frejka

Táta dlouhán premiéra: sezona 1932/1933 -
Paní Sempleová rež. M. Svoboda

Tlustý pradědeček, lupiči a detektivové premiéra: sezona 1932/1933 -
Baba šenkýřka rež. J. Frejka

Umělecká dvojice premiéra: sezona 1932/1933 -
Vousatá dáma, Jeho paní rež. V. Šulc

Ženitba premiéra: sezona 1932/1933 -
První družička rež. K. H. Hilar

Bibliografie Loly Skrbkové

Skrbková L.: Mladý herec na oficiální scéně, Listy pro umění a kritiku, 1, 1933, s.591-592

Skrbková L.: Pohled nazpět, Listy pro umění a kritiku, 3, 1935, s.270-274

Skrbková L.: Zápisky z divadelního zájezdu D 35 do Švýcar, Divadlo, XV (XXII), 1935/36, č. 1, 1. 10. 1935, s.2-4

Interview s L. Skrbkovou, Mladá kultura, III, 1936/37, s.96-97

Rozhovor s herečkami , Program D 36 k Procitnutí jara, č.7, s.11-14

Skrbková L.: Herci o sobě, Program D 37 k Lazebníku sevillskému, č.2, s.35

Skrbková L.: Lid zanzibarský (o divadelních začátcích E. F. Buriana), Program D 37, č.5, s.93-96

Nováková M.: Ohnivý žebřík. Setkání ve snu a v pravdě, Českomoravský kompas, Praha 1944 a 1945, s.146-154

Skrbková L.: Očima herce a režiséra (s.26-29). Herec a divadlo (s.53-56), Kdo vytváří divadlo? Autorství v divadle, Ústav pro učebné pomůcky průmyslových a odborných škol, Praha 1944

Saričeva J. F.: Jevištní řeč (kniha, používaná L. Skrbkovou k výuce na JAMU) Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1963

Skrbková L.: E. F. Burianova voicebandová kompozice Máchova „Máje“, Městské kulturní středisko S. K. Neumanna, Brno 1976

Skrbková L.: Od bubeníka k režisérovi (zásadní studie o E. F. Burianovi a voicebandu) , Sborník JAMU, 7, č.1, Brno 1980

Zvukový archív Českého rozhlasu

Znělky Karla Hynka Máchy (reedice rozhlasových fólií z 30. let, pořad 1. 5. 1968), režie Jiří Hraše, DF 7762-3

Burianovské voicebandy - I, nahráno 12. 10. 1969, režie Jiří Hraše, DF 11022-11023

Burianovské voicebandy – II, premiéra 28. 10. 1969, režie Jiří Hraše. DF 11024-11025/1

Archivní číslo 01035 (o voicebandu Zpěvy sladké Francie), režie Jiří Hraše, DF 07766

Chór Erínyí (voiceband: H. Honzíková, Z. Podlipná, L. Skrbková) a výzva sekundanta před soubojem z Burianovy inscenace Evžena Oněgina (rok 1937) - F 296/2

Karel Havlíček Borovský: Křest sv. Vladimíra, úplná voicebandová rekonstrukce za vedení Loly Skrbkové, účast: Míla Semrádová, Jiří Hraše (1970) s členy předválečného i poválečného Déčka – DF 11490-11491

Nesestřihaná výpověď Loly Skrbkové o voicebandech DF 6897

Dvě ukázky z filmu Věra Lukášová (1939) AF 08664/04

Vzpomínky Loly Skrbkové (45 minut) uložené v ČR Brno DF00063 BO (BO.LDR 1977.26/01)

Na webu Masarykovy univerzity v Brně (archiv)je dostupná bakalářská práce Hany Reisigové: Dokumentace archivu pozůstalosti Loly Skrbkové (2010).

PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog