Během své dlouhé kariéry prošel Luis Enrique všemi možnými posty, přes útočníka až po stopera a brankáře. Nejvíce si však oblíbil pozici ofenzivního záložníka. Není tomu stále tak dávno, co oblékal nádherný dres FC Barcelony s číslem 21 . Ještě...
Životopis
Během své dlouhé kariéry prošel Luis Enrique všemi možnými posty, přes útočníka až po stopera a brankáře. Nejvíce si však oblíbil pozici ofenzivního záložníka. Není tomu stále tak dávno, co oblékal nádherný dres FC Barcelony s číslem 21 . Ještě před pár lety nosil na své paži kapitánskou pásku a svojí bojovností vedl spoluhráče k mnoha vítězstvím. Svojí hrou vstoupil nezapomenutelně do stoleté historie „víc než jen klubu“, založeného na konci 19. století Joanem Gamperou.
Psal se rok 1970. 5. Května se ve španělském městečku Gijón narodil Luis Enrique Martinez Garcia, který o několik let později vstoupil do všeobecného fotbalového podvědomí jako „Lucho“. Tehdy ještě nikdo netušil, jakýže hráč z tohoto drobečka vyroste, kolik radosti, smutku, ale také lásky a nenávisti dokáže vzbudit v srdcích statisíců lidí po celém světě.
Se svojí profesionální kariérou začal v mládežnickém týmu Sportingu Atletico Alevín v roce 1988. O rok později však už hájil barvy klubu ze svého rodného města, Sportingu de Gijón, kterému dal přednost před nabídkou z Ovidea. Ještě v téže sezóně si odbyl debut mezi dospělými hráči. V pouhých devatenácti letech tak vstoupil na scénu španělské ligy, kde měl ve světlech stadionů strávit dalších 15 let. Luis se brzy projevil jako velký talent. Během sezóny 1990-1991 odehrál v Gijónu na pozici útočníka 36 zápasů a vstřelil 15 gólů. Málokterý mladík se mohl v té době pochlubit podobnými čísly a tak není divu, že Luis padl do oka skautům z královského klubu, Realu Madrid. Ačkoliv měl v Gijónu odehrát pět sezón, byl roku 1991 odkoupen za 250 milionů peseta.
V témže roce navíc poprvé nastoupil za národní tým. V dresu „bílého baletu“ se zasunul na post defenzivního záložníka a brzy získal u fanoušků přezdívku „štístko ze Santiaga Bernabéu.“ Luis Enrique tak v pouhých 22 letech začal sbírat velké tituly a trofeje. Jako první to byla v roce 1992 reprezentační zlatá medaile z letních olympijských her v Barceloně. Snad pouhá náhoda, že svého prvního úspěchu dosáhl v hlavním městě Katalánska, ve městě, kterému zaslíbil osm let své kariéry? V témže roce ovšem také Barça dobila svůj první triumf v Lize Mistrů... Luis však i nadále setrvával v Madridu a pomohl tak Realu k zisku Copa del Rey v roce 1993 a ligového titulu v roce 1995. Ve španělské metropoli odehrál 157 ligových zápasů a vstřelil 14 branek. Psal se rok 1996 a Luchovi vypršela smlouva.
Šok! Skandál! Zrada! Jak jinak se mohli cítit fanoušci Madridu, když Luis namísto prodloužení smlouvy podepsal v jiném klubu!? A to ne ledajakém. Konsternovaní merengues s ústy dokořán pozorovali, jak jejich „štístko“ spokojeně odchází do týmu odvěkého nepřítele, rivala největšího z největších, FC Barcelony! Ta otázka snad napadla každého; proč? Ve skutečnosti byl Luis velmi nešťastný z ne příliš velké ochoty vedení Realu o vylepšení smluvních podmínek, navíc vyžadoval na hřišti mnohem více volnosti. Jako defenzivní záložník byl spoután strategickými úkoly a nezdálo se, že by trenér Madridu přemístil Luise po prodloužení kontraktu na jiný post. Přesto se Lucho rozhodoval dlouho, kam namíří své další kroky. Říká se, že až úplně jedna z posledních katalánských nabídek, kterou mu předložil sám tehdejší trenér a legenda klubu Johan Cruyff, přesvědčila gijónského rodáka k odchodu do Barcelony.
Tak se začala psát nová, nejdelší kapitola Enriqueho kariéry. Luisův život se obrátil o 180°. Krom neobvyklého přestupu se změnilo také jeho postavení na hřišti. Z pozice ofenzivního záložníka již neměl gólům bránit, ale vytvářet je. A tohoto úkolu se zhostil víc než dobře. Ne vše se ovšem od začátku vyvíjelo optimisticky. Fanoušci Madridu Lucha nenáviděli a barcelonští culés mu nemohli zapomenout góly ze sezóny 1994-1995, kterými pomohl rozdrtit katalánský velkoklub 5:0. Luis však toužil zapadnout do Barcelony co nejdříve, a opravdu se snažil. Jeho neobvyklý styl, góly, přihrávky, nasazení a bojovnost brzy rozpačité fanoušky přesvědčili, že za jejich tým nastupuje výjimečný hráč. Během pár zápasů v barcelonském dresu nastřílel víc branek, než za 5 sezón v Realu Madrid. Enriqueho srdce začalo být pro Barcelonu. Definitivně získal všechny culés na svoji stranu, když se začal učit katalánštinu.
Teprve v Barceloně vyšlo najevo, že právě Enrique může nosit titul „nejkompletnější hráč ve Španělsku.“ Každý zápas odehrál s maximálním nasazením, vymýšlel smrtící pasy, zakončoval, napadal a bránil. Během sezóny 1996-1997 pomohl Barceloně dobít Pohár vítězů pohárů, Španělský pohár a Španělský superpohár. V další sezóně následoval vysněný double – liga a pohár Copa del Rey. Lucho odehrál 69 zápasů a vstřelil z pozice záložníka 35 branek! Někteří z vás možná ještě pamatují. Jeden z nejkrásnějších okamžiků pro fanoušky i Enriqueho samotného přišel právě v sezóně 1997-1998. Na stadiónu Santiago Bernabéu, kde Luis strávil nemalou část života, se hrál jeden z nejprestižnějších duelů světa; El Clásico, Real Madrid vs. FC Barcelona. V ten večer se zápas vyvíjel obzvláště dramaticky a dlouho platil nerozhodný stav 1:1. A pak získal míč ve středu hřiště právě Luis Enrique. Rozběhl se, obešel jednoho a druhého protihráče, avšak než se přehnal i přes třetího, vystřelil. Na jeho nečekanou ránu k levé tyči nedokázal Canizares zareagovat. Domácí merengues bučeli a z ochozů létaly na hřiště ošklivé urážky. A Enrique? Svůj gól oslavil nadšeným výkřikem a rozzlobeným fanouškům Madridu ukázal dres a znak na své hrudi. Pro culés celého světa byl hrdinou. Jeho láska k Barceloně byla srovnatelná pouze s jeho opovržením Realem Madrid. Jak sám později řekl: „Sám sebe nepoznávám, když se vidím na fotografiích a videích v madridském dresu.“
Luis Enrique se stal barcelonským srdcem na hřišti. Jeho vášeň pro klub nebyla nikdy víc evidentní než v dalším el classicu (1999), odehrávajícím se tentokrát na Nou Campu, kde sám 2x rozechvěl síťku s přispěl tak k vysokému vítězství 3:0. Nebylo tedy žádným překvapením, když přebral v roce 2001 kapitánskou pásku po dalším fenoménu blaugranas, Pepu Guardiolovi.
V posledních letech své kariéry však Lucho bojoval především se zraněními. Pokaždé ovšem usiloval o navrácení staré formy, dřel, bojoval a sloužil jako příklad pro mnohé další hráče, tak, jak tomu vždy sám chtěl. Na úplný závěr svého působení na fotbalových trávnicích se chtěl vrátit do Gijónu, svého rodného města. Bohužel, četná zranění tomu zabránila. Poslední z Luchových fotbalových snů, tedy ukončit kariéru v týmu, kde začínala jeho cesta profesionálního fotbalisty, tak zůstal nesplněn. V kalendáři zářilo datum 10. Srpna 2004. Enriquemu bylo 34 let.
Během svého působení v Barceloně nastřílel v 207-mi ligových zápasech 74 gólů, celkem rozvlnil v modročerveném dresu síťku víc než 100x, samotný stý gól vstřelil v zápase Ligy Mistrů proti Galatasaray Istanbul roku 2002. 38 z těchto branek zajistilo Barceloně vítězství. Spolu se svými spoluhráči vybojoval mimo jiné i 2x ligový titul, 2x pohár Copa del Rey, Evropský superpohár a Evropský pohár vítězů pohárů. V reprezentaci odehrál 62 utkání a svůj střelecký zápis zastavil na čísle 12.
Luis Enrique Martinez Garcia, hráč, který pět let oblékal dres Realu Madrid, hráč, který však našel své srdce v Barceloně. Po osm let patřil k největším hvězdám klubu, milovaný fanoušky, fotbalista, o kterém řekli: „První, který hraje po celém hřišti v každém zápase.“ Nezapomenutelný Pelé jej v březnu 2004 vybral mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů světa.
Enriqueho fotbalové cesta v Barceloně však stále neskončila. V létě roku 2008 nastoupil na pozici prvního kouče Barcy Atlétic, kde nahradil Pepa Guardiolu. Týmu se začalo herně dařit a nyní předvádí skvělé výkony v Lize Adelante, druhé nejvyšší španělské fotbalové soutěži. V roce 2011 však jeho úspěšné tažení v Barçe B končí. Ale jak už to tak bývá, za každým koncem něco nového začíná. Luise čeká nové angažmá v AS Řím.
Psal se rok 1970. 5. Května se ve španělském městečku Gijón narodil Luis Enrique Martinez Garcia, který o několik let později vstoupil do všeobecného fotbalového podvědomí jako „Lucho“. Tehdy ještě nikdo netušil, jakýže hráč z tohoto drobečka vyroste, kolik radosti, smutku, ale také lásky a nenávisti dokáže vzbudit v srdcích statisíců lidí po celém světě.
Se svojí profesionální kariérou začal v mládežnickém týmu Sportingu Atletico Alevín v roce 1988. O rok později však už hájil barvy klubu ze svého rodného města, Sportingu de Gijón, kterému dal přednost před nabídkou z Ovidea. Ještě v téže sezóně si odbyl debut mezi dospělými hráči. V pouhých devatenácti letech tak vstoupil na scénu španělské ligy, kde měl ve světlech stadionů strávit dalších 15 let. Luis se brzy projevil jako velký talent. Během sezóny 1990-1991 odehrál v Gijónu na pozici útočníka 36 zápasů a vstřelil 15 gólů. Málokterý mladík se mohl v té době pochlubit podobnými čísly a tak není divu, že Luis padl do oka skautům z královského klubu, Realu Madrid. Ačkoliv měl v Gijónu odehrát pět sezón, byl roku 1991 odkoupen za 250 milionů peseta.
V témže roce navíc poprvé nastoupil za národní tým. V dresu „bílého baletu“ se zasunul na post defenzivního záložníka a brzy získal u fanoušků přezdívku „štístko ze Santiaga Bernabéu.“ Luis Enrique tak v pouhých 22 letech začal sbírat velké tituly a trofeje. Jako první to byla v roce 1992 reprezentační zlatá medaile z letních olympijských her v Barceloně. Snad pouhá náhoda, že svého prvního úspěchu dosáhl v hlavním městě Katalánska, ve městě, kterému zaslíbil osm let své kariéry? V témže roce ovšem také Barça dobila svůj první triumf v Lize Mistrů... Luis však i nadále setrvával v Madridu a pomohl tak Realu k zisku Copa del Rey v roce 1993 a ligového titulu v roce 1995. Ve španělské metropoli odehrál 157 ligových zápasů a vstřelil 14 branek. Psal se rok 1996 a Luchovi vypršela smlouva.
Šok! Skandál! Zrada! Jak jinak se mohli cítit fanoušci Madridu, když Luis namísto prodloužení smlouvy podepsal v jiném klubu!? A to ne ledajakém. Konsternovaní merengues s ústy dokořán pozorovali, jak jejich „štístko“ spokojeně odchází do týmu odvěkého nepřítele, rivala největšího z největších, FC Barcelony! Ta otázka snad napadla každého; proč? Ve skutečnosti byl Luis velmi nešťastný z ne příliš velké ochoty vedení Realu o vylepšení smluvních podmínek, navíc vyžadoval na hřišti mnohem více volnosti. Jako defenzivní záložník byl spoután strategickými úkoly a nezdálo se, že by trenér Madridu přemístil Luise po prodloužení kontraktu na jiný post. Přesto se Lucho rozhodoval dlouho, kam namíří své další kroky. Říká se, že až úplně jedna z posledních katalánských nabídek, kterou mu předložil sám tehdejší trenér a legenda klubu Johan Cruyff, přesvědčila gijónského rodáka k odchodu do Barcelony.
Tak se začala psát nová, nejdelší kapitola Enriqueho kariéry. Luisův život se obrátil o 180°. Krom neobvyklého přestupu se změnilo také jeho postavení na hřišti. Z pozice ofenzivního záložníka již neměl gólům bránit, ale vytvářet je. A tohoto úkolu se zhostil víc než dobře. Ne vše se ovšem od začátku vyvíjelo optimisticky. Fanoušci Madridu Lucha nenáviděli a barcelonští culés mu nemohli zapomenout góly ze sezóny 1994-1995, kterými pomohl rozdrtit katalánský velkoklub 5:0. Luis však toužil zapadnout do Barcelony co nejdříve, a opravdu se snažil. Jeho neobvyklý styl, góly, přihrávky, nasazení a bojovnost brzy rozpačité fanoušky přesvědčili, že za jejich tým nastupuje výjimečný hráč. Během pár zápasů v barcelonském dresu nastřílel víc branek, než za 5 sezón v Realu Madrid. Enriqueho srdce začalo být pro Barcelonu. Definitivně získal všechny culés na svoji stranu, když se začal učit katalánštinu.
Teprve v Barceloně vyšlo najevo, že právě Enrique může nosit titul „nejkompletnější hráč ve Španělsku.“ Každý zápas odehrál s maximálním nasazením, vymýšlel smrtící pasy, zakončoval, napadal a bránil. Během sezóny 1996-1997 pomohl Barceloně dobít Pohár vítězů pohárů, Španělský pohár a Španělský superpohár. V další sezóně následoval vysněný double – liga a pohár Copa del Rey. Lucho odehrál 69 zápasů a vstřelil z pozice záložníka 35 branek! Někteří z vás možná ještě pamatují. Jeden z nejkrásnějších okamžiků pro fanoušky i Enriqueho samotného přišel právě v sezóně 1997-1998. Na stadiónu Santiago Bernabéu, kde Luis strávil nemalou část života, se hrál jeden z nejprestižnějších duelů světa; El Clásico, Real Madrid vs. FC Barcelona. V ten večer se zápas vyvíjel obzvláště dramaticky a dlouho platil nerozhodný stav 1:1. A pak získal míč ve středu hřiště právě Luis Enrique. Rozběhl se, obešel jednoho a druhého protihráče, avšak než se přehnal i přes třetího, vystřelil. Na jeho nečekanou ránu k levé tyči nedokázal Canizares zareagovat. Domácí merengues bučeli a z ochozů létaly na hřiště ošklivé urážky. A Enrique? Svůj gól oslavil nadšeným výkřikem a rozzlobeným fanouškům Madridu ukázal dres a znak na své hrudi. Pro culés celého světa byl hrdinou. Jeho láska k Barceloně byla srovnatelná pouze s jeho opovržením Realem Madrid. Jak sám později řekl: „Sám sebe nepoznávám, když se vidím na fotografiích a videích v madridském dresu.“
Luis Enrique se stal barcelonským srdcem na hřišti. Jeho vášeň pro klub nebyla nikdy víc evidentní než v dalším el classicu (1999), odehrávajícím se tentokrát na Nou Campu, kde sám 2x rozechvěl síťku s přispěl tak k vysokému vítězství 3:0. Nebylo tedy žádným překvapením, když přebral v roce 2001 kapitánskou pásku po dalším fenoménu blaugranas, Pepu Guardiolovi.
V posledních letech své kariéry však Lucho bojoval především se zraněními. Pokaždé ovšem usiloval o navrácení staré formy, dřel, bojoval a sloužil jako příklad pro mnohé další hráče, tak, jak tomu vždy sám chtěl. Na úplný závěr svého působení na fotbalových trávnicích se chtěl vrátit do Gijónu, svého rodného města. Bohužel, četná zranění tomu zabránila. Poslední z Luchových fotbalových snů, tedy ukončit kariéru v týmu, kde začínala jeho cesta profesionálního fotbalisty, tak zůstal nesplněn. V kalendáři zářilo datum 10. Srpna 2004. Enriquemu bylo 34 let.
Během svého působení v Barceloně nastřílel v 207-mi ligových zápasech 74 gólů, celkem rozvlnil v modročerveném dresu síťku víc než 100x, samotný stý gól vstřelil v zápase Ligy Mistrů proti Galatasaray Istanbul roku 2002. 38 z těchto branek zajistilo Barceloně vítězství. Spolu se svými spoluhráči vybojoval mimo jiné i 2x ligový titul, 2x pohár Copa del Rey, Evropský superpohár a Evropský pohár vítězů pohárů. V reprezentaci odehrál 62 utkání a svůj střelecký zápis zastavil na čísle 12.
Luis Enrique Martinez Garcia, hráč, který pět let oblékal dres Realu Madrid, hráč, který však našel své srdce v Barceloně. Po osm let patřil k největším hvězdám klubu, milovaný fanoušky, fotbalista, o kterém řekli: „První, který hraje po celém hřišti v každém zápase.“ Nezapomenutelný Pelé jej v březnu 2004 vybral mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů světa.
Enriqueho fotbalové cesta v Barceloně však stále neskončila. V létě roku 2008 nastoupil na pozici prvního kouče Barcy Atlétic, kde nahradil Pepa Guardiolu. Týmu se začalo herně dařit a nyní předvádí skvělé výkony v Lize Adelante, druhé nejvyšší španělské fotbalové soutěži. V roce 2011 však jeho úspěšné tažení v Barçe B končí. Ale jak už to tak bývá, za každým koncem něco nového začíná. Luise čeká nové angažmá v AS Řím.
