Maria Montessori byla všestranná italská pedagožka, filozofka a vědkyně. Je známa především svými novými pedagogickými metodami.

Život
V roce 1896 byla promována jako první žena doktorkou medicíny v Itálii. Poté začala pracovat jako asistentka na Univerzitní psychiatrické klinice v Římě, kde se zaměřila na výchovu mentálně postižených dětí (specializovala se na studium dětských nervových nemocí). V letech 1898-1900 pracovala jako vedoucí školy pro vzdělávání léčebných pedagogů a zároveň prováděla praxi dětské lékařky v Římě. Později (1904-1908) vedla katedru antropologie na univerzitě v Římě. Dne 6. ledna 1907 otevřela Dům dětí určený pro chudé děti předškolního věku. Poprvé začala používat a dále rozvíjela materiál pro smyslovou výchovu vytvořený původně pro děti mentálně retardované, školní materiál k nácviku čtení, psaní a počítání. Zaměstnávala děti praktickými činnostmi, jako je utírání prachu a zametání. V roce 1908 Maria Montessoriová opustila všechna prestižní místa, tj. psychiatrickou kliniku, katedru hygieny, katedru antropologie na římské univerzitě. Ukončila práci aktivní lékařky a začala její více než čtyřicetiletá přednášková a spisovatelská činnost. V Římě se podílela na založení první asociace pro šíření svých metod, které nesly název Opera Montessori.

Po roce vydala knížku obsahující výsledky pozorování života dětí, vyšla pod názvem Metoda vědecké pedagogiky užitá ve výchově v dětských domovech. Kniha byla přeložena do více než dvaceti jazyků. Práci Marie Montessoriové ocenil i Sigmund Freud po roce 1936, kdy byl ve Vídni založen Montessori-Institut. V období fašismu byly školy Marie Montessoriové v Itálii zavřeny, v Německu a Rakousku byly páleny její knihy. Od roku 1939 pobývá Maria Montessoriová v Indii. Do Evropy se definitivně vrací až roku 1949 a žije v Holandsku. Umírá 6. května 1952 v Noordwijk-an-Zee v Holandsku.

Práce Marie Montessoriové není založena jen na teorii. Její síla spočívá v praktickém uskutečňování myšlenek. Převážnou část jejich prací tvoří výklady pozorování dětí a zdůvodňování pedagogických experimentů.

Vystudovala medicínu, filosofii a psychologii, zabývala se antropologií, biologií a pedagogikou. Po celý život nepřestávala studovat. V její práci se vzájemně ovlivňovala teorie a praxe.

Hlavní myšlenky
Dítě je tvůrcem sebe sama
Ačkoliv se vyvíjí v kontaktu s prostředím, z něhož čerpá podněty, ovlivňují ho lidé v blízkém okolí, přesto pouze ono samo určuje, které podněty, jakým způsobem a kdy ovlivní jeho jednání.

Pomoz mi, abych to dokázal sám
Tato prosba, s níž se malé dítě obrátilo na Marii Montessori, se stala hlavním krédem její pedagogiky. Úkolem dospělých je to, aby dítě vlastními silami a svým tempem získávalo nové vědomosti a dovednosti, vrůstalo do světa, který ho obklopuje.

Ruka je nástrojem ducha. Práce rukou je základem pro pochopení věcí, jevů, rozvoj myšlení a řeči.
Důraz kladen na spojování tělesné a duševní aktivity. Je potřeba vycházet z konkrétního poznání a manipulace s věcmi.

Respektování senzitivních (citlivých) období.
Doba, v níž je dítě obzvláště citlivé a jakoby připravené pro získávání určitých dovedností. Není-li takové období využito, senzitivita zaniká.

Svobodná volba práce.
Dítě samo rozhoduje, co bude dělat, s kým bude pracovat a jak dlouho bude pracovat.

Připravené prostředí.
Pracovní místo, pomůcky, předměty k manipulaci je třeba uspořádat tak, aby umožňovaly osvojení nových poznatků samostatně, bez vnější pomoci.

Polarizace pozornosti.
Dítě je schopno soustředit se intenzivně a dlouhodobě na práci, která ho zaujme. Polarizace pozornosti je základem učení.

Celostní učení.
Vzájemné působení tělesné a duševní aktivity se musí promítat i do procesu učení.