Mária Prechovská se narodila 21. ledna 1921 v Trnavě. Po obchodní akademii se rozhodla pro herecké studium ve vídeňském Reinhardtově divadelním semináři (1937 – 1939). První jevištní zkušenosti poté získala v Akademickém divadle v Trnavě (1944 –...
Životopis
Mária Prechovská se narodila 21. ledna 1921 v Trnavě. Po obchodní akademii se rozhodla pro herecké studium ve vídeňském Reinhardtově divadelním semináři (1937 – 1939). První jevištní zkušenosti poté získala v Akademickém divadle v Trnavě (1944 – 1945).
Nakonec se stala velkou vyzrálou a charakterní herečkou v bratislavském Slovenském národním divadle (1945 – 1993), kde setrvala čtyřicet osm let až do svého konečného odchodu na penzi. Už zpočátku své herecké kariéry se stala charakterní herečkou všech různých titulních postav, žánrů a charakterů ze světového a domácího repertoáru, jak v klasickém, tak samozřejmě i v moderním.
Už od mládí byla Mária Prechovská herečkou velmi široké tvůrčí a herecké škály, emancipovaného ženství, emocionality a intelektuality, což jí přineslo psychologicky složité charaktery, moderní herectví, klasické party a až po staré stařenky, matky, babičky, chůvy a babky.
Vynikala jako herečka s kulturou, noblesou a s realistickým herectvím (ovšem s nádechem moderním, nesentimentálním a dramatickým výrazem). Z desítek hereckých příležitostí si uveďme: Vassu Železnovovou („Vassa Železnovová“), Tetu Mary („Stříbrný jaguár“), Contiovou („Zahradníkovo sólo pro bicí (hodiny)“), Pageovou („Veselé paničky windsorské“), Dorinu („Tartuffe“), Titanii („Sen noci svatojánské“) atd.
Dále se objevila v inscenacích „Herodes a Herodias“ (Herodias), „Ljubov Jarová“ (Pí Panovová), „John Gabriel Borgman“ (Ella Rentheimová), „Statky – zmatky“ (Beta), „Ženský zákon“ (Zuza Javorová), „Rok na dědině“ (Sousedka), „Němci“ (Ruth), „Nepřátelé“ (Tatjana), „Diplomaté“ (Gloria Coxová), „Šťastné dny“ (Winnie), „Opory společnosti“ (Slečna Hesselová), „Kdo se bojí Virginie Wolfové“ (Martha), „Pštrosí večírek“ (Rozálie), „Tři sestry“ (Anfisa), „Richard III.“ (Vévodkyně z Yorku), „Milionářka“ (Epifania) nebo „Tanec nad pláčem“ (Rozálie) ad.
Přes své výrazné výkony na jevišti a nesporné herectví, v české a slovenské kinematografii byla využívána žalostně málo. Ve filmu debutovala Mária Prechovská díky českým filmařům. Ve svém prvním a jediném českém filmu stvořila titulní ošetřovatelku v lazaretu Katku v dramatu Františka Čápa BÍLÁ TMA (1948) podle námětu „Děti této země“ Růženy Fischerové.
Od 50. let se Mária Prechovská do 70. let objevovala s velkými časovými rozestupy v necelých deseti slovenských filmových titulech, například KOZIE MLIEKO (Zuzka Omastová), PREVIERKA LÁSKY (žena hlavního inženýra), POSLEDNÁ BOSORKA (rychtářka Aranka), PANNA ZÁZRAČNICA (starší Vnukova matka), ROK NA DEDINE (vesničanka Katrena), KONCERT PRE POZOSTALÝCH (Borisova matka Bakošová) a naposledy BIELA STUŽKA V TVOJICH VLASOCH (Magda Studénková). Ovšem byly to pouze malé a epizodní úkoly.
Velmi často a výrazně hrála v televizních pořadech, filmech – inscenacích (STALO SA V DAŽDI, VÄZNI Z ALTONY, GEĽO SEBECHLEBSKÝ, MUŽ PRE KAŽDÉ POČASIE, PŠTROSÍ VEČIEROK, ČUDNÝ ČLOVEK, PROFESOR SONNENBRUCH, STRIEBORNÝ JAGUÁR, ZAMILOVANÝ LEV, PÁVA, ANJEL PRICHÁDZA OKNOM, KONEČNÁ STANICA, SRDCE, IZRAFEL, POVIEM MU TO SÁM, VESELÉ PANIE Z WINDSORU, DREVENÁ KRAVA, CHLAPEC Z KVETU, DUMKY, TISÍCI DŽBÁN, HUDOBNÉ ROZPRÁVKY apod.) a seriálech (tř. PRÍBEHY Z LEPŠEJ SPOLOČNOSTI, TRIDSAŤDEVÄŤ STUPŇOV V TIENI, BAKALÁRI, A TERAZ SA ROZHODNI, VRABCE Z TŔNIA nebo OPICE Z NAŠEJ POLICE).
Dost dobře svůj hlasový projev uplatnila i v rozhlase („Veliká hodina“, „Třicet nočních výstřelů“, „Musíš vyhrát“, „Osamělý havran“, „Heda Gablerová“, „O Naluovi“, „Pohádka o stromě“, „Samotářka“, „Zločin Silvestra Bonarda“, „Osamělost dvou pokojů“, „Nalezenka“, „Řetěz“, „Demokraté“, „Nadějné vyhlídky“, „Děti kapitána Granta“, „Rajnoha“ aj.) a v dabingu (SNĚHURKA A SEDM TRPASLÍKŮ či slovenské filmy, kde namluvila své kolegy ZLOZOR, PAVÍ PÍRKO).
Stala se nositelkou titulu Zasloužilé umělkyně (1967) a za rozhlasovou tvorbu v roce 1971 Ceny ZSDU (Zväz slovenských dramatických umelcov). Slovenská herečka Mária Prechovská zemřela 5. listopadu 1995 v Bratislavě ve věku čtyřiasedmdesáti let. Zesnula téměř dvacet let po své poslední filmové kreaci.
Nakonec se stala velkou vyzrálou a charakterní herečkou v bratislavském Slovenském národním divadle (1945 – 1993), kde setrvala čtyřicet osm let až do svého konečného odchodu na penzi. Už zpočátku své herecké kariéry se stala charakterní herečkou všech různých titulních postav, žánrů a charakterů ze světového a domácího repertoáru, jak v klasickém, tak samozřejmě i v moderním.
Už od mládí byla Mária Prechovská herečkou velmi široké tvůrčí a herecké škály, emancipovaného ženství, emocionality a intelektuality, což jí přineslo psychologicky složité charaktery, moderní herectví, klasické party a až po staré stařenky, matky, babičky, chůvy a babky.
Vynikala jako herečka s kulturou, noblesou a s realistickým herectvím (ovšem s nádechem moderním, nesentimentálním a dramatickým výrazem). Z desítek hereckých příležitostí si uveďme: Vassu Železnovovou („Vassa Železnovová“), Tetu Mary („Stříbrný jaguár“), Contiovou („Zahradníkovo sólo pro bicí (hodiny)“), Pageovou („Veselé paničky windsorské“), Dorinu („Tartuffe“), Titanii („Sen noci svatojánské“) atd.
Dále se objevila v inscenacích „Herodes a Herodias“ (Herodias), „Ljubov Jarová“ (Pí Panovová), „John Gabriel Borgman“ (Ella Rentheimová), „Statky – zmatky“ (Beta), „Ženský zákon“ (Zuza Javorová), „Rok na dědině“ (Sousedka), „Němci“ (Ruth), „Nepřátelé“ (Tatjana), „Diplomaté“ (Gloria Coxová), „Šťastné dny“ (Winnie), „Opory společnosti“ (Slečna Hesselová), „Kdo se bojí Virginie Wolfové“ (Martha), „Pštrosí večírek“ (Rozálie), „Tři sestry“ (Anfisa), „Richard III.“ (Vévodkyně z Yorku), „Milionářka“ (Epifania) nebo „Tanec nad pláčem“ (Rozálie) ad.
Přes své výrazné výkony na jevišti a nesporné herectví, v české a slovenské kinematografii byla využívána žalostně málo. Ve filmu debutovala Mária Prechovská díky českým filmařům. Ve svém prvním a jediném českém filmu stvořila titulní ošetřovatelku v lazaretu Katku v dramatu Františka Čápa BÍLÁ TMA (1948) podle námětu „Děti této země“ Růženy Fischerové.
Od 50. let se Mária Prechovská do 70. let objevovala s velkými časovými rozestupy v necelých deseti slovenských filmových titulech, například KOZIE MLIEKO (Zuzka Omastová), PREVIERKA LÁSKY (žena hlavního inženýra), POSLEDNÁ BOSORKA (rychtářka Aranka), PANNA ZÁZRAČNICA (starší Vnukova matka), ROK NA DEDINE (vesničanka Katrena), KONCERT PRE POZOSTALÝCH (Borisova matka Bakošová) a naposledy BIELA STUŽKA V TVOJICH VLASOCH (Magda Studénková). Ovšem byly to pouze malé a epizodní úkoly.
Velmi často a výrazně hrála v televizních pořadech, filmech – inscenacích (STALO SA V DAŽDI, VÄZNI Z ALTONY, GEĽO SEBECHLEBSKÝ, MUŽ PRE KAŽDÉ POČASIE, PŠTROSÍ VEČIEROK, ČUDNÝ ČLOVEK, PROFESOR SONNENBRUCH, STRIEBORNÝ JAGUÁR, ZAMILOVANÝ LEV, PÁVA, ANJEL PRICHÁDZA OKNOM, KONEČNÁ STANICA, SRDCE, IZRAFEL, POVIEM MU TO SÁM, VESELÉ PANIE Z WINDSORU, DREVENÁ KRAVA, CHLAPEC Z KVETU, DUMKY, TISÍCI DŽBÁN, HUDOBNÉ ROZPRÁVKY apod.) a seriálech (tř. PRÍBEHY Z LEPŠEJ SPOLOČNOSTI, TRIDSAŤDEVÄŤ STUPŇOV V TIENI, BAKALÁRI, A TERAZ SA ROZHODNI, VRABCE Z TŔNIA nebo OPICE Z NAŠEJ POLICE).
Dost dobře svůj hlasový projev uplatnila i v rozhlase („Veliká hodina“, „Třicet nočních výstřelů“, „Musíš vyhrát“, „Osamělý havran“, „Heda Gablerová“, „O Naluovi“, „Pohádka o stromě“, „Samotářka“, „Zločin Silvestra Bonarda“, „Osamělost dvou pokojů“, „Nalezenka“, „Řetěz“, „Demokraté“, „Nadějné vyhlídky“, „Děti kapitána Granta“, „Rajnoha“ aj.) a v dabingu (SNĚHURKA A SEDM TRPASLÍKŮ či slovenské filmy, kde namluvila své kolegy ZLOZOR, PAVÍ PÍRKO).
Stala se nositelkou titulu Zasloužilé umělkyně (1967) a za rozhlasovou tvorbu v roce 1971 Ceny ZSDU (Zväz slovenských dramatických umelcov). Slovenská herečka Mária Prechovská zemřela 5. listopadu 1995 v Bratislavě ve věku čtyřiasedmdesáti let. Zesnula téměř dvacet let po své poslední filmové kreaci.
