Vlastním jménem Marie Hellerová, dcera spisovatele, novináře a politika, PhDr. Serváce Bonifáce Hellera, působícího v redakci Lumíra, Květů a Národních listů. Byl českým vlastencem a autorem románů, které měly divadelní stavbu a postavy. Napsal i...
Životopis
Vlastním jménem Marie Hellerová, dcera spisovatele, novináře a politika, PhDr. Serváce Bonifáce Hellera, působícího v redakci Lumíra, Květů a Národních listů. Byl českým vlastencem a autorem románů, které měly divadelní stavbu a postavy. Napsal i cenné paměti. Ač nebyl levicově orientován, v Praze skrýval tajně na čas ve svém bytě jako pronásledovaného emigranta V.I.Lenina – byla to odvaha a samozřejmý výraz Hellerova silného sociálního cítění.
Z početné rodiny byla herečkou dcera Josefina, žačka Elišky Peškové-Švandové ze Semčic. Josefina však zemřela roku 1895 v Sonderborgu na ostrově Alsenu ve věku pouhých 19 let. Marie, která si dala umělecké jméno Marianna, si také zvolila divadelní dráhu. Když roku 1901 hostovala ve Švandově divadle a Uranii jako Maryša, byla srovnávána s herečkou, která tehdy debutovala touto rolí v Národním divadle – pozdější přední tragédkou, Leopoldou Dostalovou. Kritik Jindřich Vodák o Maryše M.Hellerové napsal: „oč ta byla rozechvěnější, vášnivější, hlubší a výmluvnější!“ (Čas 3.11.1901). Ředitel Národního divadla Schmoranz však angažoval Dostalovou a Hellerové neumožnil ani vystoupení na zkoušku. Hraje proto s ochotníky v Klatovech a Jilemnici, hostuje ve Vídni a v tomto městě též absolvuje v letech 1903-4 Konzervatoř pro hudbu a herecké umění a stává se (dočasně) německou herečkou.
Přehled jejích německých angažmá:
1905-8 - Düsseldorf-Duisburg,Stadttheater
1908 - Czernowitz, Stadttheater
1910-11 - Marburg, Stadttheater
1912 - Berlin, Luisentheater
1913 - Berlin, ? pak Hamburg na doporučení Maxe Grubeho
1914 - Frankfurt nad Odrou, Stadttheater
1916 - získává doporučení herečky Adély Sandrock a je do roku 1918 v angažmá v Thalia-Theater,Hamburg. Jako členka této scény recituje česky v Obecním domě v Praze 16. 5. 1918.
Po vzniku Československé republiky se vrací domů do Prahy, absolvuje několik recitačních vystoupení z děl básníků otcovy doby (Svatopluk Čech, Josef Svatopluk Machar aj.) v Obecním domě roku 1919 a v roce 1920 zařazuje do svých recitací i autory mladší jako P. Bezruče, O. Březinu,O. Fischera, J. Kvapila,či A. Dvořáka (viz referát v Jevišti, roč.1, 1920, 562). Dva z nich budou i jejími příštími dramatiky (Fischer, Dvořák). Stará se se sestrou Emmou vzorně o nemocného otce (zemřel 2. 9. 1922).
Režisér K.H.Hilar ji zve k hostování v Městském divadle na Vinohradech (dále MDV), kde vytvořila v jeho významné expresionistické inscenaci Dvořákových Husitů (premiéra 26. 11. 1919, 65 repriz) postavu Jany, dcery Ondřeje Chelčického (viz foto), ženy,které bavorští žoldnéři zabili dítě a ona se proto stává zprvu fanatickou husitkou a pak dokonce adamitkou. Její bolest se mění v plamenný hněv a proto promlouvá skoro biblickým jazykem (viz doznání příštího papeže Eneáše Silvia Piccolominiho, že v Čechách mnohá venkovská žena zná Bibli lépe, než leckterý kněz). Tuto svou výraznou roli si zahrála Marianna ještě později při hostování v Městském divadle v Plzni 4. 2. 1922. Plně využitou příležitost dostává i v Národním divadle (dále:ND), kde alternuje s Leopoldou Dostalovou ústřední roli královny Kunhuty v Hilbertově Falkenštejnu ( režie G.Schmoranz, premiéra 16.9.1918, 8 repriz ) , kterou zde hrála pak znovu i v letech 1927-31, tentokrát v úspěšnější režii Karla Dostala (19 repriz).
Když v Hilarově inscenaci Fischerova Herakla (MDV 1920) vytvořila matku titulního hrdiny, Lyssu, šťastný autor jí děkuje v dopise „…za dramatickou útočnost a vehemenci, kterou jste vložila do pokořené a mstitelské matky hrdinovy v mém Heraklovi a s níž jste dovedla spojiti důstojnost královské velitelky. Úloha, kterou jste se uvolila hráti, není co do rozsahu veliká, ale tím větší je váha, která spočívá na každé jednotlivé větě, neboť matka je to, jež se tyčí jako hrozivý stín na pozadí Heraklovy tragedie, jsouc hybnou a démonickou silou, z níž pramení se odboj a vzdor.“ V jiné české básnické parafrázi antiky, Theerově Faethontovi s dynamickým Romanem Tumou v titulní roli sehrála Hellerová v Kvapilově inscenaci působivě Hóru Eunomii (MDV 1922).
Roku 1923 hraje Marianna Klytaimnéstru v avantgardní arénové Krohově inscenaci Dvořákovy Nové Oresteie na Výstavišti. Na rozdíl od jiných kolegů či kolegyň neměla hlasové problémy s obrovským prostorem a patřila k těm účinkujícím, kteří se zcela samozřejmě zřekli honoráře, aby pomohli inscenátorům vyřešit finanční problémy (deficit jim nakonec pomohl uhradit sám prezident Masaryk). Arnošt Dvořák přímo pro ni pak napsal roli Lucie Otilie Hradecké v dramatu Bílá hora (hrála ji v ND, 1924/5 v alternaci s Annou Suchánkovou). Dvořák jí věnoval svou expresionistickou aktovku Ballada o ženě vražednici, kde měla hrát titulní roli, Marju, která zabije manžela, když ohrožoval jejího milence (motiv z Maryši !). O premiéře v Kabaretu Lucerna u Hašlera ji ale ztělesnila nadaná amatérka M. Procházková (listopad 1922) a věnování Marianně Hellerové se objevilo dodatečně v knižním vydání tohoto horroru, 1923.
Počátkem 20. let přešla do MDV Mariannina soupeřka, Leopolda Dostalová. Marianna ji pohotově zastoupila v Kvapilově inscenaci Shakespearova Macbetha (9. 11. a 14. 11. 1925) a ukázala přitom své pojetí lady Macbeth po boku Karla Vávry. Démoničnost nezapřela její Noc v Maeterlinckově pohádce Modré ptáče (MDV 1925, režie Jan Bor), ale byla přitlumena s ohledem na dětské publikum, pro něž se hra hlavně hrála. Při záskoku 6. 6. 1926 měla Marianna příležitost změřit síly jako Alice s hostujícím Václavem Vydrou st. ve Strindbergově Tanci smrti. S Bohušem Zakopalem sehráli manžele Marmeladovovy v Borově dramatizaci a režii Dostojevského Zločinu a trestu (MDV 1928-33, jí i Zakopala zachytil němý týdeníkový šot, Zakopala též deska) a s Karlem Vávrou jako Sokratem ztvárnila jeho hádavou ženu Xantippu ve Walterově Velkém umění babickém. Rudolf Krupička pro ni napsal postavu Zbyslavy ve Vršovcích (MDV 1929, režie Jan Bor) a poděkoval jí za výkon v dopise. V Borově dramatizaci a režii Tolstého Anny Kareninové (MDV 1929) hraje zprvu hraběnku Lydii Ivanovnu, ale pak skvěle karikovanou šlechtickou „mamá“ Vronského. Podobně osvědčuje umění konverzační veselohry a satiry jako paní Eynsford-Hillová a posléze paní Higginsová v Shawově Pygmalionu (MDV 1931) nebo paní Dudgeonová v Shawově Ďáblově žáku (Komorní divadlo 1934, režie Jan Bor). Z jejích větších rolí v MDV a KD sluší připomenout ještě princeznu Beatrix v Molnáro-
vě Labuti (KD 1932, režie František Salzer) a především bývalou královnu Markétu v Shakespearově Richardu III. (MDV 1934, režie Jan Bor, titulní role: Zdeněk Štěpánek). Zde naposledy dostala herečka možnost uplatnit plnou intenzitu projevu. Podle Vodáka: „..ve vlčích odstavcích soptivé vdovy Markéty ukazuje sl. Hellerová, jak se i klasičnost přednesu může sloučit s naturalistickou, řezavou posupností.“ (J. Vodák: Shakespeare. Kritikův breviář, Praha 1950,
541-2).
Přehlédneme-li role, v nichž Marianna Hellerová hostovala na scéně Národního divadla (viz jeho webové stránky, Archív,podle umělců a spolupracovníků), vidíme, že zde vedle pathosu v už zmíněných historických hrách, ale také ve třech menších rolích Hilarovy inscenace Fausta (ND 1928, údajně neúspěšné – ale 17 repriz!) uplatnila komiku směřující ke grotesce jako rozkošná stará panna Gertruda (C. Sternheim: Kalhoty, StD 1924, režie K.Dostal), jako Claire po boku Anny Sedláčkové a hostujícího Vlasty Buriana ve francouzské veselohře Nezralé ovoce (1925-8 celkem 59 repriz!), jako prostitutka Utahaná Lojzis ve Vachkově Lišáku Stavinohovi (Stavovské divadlo, 1928) nebo Výstřední dáma v Lenormandově komedii Ať žije divadlo! (StD 1935, režie Karel Dostal). Právě režisér Dostal, školený herecky také v Německu, k ní měl blízko.
V roce 1931 si ve filmu Loupežník podle stejnojmenné hry Karla Čapka zahrála v Kodíčkově režii menší, ale osudovou roli Cikánky, která umí hádat z ruky. Ve 30. letech působila jako komik v Divadle Vlasty Buriana. Toto její období ukazuje staropanenská vdavekchtivá teta Matylda ve filmu s Vlastou Burianem Nezlobte dědečka! (1934). Tehdy však už byla vážně nemocná. Zemřela v Praze 11. 6. 1937 na rakovinu ve věku 59 let. Její pozůstatky byly uloženy do otcova hrobu na Olšanech. Smuteční proslov měl Václav Vydra st. (viz týž: Z hercova pera, Orbis, Praha 1955, 80-82. Srv. K. Čapek: Divadelníkem proti své vůli, Orbis, Praha 1968, 256. Je ale omyl, že byla v angažmá u Reinhardta.)
Nejcennější vzpomínky na ni viz Olga Scheinpflugová: Byla jsem na světě, Mladá fronta, Praha 1988, 106-111. Její lásku k filozofu Ladislavu Klímovi a okruh přátel dokládá též několik dopisů v Literárním archívu Památníku národního písemnictví a tamtéž některé dokumenty v pozůstalosti jejího otce,PhDr. Serváce Bonifáce Hellera.
Autor: PhDr. Jaromír Kazda, divadelní historik
Z početné rodiny byla herečkou dcera Josefina, žačka Elišky Peškové-Švandové ze Semčic. Josefina však zemřela roku 1895 v Sonderborgu na ostrově Alsenu ve věku pouhých 19 let. Marie, která si dala umělecké jméno Marianna, si také zvolila divadelní dráhu. Když roku 1901 hostovala ve Švandově divadle a Uranii jako Maryša, byla srovnávána s herečkou, která tehdy debutovala touto rolí v Národním divadle – pozdější přední tragédkou, Leopoldou Dostalovou. Kritik Jindřich Vodák o Maryše M.Hellerové napsal: „oč ta byla rozechvěnější, vášnivější, hlubší a výmluvnější!“ (Čas 3.11.1901). Ředitel Národního divadla Schmoranz však angažoval Dostalovou a Hellerové neumožnil ani vystoupení na zkoušku. Hraje proto s ochotníky v Klatovech a Jilemnici, hostuje ve Vídni a v tomto městě též absolvuje v letech 1903-4 Konzervatoř pro hudbu a herecké umění a stává se (dočasně) německou herečkou.
Přehled jejích německých angažmá:
1905-8 - Düsseldorf-Duisburg,Stadttheater
1908 - Czernowitz, Stadttheater
1910-11 - Marburg, Stadttheater
1912 - Berlin, Luisentheater
1913 - Berlin, ? pak Hamburg na doporučení Maxe Grubeho
1914 - Frankfurt nad Odrou, Stadttheater
1916 - získává doporučení herečky Adély Sandrock a je do roku 1918 v angažmá v Thalia-Theater,Hamburg. Jako členka této scény recituje česky v Obecním domě v Praze 16. 5. 1918.
Po vzniku Československé republiky se vrací domů do Prahy, absolvuje několik recitačních vystoupení z děl básníků otcovy doby (Svatopluk Čech, Josef Svatopluk Machar aj.) v Obecním domě roku 1919 a v roce 1920 zařazuje do svých recitací i autory mladší jako P. Bezruče, O. Březinu,O. Fischera, J. Kvapila,či A. Dvořáka (viz referát v Jevišti, roč.1, 1920, 562). Dva z nich budou i jejími příštími dramatiky (Fischer, Dvořák). Stará se se sestrou Emmou vzorně o nemocného otce (zemřel 2. 9. 1922).
Režisér K.H.Hilar ji zve k hostování v Městském divadle na Vinohradech (dále MDV), kde vytvořila v jeho významné expresionistické inscenaci Dvořákových Husitů (premiéra 26. 11. 1919, 65 repriz) postavu Jany, dcery Ondřeje Chelčického (viz foto), ženy,které bavorští žoldnéři zabili dítě a ona se proto stává zprvu fanatickou husitkou a pak dokonce adamitkou. Její bolest se mění v plamenný hněv a proto promlouvá skoro biblickým jazykem (viz doznání příštího papeže Eneáše Silvia Piccolominiho, že v Čechách mnohá venkovská žena zná Bibli lépe, než leckterý kněz). Tuto svou výraznou roli si zahrála Marianna ještě později při hostování v Městském divadle v Plzni 4. 2. 1922. Plně využitou příležitost dostává i v Národním divadle (dále:ND), kde alternuje s Leopoldou Dostalovou ústřední roli královny Kunhuty v Hilbertově Falkenštejnu ( režie G.Schmoranz, premiéra 16.9.1918, 8 repriz ) , kterou zde hrála pak znovu i v letech 1927-31, tentokrát v úspěšnější režii Karla Dostala (19 repriz).
Když v Hilarově inscenaci Fischerova Herakla (MDV 1920) vytvořila matku titulního hrdiny, Lyssu, šťastný autor jí děkuje v dopise „…za dramatickou útočnost a vehemenci, kterou jste vložila do pokořené a mstitelské matky hrdinovy v mém Heraklovi a s níž jste dovedla spojiti důstojnost královské velitelky. Úloha, kterou jste se uvolila hráti, není co do rozsahu veliká, ale tím větší je váha, která spočívá na každé jednotlivé větě, neboť matka je to, jež se tyčí jako hrozivý stín na pozadí Heraklovy tragedie, jsouc hybnou a démonickou silou, z níž pramení se odboj a vzdor.“ V jiné české básnické parafrázi antiky, Theerově Faethontovi s dynamickým Romanem Tumou v titulní roli sehrála Hellerová v Kvapilově inscenaci působivě Hóru Eunomii (MDV 1922).
Roku 1923 hraje Marianna Klytaimnéstru v avantgardní arénové Krohově inscenaci Dvořákovy Nové Oresteie na Výstavišti. Na rozdíl od jiných kolegů či kolegyň neměla hlasové problémy s obrovským prostorem a patřila k těm účinkujícím, kteří se zcela samozřejmě zřekli honoráře, aby pomohli inscenátorům vyřešit finanční problémy (deficit jim nakonec pomohl uhradit sám prezident Masaryk). Arnošt Dvořák přímo pro ni pak napsal roli Lucie Otilie Hradecké v dramatu Bílá hora (hrála ji v ND, 1924/5 v alternaci s Annou Suchánkovou). Dvořák jí věnoval svou expresionistickou aktovku Ballada o ženě vražednici, kde měla hrát titulní roli, Marju, která zabije manžela, když ohrožoval jejího milence (motiv z Maryši !). O premiéře v Kabaretu Lucerna u Hašlera ji ale ztělesnila nadaná amatérka M. Procházková (listopad 1922) a věnování Marianně Hellerové se objevilo dodatečně v knižním vydání tohoto horroru, 1923.
Počátkem 20. let přešla do MDV Mariannina soupeřka, Leopolda Dostalová. Marianna ji pohotově zastoupila v Kvapilově inscenaci Shakespearova Macbetha (9. 11. a 14. 11. 1925) a ukázala přitom své pojetí lady Macbeth po boku Karla Vávry. Démoničnost nezapřela její Noc v Maeterlinckově pohádce Modré ptáče (MDV 1925, režie Jan Bor), ale byla přitlumena s ohledem na dětské publikum, pro něž se hra hlavně hrála. Při záskoku 6. 6. 1926 měla Marianna příležitost změřit síly jako Alice s hostujícím Václavem Vydrou st. ve Strindbergově Tanci smrti. S Bohušem Zakopalem sehráli manžele Marmeladovovy v Borově dramatizaci a režii Dostojevského Zločinu a trestu (MDV 1928-33, jí i Zakopala zachytil němý týdeníkový šot, Zakopala též deska) a s Karlem Vávrou jako Sokratem ztvárnila jeho hádavou ženu Xantippu ve Walterově Velkém umění babickém. Rudolf Krupička pro ni napsal postavu Zbyslavy ve Vršovcích (MDV 1929, režie Jan Bor) a poděkoval jí za výkon v dopise. V Borově dramatizaci a režii Tolstého Anny Kareninové (MDV 1929) hraje zprvu hraběnku Lydii Ivanovnu, ale pak skvěle karikovanou šlechtickou „mamá“ Vronského. Podobně osvědčuje umění konverzační veselohry a satiry jako paní Eynsford-Hillová a posléze paní Higginsová v Shawově Pygmalionu (MDV 1931) nebo paní Dudgeonová v Shawově Ďáblově žáku (Komorní divadlo 1934, režie Jan Bor). Z jejích větších rolí v MDV a KD sluší připomenout ještě princeznu Beatrix v Molnáro-
vě Labuti (KD 1932, režie František Salzer) a především bývalou královnu Markétu v Shakespearově Richardu III. (MDV 1934, režie Jan Bor, titulní role: Zdeněk Štěpánek). Zde naposledy dostala herečka možnost uplatnit plnou intenzitu projevu. Podle Vodáka: „..ve vlčích odstavcích soptivé vdovy Markéty ukazuje sl. Hellerová, jak se i klasičnost přednesu může sloučit s naturalistickou, řezavou posupností.“ (J. Vodák: Shakespeare. Kritikův breviář, Praha 1950,
541-2).
Přehlédneme-li role, v nichž Marianna Hellerová hostovala na scéně Národního divadla (viz jeho webové stránky, Archív,podle umělců a spolupracovníků), vidíme, že zde vedle pathosu v už zmíněných historických hrách, ale také ve třech menších rolích Hilarovy inscenace Fausta (ND 1928, údajně neúspěšné – ale 17 repriz!) uplatnila komiku směřující ke grotesce jako rozkošná stará panna Gertruda (C. Sternheim: Kalhoty, StD 1924, režie K.Dostal), jako Claire po boku Anny Sedláčkové a hostujícího Vlasty Buriana ve francouzské veselohře Nezralé ovoce (1925-8 celkem 59 repriz!), jako prostitutka Utahaná Lojzis ve Vachkově Lišáku Stavinohovi (Stavovské divadlo, 1928) nebo Výstřední dáma v Lenormandově komedii Ať žije divadlo! (StD 1935, režie Karel Dostal). Právě režisér Dostal, školený herecky také v Německu, k ní měl blízko.
V roce 1931 si ve filmu Loupežník podle stejnojmenné hry Karla Čapka zahrála v Kodíčkově režii menší, ale osudovou roli Cikánky, která umí hádat z ruky. Ve 30. letech působila jako komik v Divadle Vlasty Buriana. Toto její období ukazuje staropanenská vdavekchtivá teta Matylda ve filmu s Vlastou Burianem Nezlobte dědečka! (1934). Tehdy však už byla vážně nemocná. Zemřela v Praze 11. 6. 1937 na rakovinu ve věku 59 let. Její pozůstatky byly uloženy do otcova hrobu na Olšanech. Smuteční proslov měl Václav Vydra st. (viz týž: Z hercova pera, Orbis, Praha 1955, 80-82. Srv. K. Čapek: Divadelníkem proti své vůli, Orbis, Praha 1968, 256. Je ale omyl, že byla v angažmá u Reinhardta.)
Nejcennější vzpomínky na ni viz Olga Scheinpflugová: Byla jsem na světě, Mladá fronta, Praha 1988, 106-111. Její lásku k filozofu Ladislavu Klímovi a okruh přátel dokládá též několik dopisů v Literárním archívu Památníku národního písemnictví a tamtéž některé dokumenty v pozůstalosti jejího otce,PhDr. Serváce Bonifáce Hellera.
Autor: PhDr. Jaromír Kazda, divadelní historik
