Dcera venkovského lékaře a nadšeného ochotníka vystudovala herectví nejdříve soukromě u herečky Izy Grégrové, následně pak na dramatickém oddělení konzervatoře Praha. Po absolutoriu v roce 1931 a po nepřijetí v Divadle Vlasty Buriana získala...
Životopis
Dcera venkovského lékaře a nadšeného ochotníka vystudovala herectví nejdříve soukromě u herečky Izy Grégrové, následně pak na dramatickém oddělení konzervatoře Praha. Po absolutoriu v roce 1931 a po nepřijetí v Divadle Vlasty Buriana získala angažmá v Plzni a v letech 1932 - 1937 hrála v Divadle na Vinohradech. Od roku 1939 byla členkou činohry Národního divadla.
Na scénách obou pražských divadel hrála především lyrické postavy tragických hrdinek jako např. Taťjana (Gorkij - Nepřátelé), Máša (Čechov - Tři sestry) nebo Mahulena (Zeyer - Radúz a Mahulena). Legendárním se stalo její ztvárnění Maryši bratří Mrštíků. Důkazem toho je, že tuto roli jí Národní divadlo nabídlo celkem třikrát (1943, 1945, 1956). Glázrová dávala svým divadelním postavám rysy hrdé výjimečnosti a prudké vášnivosti. Její herectví bylo charakterizováno především výjimečnou kultivovaností řeči a zřetelným přednesem s promyšlenými pauzami a kadencemi. Snad právě proto tak úspěšně ztvárnila např. Hippodamii (Vrchlický - Fibich) na scéně ND.
Pro film objevil Marii Glázrovou Martin Frič, když ji obsadil do role Zdenky, dcery pedantského profesora Kohouta v komedii POSLEDNÍ MUŽ (1934). O rok později se objevila v roli služky Rozáry v Rovenského filmovém přepisu MARYŠI. Od té doby začala Glázrová vytvářet ve filmu větší a hlavní role, např. Anna Hošková v dramatu Václava Kubáska a spisovatele Vladislava Vančury LÁSKA A LIDÉ, Anna Doušová v dramatu HLÍDAČ Č. 47 (1937), Markytka v NAŠICH FURIANTECH (1937), nebo schovanka Zorka Náhlíková v komedii SVĚT, KDE SE ŽEBRÁ (1938). Výraznou rolí byla její schovanka JENUFA ve filmové adaptaci klasického románu JEJÍ PASTORKYNĚ z roku 1938.
Během okupace byla Glázrová opravdovou českou filmovou hvězdou a v diváckých anketách se umisťovala na předních místech vedle Mandlové, Baarové a Gollové. Do svého filmu si ji obsadil i samotný Vlasta Burian (ULICE ZPÍVÁ - 1939), který jí osm let předtím odmítl angažmá ve svém divadle. Ale ty pravé velké dramatické role čekaly na Glázrovou v první polovině 40. let. První takovou byla paní kněžna v BABIČCE (1940). Zatímco Květa Fialová o mnoho let později vytvořila kněžnu laskavou a dobrou, Glázrová se pokusila o realističtější ztvárnění této postavy. Její kněžna byla sice laskavá, ale stále si udržovala povýšenecký odstup od prostého lidu. Další výraznou rolí byla rozmazlená a povýšenecká herečka Helena v NOČNÍM MOTÝLOVI (1941) a té byla podobná i Jitka Zykanová v OKOUZLENÉ (1942). Protipólem těchto rolí byla např. dělnice Žofka Pečulíková v TURBINĚ nebo titulní postava dramatu GABRIELA (oba 1941). V hvězdně obsazeném filmu MĚSTEČKO NA DLANI (1942) se objevila Glázrová po boku Ladislava Boháče v roli Ančky Karasové. V dramatu Františka Čápa TANEČNICE (1943) vytvořila roli primabaleriny Clo Satranové, která si odmítá nechat své nemanželské dítě, aby si nezkazila slibnou kariéru a tak "hanbu" a opovržení okolí na sebe bere její sestra. Když se však kariéra primabaleríny uzavírá, začíná svého činu litovat a navštíví sestru, aby si vzala zpět své dítě. Odchází však sama. Ve filmu se objevila po boku Růženy Naskové, Jiřiny Štěpničkové a Karla Högera. Poslední dokončenou rolí před koncem války byla její životná Terezka Cagalová v dramatu DĚVČICA Z BESKYD (1944).
Během posledních let války a především na jejím konci se natáčely filmy, které se dokončení z různých důvodů nedočkaly. Glázrová hrála hned ve třech z nich. Nejdříve to byla kněžna Drahomíra v KNÍŽETI VÁCLAVOVI (1942) a těsně před osvobozením tanečnice Nina v BLUDNÉ POUTI a Kristýnka v melodramatu Z RUŽE KVÍTEK. Úplně prvním dokončeným českým filmem po osvobození byla ROZINA SEBRANEC, kde Marie Glázrová vytvořila s úspěchem titulní roli. Byla to ale její titulní role poslední. Přestože si narozdíl od jejich vrstevnic nezadala za války účinkováním v německém filmu, moc jí to v její budoucí filmové kariéře nepomohlo. Do konce života se objevila už jen v 10 filmech. Asi nejznámější rolí zůstane její temperamentní a hubatá vdova Kubátová v komedii BYL JEDNOU JEDEN KRÁL (1954). Dále to byla např. Irena Malíková v dramatu LAVINA (1946), hraběnka Clam - Martinic v životopisném filmu POSEL ÚSVITU (1950), matka Skálová ve VYŠŠÍM PRINCIPU (1960), Lenora Roselliová v JARNÍCH VODÁCH (1968), Olga v dramatu HVĚZDA (1969), nebo Honzova máma ve filmové pohádce HONZA MÁLEM KRÁLEM (1976). To byla její poslední filmová role. Ještě v roce 1986 se mihla ve filmu VELKÁ FILMOVÁ LOUPEŽ, kde hrála sama sebe.
Glázrová byla vynikající recitátorkou a tak byla častým hostem v rozhlase. Naopak Československá televize tuto herečku obsazovala jen velmi málo (ZLOČIN LORDA SAVILA - 1967, nebo NEBOŽTÍK SI NEPŘÁL KVĚTY - 1985). Sama herečka si v rozhovoru pro jeden časopis v roce 1959 postěžovala na nedostatek filmových rolí. Žádný s režisérů se však nedal příliš inspirovat. A přestože Glázrová zemřela nedávno, nikdo už ji téměř neznal. Podobně na tom byla i v divadle. Přestože ji Národní divadlo poctilo v roce 1960 čestným titulem, dostala od té doby už jen čtyři divadelní role. Štěstí v neštěstí bylo, že její poslední divadelní rolí byla Adelaida Molnárová v KOČIČÍ HŘE (nastudováno v roce 1974). Po celou dobu hrála tuto roli bez alternace, takže díky úspěchu této hry se objevovala na prknech divadla pravidelně až do smrti Dany Medřické v roce 1983. Od té doby už na prkna Národního divadla nevstoupila, přestože byla jeho členkou až do roku 1987.
Marie Glázrová byla manželkou operního pěvce a taktéž člena Národního divadla Eduarda Hakena. V roce 1942 získala Národní cenu, v roce 1958 titul Nositelka vyznamenání Za vynikající práci, 1960 Zasloužilá členka Národního divadla a 1963 Zasloužilá umělkyně.
Na scénách obou pražských divadel hrála především lyrické postavy tragických hrdinek jako např. Taťjana (Gorkij - Nepřátelé), Máša (Čechov - Tři sestry) nebo Mahulena (Zeyer - Radúz a Mahulena). Legendárním se stalo její ztvárnění Maryši bratří Mrštíků. Důkazem toho je, že tuto roli jí Národní divadlo nabídlo celkem třikrát (1943, 1945, 1956). Glázrová dávala svým divadelním postavám rysy hrdé výjimečnosti a prudké vášnivosti. Její herectví bylo charakterizováno především výjimečnou kultivovaností řeči a zřetelným přednesem s promyšlenými pauzami a kadencemi. Snad právě proto tak úspěšně ztvárnila např. Hippodamii (Vrchlický - Fibich) na scéně ND.
Pro film objevil Marii Glázrovou Martin Frič, když ji obsadil do role Zdenky, dcery pedantského profesora Kohouta v komedii POSLEDNÍ MUŽ (1934). O rok později se objevila v roli služky Rozáry v Rovenského filmovém přepisu MARYŠI. Od té doby začala Glázrová vytvářet ve filmu větší a hlavní role, např. Anna Hošková v dramatu Václava Kubáska a spisovatele Vladislava Vančury LÁSKA A LIDÉ, Anna Doušová v dramatu HLÍDAČ Č. 47 (1937), Markytka v NAŠICH FURIANTECH (1937), nebo schovanka Zorka Náhlíková v komedii SVĚT, KDE SE ŽEBRÁ (1938). Výraznou rolí byla její schovanka JENUFA ve filmové adaptaci klasického románu JEJÍ PASTORKYNĚ z roku 1938.
Během okupace byla Glázrová opravdovou českou filmovou hvězdou a v diváckých anketách se umisťovala na předních místech vedle Mandlové, Baarové a Gollové. Do svého filmu si ji obsadil i samotný Vlasta Burian (ULICE ZPÍVÁ - 1939), který jí osm let předtím odmítl angažmá ve svém divadle. Ale ty pravé velké dramatické role čekaly na Glázrovou v první polovině 40. let. První takovou byla paní kněžna v BABIČCE (1940). Zatímco Květa Fialová o mnoho let později vytvořila kněžnu laskavou a dobrou, Glázrová se pokusila o realističtější ztvárnění této postavy. Její kněžna byla sice laskavá, ale stále si udržovala povýšenecký odstup od prostého lidu. Další výraznou rolí byla rozmazlená a povýšenecká herečka Helena v NOČNÍM MOTÝLOVI (1941) a té byla podobná i Jitka Zykanová v OKOUZLENÉ (1942). Protipólem těchto rolí byla např. dělnice Žofka Pečulíková v TURBINĚ nebo titulní postava dramatu GABRIELA (oba 1941). V hvězdně obsazeném filmu MĚSTEČKO NA DLANI (1942) se objevila Glázrová po boku Ladislava Boháče v roli Ančky Karasové. V dramatu Františka Čápa TANEČNICE (1943) vytvořila roli primabaleriny Clo Satranové, která si odmítá nechat své nemanželské dítě, aby si nezkazila slibnou kariéru a tak "hanbu" a opovržení okolí na sebe bere její sestra. Když se však kariéra primabaleríny uzavírá, začíná svého činu litovat a navštíví sestru, aby si vzala zpět své dítě. Odchází však sama. Ve filmu se objevila po boku Růženy Naskové, Jiřiny Štěpničkové a Karla Högera. Poslední dokončenou rolí před koncem války byla její životná Terezka Cagalová v dramatu DĚVČICA Z BESKYD (1944).
Během posledních let války a především na jejím konci se natáčely filmy, které se dokončení z různých důvodů nedočkaly. Glázrová hrála hned ve třech z nich. Nejdříve to byla kněžna Drahomíra v KNÍŽETI VÁCLAVOVI (1942) a těsně před osvobozením tanečnice Nina v BLUDNÉ POUTI a Kristýnka v melodramatu Z RUŽE KVÍTEK. Úplně prvním dokončeným českým filmem po osvobození byla ROZINA SEBRANEC, kde Marie Glázrová vytvořila s úspěchem titulní roli. Byla to ale její titulní role poslední. Přestože si narozdíl od jejich vrstevnic nezadala za války účinkováním v německém filmu, moc jí to v její budoucí filmové kariéře nepomohlo. Do konce života se objevila už jen v 10 filmech. Asi nejznámější rolí zůstane její temperamentní a hubatá vdova Kubátová v komedii BYL JEDNOU JEDEN KRÁL (1954). Dále to byla např. Irena Malíková v dramatu LAVINA (1946), hraběnka Clam - Martinic v životopisném filmu POSEL ÚSVITU (1950), matka Skálová ve VYŠŠÍM PRINCIPU (1960), Lenora Roselliová v JARNÍCH VODÁCH (1968), Olga v dramatu HVĚZDA (1969), nebo Honzova máma ve filmové pohádce HONZA MÁLEM KRÁLEM (1976). To byla její poslední filmová role. Ještě v roce 1986 se mihla ve filmu VELKÁ FILMOVÁ LOUPEŽ, kde hrála sama sebe.
Glázrová byla vynikající recitátorkou a tak byla častým hostem v rozhlase. Naopak Československá televize tuto herečku obsazovala jen velmi málo (ZLOČIN LORDA SAVILA - 1967, nebo NEBOŽTÍK SI NEPŘÁL KVĚTY - 1985). Sama herečka si v rozhovoru pro jeden časopis v roce 1959 postěžovala na nedostatek filmových rolí. Žádný s režisérů se však nedal příliš inspirovat. A přestože Glázrová zemřela nedávno, nikdo už ji téměř neznal. Podobně na tom byla i v divadle. Přestože ji Národní divadlo poctilo v roce 1960 čestným titulem, dostala od té doby už jen čtyři divadelní role. Štěstí v neštěstí bylo, že její poslední divadelní rolí byla Adelaida Molnárová v KOČIČÍ HŘE (nastudováno v roce 1974). Po celou dobu hrála tuto roli bez alternace, takže díky úspěchu této hry se objevovala na prknech divadla pravidelně až do smrti Dany Medřické v roce 1983. Od té doby už na prkna Národního divadla nevstoupila, přestože byla jeho členkou až do roku 1987.
Marie Glázrová byla manželkou operního pěvce a taktéž člena Národního divadla Eduarda Hakena. V roce 1942 získala Národní cenu, v roce 1958 titul Nositelka vyznamenání Za vynikající práci, 1960 Zasloužilá členka Národního divadla a 1963 Zasloužilá umělkyně.
